Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
inzerce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najděte nás na Facebooku

Google+



Radan Kuchař jak ho možná neznáte


Radovan KuchařOčima manželky

"Radan by se v říjnu tohoto roku dožil 85ti let, v listopadu bychom oslavili 37 let společného života", vzpomíná Taťána Kuchařová na společný život s horolezcem 20. století.


Znali jsme se od roku 1972, v roce 1977 se za mnou přistěhoval do Prahy. Často mi říkal, že si v Praze připadal, jako kdyby emigroval do jiného státu! V květnu 1977 nastoupil do Vývojové a provozní základny výzkumných ústavů v Běchovicích, časem až do funkce vedoucího ekonomiky práce a vůbec nevadilo, že byl po roce 1968 vyloučen z KSČ, což tehdy v Liberci odstartovalo jeho osobní a pracovní problémy. Tam zažil slávu i pád a s obojím se dokázal s nadhledem vyrovnat. Přestěhováním do Prahy uzavřel jednu rušnou životní etapu, a splnil si tak velikou touhu něco ve svém životě zásadně změnit. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být, protože Radan byl nejen PAN horolezec, ale hlavně výjimečný člověk s vnímavou duší, silná osobnost, spolehlivý, velkorysý a velmi pracovitý. Za celou dobu společného života nepamatuji, že by si na svůj osud stěžoval nebo někoho obviňoval, nikdy nenaříkal, ani se nikdy nelitoval. Mnoho jsem se od něho naučila a také jsem mu to často říkala. Bral to jako dobrý vtip, který ale určitě vždycky slyšel rád. O Radanovi horolezci už všechno řekli a napsali mnohem dříve mnohem povolanější. Moje krátká vzpomínka je o životě s ním.

 

 

Radovan Kuchař v době výstupu severní stěnou Eigeru 
Radovan Kuchař v době výstupu severní stěnou Eigeru, foto: Repro z knihy "Deset velkých stěn"

 

Chatová osada horolezců pod Hrubou Skálou k Radanovi neodmyslitelně patří nejen proto, že pozemek na prodej objevila jeho matka. První chata byla postavená v roce 1964, postupně jich přibylo šest, poslední byla Jirky Maška v roce 1977. Sešla se tady bezvadná parta lidí-horolezců, kteří se důvěrně znali a jejich přátelství vydrželo doslova až do hrobu. Každý z nich byl úplně jiný. Jirka Mašek byl bavič a vypravěč, Olda Kopal pohodář a zpěvák, taky hrál na housle a jiné hudební nástroje. Karel Cerman byl spolehlivý a pečlivý na práce všeho druhu, Bohouš Svatoš fotograf a ochránce ptáků a skal, Erich Kudrna ekonom, veselá kopa. Radan byl znalec historie a zlepšovatel – například jako dárek vymyslel „cimrmanovskou“ sekyrku na dřevo se šňůrou do elektrické zásuvky! Jirku Jecha jsem už nezažila, jen jeho ženu Zdenu. Když se všichni sešli pohromadě bylo veselo. Pekla se kuřata na ohni, zpívalo a popíjelo - nikdy do němoty, to nepamatuji, na to měli chlapi limit a manželky po boku. Také jsme často jezdili na společné výlety do okolí, do Jizerek za Melicharem zvaným Melda, do Krkonoš na památnou chalupu Hleďsebe, do Ádru za Miri Šmídem, jednou až do Božanova v Broumovských skalách na chalupu mé sestry, nebo do Kyjova ve Šluknovském výběžku za Josefem Pecharem. Nebo ještě později do Jugoslávie na loď s cestovní kanceláří Sport-turist, kde jsem pracovala. Vlastně to byl škuner pro 24 osob a tříčlennou posádku ve složení kapitán, lodník, kuchař. Pluli jsme podle pobřeží ze Splitu do Dubrovníku a zpět. Naši chlapi tam byli v pirátských kostýmech s pirátskou vlajkou, což vymyslel sochař Jirka Novák a kapitán lodi se popadal za břicho, když je viděl, ale ochotně naši hru přijal. Samozřejmě jsme s sebou měli hudební nástroje všeho druhu, nechyběl vozembouch Jirky Nováka a trubka Leoše Chládka.Turisté v přístavech omylem považovali naši loď za zábavní a chtěli se k nám připojit. Když jsme po týdnu odjížděli domů, kapitán nás všechny postupně objal a při tom mu tekly slzy smíchu. Nejdále však takhle společně v plné mužské sestavě dojeli v roce 1982 na Ťan-Šan díky Drahouši Machaňovi, který jim zorganizoval nezapomenutelný výlet.

 

V roce 1979 jsme se rozhodli, že si malý byt v Praze doplníme postavením větší zděné chaty, kde by se dalo případně bydlet i v zimě. Radan sehnal natírání osvětlovacího stožáru v průmyslovém areálu Papíren ve Štětí. Za dobu několika víkendů a krátké dovolené jsme práci ve dvou z horolezeckých lan a sedáků dokončili, přes ukrutný rámus drtičky dřeva s nepřetržitým provozem pod námi. Za vydělané peníze jsme nakoupili trámy na krovy a prkna na střechu. Tvárnice na zděné přízemí zajistila Radanova spolužačka ze školy, která pracovala ve Stavivech v Turnově. Chatu jsme začali stavět v roce 1980 za pomoci přátel, kamarádů a příbuzných. Základy jsme vykopali sami. Pak přišli zedníci – známí Leoše Chládka, kteří postavili podezdívku a obvodové zdi. Víťa, v civilu krejčí a přítel Zdeny Jechové, byl pověřen naměřit délku krovů, neboť na to měl „odbornou praxi“. Elektriku a vodu zapojovali Bohouš Svatoš s Karlem Cermanem, Karel navíc na celou stavbu nekompromisně dohlížel. O rok později bylo vše pod střechou. Od sedláka pod Kozákovem jsme koupili stará kachlová kamna, do jejich stavby se Radan odvážně pustil sám. Rady dostával od sochaře Jirky Nováka, který kromě sochařiny byl vyučený kamnář. Dopadlo to dobře, v zimě jsme už topili, kamna však měla ohromnou spotřebu dřeva a musela se každý rok několikrát vymetat. Až mnohem později, jak jsme stárli a ubývaly síly, jsme je vyměnili za úsporné Jotuly.

Následující rok Radan začal vyrábět dřevěný nábytek. Byl velmi šikovný, měl vkus, fantazii a představu, co z kterého kusu dřeva vyrobit. Vzpomínal, že už jako malé dítě sedával na ponku v truhlářské dílně svého dědy Šéfra v Turnově a nasával vůni vařeného klihu. Však jsme také všechno lepili klihem. Jeho oblíbenými materiály byly modřín a borovice. Z modřínu dokonce vyrobil kuchyň do pražského bytu, která je krásná dodnes. Z lipového dřeva zase vyřezal figurky do vánočního betléma. Každá figurka představuje jednoho „bratra“ z osady, nebo některého z blízkých kamarádů. Zemřelým později s vážnou tváří přilepoval křídla. Radan měl rád suchý humor, tím byl mezi přáteli pověstný. Vnoučatům vytesal také z lipového dřeva krásného vodníka, který dodnes hlídá vodu v malém rybníčku u chaty. Jednu ložnici v podkroví jsme vytapetovali plakáty z horolezeckých výprav, které dostával na památku od přátel, většinou účastníků těchto výprav. Každý den měl před očima italskou expedici na K2 s fotkou Josky Rakoncaje, nebo Alasku 1980, Nanda Devi 1981, Ama Dablam 1988, Lhotce Shar, Patagonii, Makalu. Vím, co cítil, ani nemusel mluvit. Už to však pro něj byla uzavřená životní kapitola, ke které se vracel výjimečně jen na impuls zvenčí, a pak jen suše prohodil:“Vždyť už jsem k tomu všechno řekl!“ To bylo pro Radana typické!

Protože mu policejní orgány v Liberci po roce 1968 sebraly cestovní pas a napsaly úřední dopis, že „není v zájmu socialistické republiky, aby vycestoval“, jezdili jsme alespoň po republice. Naší společnou zálibou byla historie – pravěká sídliště, hrady, zámky, tvrze, kostely, kláštery. Radan měl rád Kelty a Přemyslovce. Na cesty jsme byli vybaveni literaturou faktu, naše staré auto mělo vždy zadní sedadlo plné knih. Obvykle jsme nocovali v autě nebo v kempech ve stanu. Na jedné z cest po jižních Čechách jsme v noci dorazili do Slavonic, kvůli tmě jsme zabivakovali na kraji lesa. Ráno nás probudila za oknem vozu hlava vlčáka a uniforma pohraničníka se samopalem v ruce, neboť jsme přespali ve vojenském prostoru blízko rakouských hranic. Voják byl slušný, chtěl jenom občanské průkazy a doporučil nám co nejrychleji opustit vojenské území. Moc rádi jsme navštěvovali doktora Wolfa, který měl chalupu v Týřovicích u Berounky. Za dobrých podmínek jsme ji několikrát brodili na druhý břeh pod hrad Týřov a zpět, a přitom vzpomínali na Otu Pavla, jehož museum v Buštěhradě jsme také dvakrát navštívili. S pány Wolfem a Emanem Bosákem jsme vždy v prosinci jezdili na jmelí ke sv. Juliáně u Horoměřic. Radan lezl na stromy, my jsme jen sbírali, co poslal dolů. V této sestavě jsme se také několikrát, vždy na Nový rok, chodili ponořovat do ledové vody do Šárky a utužovali zdraví! Často jsme navštěvovali nově postavený dům Zibrinových na Levém Hradci u Prahy, posvátném místě české historie 8. - 9. století, což Radan Zdenovi ze Slovenska z legrace vytýkal.

Nezapomenutelné byly naše toulky starou Prahou. Začali jsme – jak to Radan vždy pečlivě připravil, rotundami a kostely Prahy románské. Potom následovaly památky Prahy gotické, renesanční, barokní. Nakonec jsme podle tehdy dostupné literatury hledali významné pražské paláce, nebo domovní znamení na starých domech. Bývaly to dobrodružné výlety po starém městě, mnohdy jsme byli starousedlíkům podezřelí a museli jsme vysvětlovat, co vlastně na jejich dvorečkách hledáme. Protože jsme bydleli na Pankráci, měli jsme blízko na Vyšehrad, který se stal naším oblíbeným cílem s výhledem na Vltavu, Strahov, Hradčany a Karlov. Díky Radanovi jsem Prahu poznala docela důkladně. Pro přátele z chatové osady jsme někdy v Praze organizovali i návštěvy divadel a koncertů. S Radanem se člověk opravdu nikdy nenudil. Co naplánoval, to jsme během let uskutečňovali. Byl to jeho výrazný povahový rys, který mu zůstal do konce života – plnit plány, přání a předsevzetí!

V dalším roce jsme jezdili po pravěkých sídlištích na Moravě. Nevynechali jsme Pohansko, Mikulčice ani Pálavu. Další rok Slovensko přes Trenčín, Spišský hrad, kouzelná města Kremnici a Levoču až do Košic, zpátky přes Tatry se zastávkou v Králikách u Zdeno Zibrina. Do Tater jsme se potom ještě několikrát vraceli, většinou na Slezský dům, ale už jen jako turisté. Radan měl Vysoké Tatry moc rád. Říkal, že se tam naučil všechno, co později potřeboval ve vysokých horách ve světě. On měl výbornou paměť a smysl pro pořádek. Všechny výlety vždy perfektně připravil včetně letopočtů, vládnoucích panovníků a rodových souvislostí mezi nimi. Hrady ho zajímaly také ze strategického hlediska – jak byl který z nich zabezpečený proti dobyvatelům. Občas prohodil: „Tu obrannou věž postavili blbě, vidíš, v tomhle místě jim nebyla k ničemu.“ Oblíbenými místy, kam jsme se nostalgicky vraceli a nebyli od Turnova daleko, se staly hrad Kost a románské kostelíky ve Vinci u Mladé Boleslavi a v Mohelnici nad Jizerou.

Radovan Kuchař 
Radovan Kuchař, foto: Saša Krško
 

Za Radanem chodilo na chatu i do pražského bytu hodně návštěv. Byl opravdu vzdělaný hlavně v historii a sečtělý. Pravěké dějiny Čech, Kosmova kronika, Kristiánova legenda a Pekařovy Kniha o Kosti a O smyslu českých dějin byly nejvíce čtené a osahané. Měl slabost pro knihy historiků Dušana Třeštíka, Miroslava Ivanova a geologa Václava Cílka. Radan, ač ateista, měl důkladně prostudovanou Bibli, Korán, zajímal ho buddhismus i Mormoni. Dobrodružným čtením pro něho byly „Archeologické přehledy“, které mu nosil Zdeněk Petráň. Někdy jsme podle těchto přehledů vyráželi do terénu podívat se třeba na hradiště Poráň u Kosti, nebo Chlum nad Mladou Boleslaví, v Praze do Šárky nebo na hradiště u Zbraslavi. Měl rád sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava, oba si vyřezal z lipového dřeva (jak jinak!), sv. Václava i s praporcem a erbovním štítem a oba vybarvil. Mezi pravidelné návštěvníky u nás, kromě dětí s rodinami patřili Chroust senior, Ota Jelínek, Mirek Wolf, Eman Bosák, Gustav Vlk z Československého sportu, Ludva a Alena Kratochvílovi, Jirka Němec, Olina a Zdeno Zibrinovi, Jura Ševčík s Antoníčkem, Petráňovi, Halešovi a mnozí další, většinou horolezci z Brna, Ostravy, Prahy. Občas se objevil televizní štáb, naposledy s Márou Holečkem a Alenou Zárybnickou. Mára totiž zdolal Uparisinu v Hindúkuši a potřeboval si o tom s Radanem vyměnit dojmy. Radan většinu návštěv viděl rád, těšil se na ně, někdy i něco malého uvařil. Byl správným nositelem svého jména – vařil velmi dobře a s fantazií.

Na konci roku 1989 šel Radan do důchodu. Samozřejmě všechen čas, jak to bylo jen trochu možné, trávil na chatě ve Skaláku, kde se cítil opravdu spokojeně. Velmi brzy se jako tajemník razantně zapojil do práce v tělovýchovné jednotě Český ráj, která byla založena v roce 1986, ale moc nefungovala podle jeho představ. V roce 1990 doslova protlačil zpátky do funkce předsedy Pavla Stříbrného a naplno začala hospodářská činnost tělovýchovné jednoty. Na léto najímali brigádníky z řad studentů-horolezců, parťáky jim dělali důchodci-horolezci. To trvalo deset let. Říkal mi „vracím Skaláku to, co mi dal v mládí.“ Nepochybuji, že to myslel vážně, Radan nikdy neplýtval vzletnými slovy! S finanční podporou a ve spolupráci s CHKO Turnov, místními obecními úřady, Českými lesy a Českým horolezeckým svazem se jim práce dařila a udělali ji opravdu hodně. Mluvily za ně nové vyhlídky ve Skaláku, oprava Sedmihorských pramenů a turistických cest, oprava horolezeckého cintorína, stovky nových schodů, protierozní zdi a zídky, oprava kapličky na Radči, oprava sv. Prokopa pod Dračími skalami, nová stavidla a hráze rybníků v okolí, likvidace černých skládek, nové lavičky. Bohužel, zub času a tisíce turistú se na tom postupně negativně podepisují. Nepřetržitě od roku 1984 až do současné doby stále funguje úklid Skaláku na jaře a na podzim. O tom všem – rok za rokem – existuje písemná dokumentace. Ve spolupráci s Turnovským museem se pracovně podílel na archeologických vykopávkách na Semíně pod Troskami, zajímal se o vykopávky pod Pradědem v centru Skaláku. Říkal mi, že kdyby vyhrál ve sportce, zaplatil by archeologický výzkum na Čertově ruce. Do musea v Mladé Boleslavi daroval doktoru Waldhauserovi středověké střepy nalezené po prudkém dešti pod hradem Hrubá Skála. Archeologie byla jeho velká láska a dobrodružství! V závěru své činnosti tajemníka TJ napsal divadelní hru „Loupežníci z Kavčin, aneb krvavý soud na Hrubé Skále,“ a byla to opravdu velká legrace. Hrála se v Přáslavicích na výroční schůzi horolezců, premiéra byla i derniérou. Hru nastudovali odvážní muži z řad horolezců a myslím, že se všichni náramně bavili. Pavel Stříbrný, jako herec a režisér by mohl vypravovat! Radanovou poslední akcí pro Skalák bylo vysekání dubového koryta k prameni pitné vody za „karouškárnou“ na podzim roku 2011.

Voloďa Suchý a Radan Kuchař v roce 2005 
Voloďa Suchý a Radan Kuchař v roce 2005, foto: Petr Jandík
 

Když jsem šla do důchodu v roce 2000 já, skončil práci v TJ. Byl rád, že už není na chatě sám. Začali jsme opět cestovat už s novým pasem do Řecka, Norska, Francie, Španělska, na Maltu, Rhodos, do Egypta, na Kanárské ostrovy. Z každého výletu jsme si vozili na památku zajímavé kameny nebo keramiku, Radan stručně zapisoval i zážitky z cest. V roce 2001 byl vyhlášen Horolezcem 20. století České republiky, hned za ním těsně Joska Rakoncaj a Míra Šmíd – soupeři těžké váhy! Však s tím Radan vůbec nepočítal a měl upřímnou radost. Sám říkal, že jeho sportovní výkony jsou z pravěku proti dnešním lezcům a jejich technickému vybavení a vtipně srovnával tu dobu s výkony Emila Zátopka, jehož časy dnes běhají ženy.

Léta jeho a mého důchodu na chatě ve Skaláku byla krásným obdobím našeho společného života. Na zahradě jsme pěstovali vlastní zeleninu, v létě jsme byli téměř soběstační. Na podzim jsme sklízeli výborné švestky a jablka, přebytky jsme rozdávali sousedům a návštěvám. Oba jsme se doplňovali, respektovali a pečovali o sebe navzájem, sdíleli spolu dobré i to méně dobré. Vždyť ten život ukrutně rychle pádil! Když se nám nechtělo do zahraničí, jezdili jsme na kolách. První kola zn. Favorit jsme si pořídili hned po skončení stavby chaty. Vydávali jsme se i na delší trasy do Jičína, Prachova, Příhraz, na Valečov, do Jizerek, na Kozákov. Rád vypravoval, že vršek Kozákova dokázal ještě spurtovat. Prostě výlety na kolách byl náš bezvadný doping, třebaže limitovaný jeho nemocnou nohou. To byly doby, kdy cyklistů na silnici bylo mnohem méně a všichni se vzájemně zdravili. Když jsme zastavili u hospody lidi se chodili dívat, jaká máme kola. Byl to taky pravěk proti dnešku! Později, na konci století (sic!) jsme si pořídili dva Authory. Jsou pomalejší než Favorit, ale pohodlnější. A když jsem viděla, že Radana jízda unavuje, koupili jsme elektrokolo u pana Šonského. Byl šťastný, že jsme se ještě mohli společně projet po známých trasách.

Milovaný Skalák jsme prochodili křížem krážem nejen za houbami. S Joskou Rakoncajem se dokonce proletěl nad Českým rájem v jeho „ultralajtu“, domů se vrátil plný dojmů. V létě jsme spolu hodně lezli po skalách, hlavně oblíbené spáry, kde se cítil bezpečně i se svým handicapem. A po padesáti letech od jeho prvního výstupu jsme spolu šli na Kapelníka. Prý proto, aby ho nikdo nepodezíral, že to vyvedl někdo za něj. Byla jsem jen průměrný druholezec, vždycky jsem ho před sebou pozorně sledovala a kopírovala jeho styl. Lezl úsporně, technicky, žádný zbytečný pohyb navíc, jen se stručnými pokyny „jisti, povol, dobírám, pojď.“ A na vršku mě přivítal radostným „ahoj, medvídku“ (to byla moje přezdívka), a jen někdy přísným „medvěde pitomá“, když se mi příliš nedařilo. Lezení s ním byl opravdu zážitek a krásná podívaná.

Hned na začátku svého důchodu v roce 2000 jsem si v Turnově na zdravotní škole udělala masérský kurs se zaměřením na sport a rehabilitaci, abych trochu ulevila jeho potížím se zády a nemocnou nohou. Hlavně na konci dne byl za to hrozně rád. V legraci (nebo vážně?) mi říkal: „Já jsem tak rád, že jsem si tě pořídil!“ Které ženské by to nelichotilo! Radan byl introvert, více mlčel než mluvil, takže taková poklona od něho bylo opravdu velké uznání. Nerad se svěřoval se svými zdravotními neduhy, většinou je zlehčoval. A už vůbec ne ženám – lékařkám. Po jedné z mnoha návštěv u doktorky na můj dotaz „co na to ona“ jsem dostala odpověď: „Přece nebudu takovou pěknou ženskou otravovat takovejma blbostma!“ Můj doprovod do ordinace zásadně odmítal, bylo by to pod jeho úroveň. Poslední 2 – 3 roky už byly naše cesty autem hlavně k lékařům do Turnova, Jičína, Liberce, do Prahy na oční za paní doktorkou Havránkovou, se kterou měl společnou lásku – hory. Pamatuji, jakou radost mu udělala pozdravem ze Lhasy. Osudovou slabou stránkou Radana byly často se opakující zvýšené teploty a jeho závislost na práškách pro spaní, vypěstovaná pobytem ve vysokých horách. Po nich přišly deprese. Před hypnotiky ho varoval i Karel Procházka. Byl to můj marný zápas.

 

Deset velkých stěn, Radan Kuchař 
Deset velkých stěn, Radan Kuchař
 

V roce 2003 mu přesně po 40 letech vyšla znovu jeho kniha Deset velkých stěn, za kterou však nedostal ani korunu, ačkoliv byla rychle vyprodaná. Rozhodčí soud s nakladatelstvím Altituda jsme vyhráli díky JUDr. Šťovíčkovi, ale o autorský honorář se už odmítl soudit. Říkal, že jeho ješitnosti bylo učiněno zadost a byl rád, že se na stará kolena toho vydání dožil s krásnou předmluvou Vlastimila Šmídy, za což mu dodatečně za Radana mnohokrát děkuji. Tak to byl také Radan!

Co stručně dodat závěrem? Žila jsem s člověkem, který měl glanc! Byl to opravdový chlap do nepohody, milovaný manžel a velká opora, na kterého bylo vždycky spolehnutí. Škoda, že nezůstal ještě o pár let déle! A přeji mu, aby se tam nahoře sešel se svými kamarády Rišikem Karouškem, Zdeno Zibrinem, Chroustem, Oldou Kopalem a dalšími, které měl rád a teď společně popíjejí griotku, jak o tom v dobách mládí rádi žertovali. Na jeho rodný dům v Turnově jsem nechala pověsit pamětní desku. Myslím, že jako Horolezec 20. století i jako člověk si ji zaslouží. A díky všem za krátkou vzpomínku.

Taťána/Antonie Kuchařová – říjen 2013

Radan Kuchař
Radan Kuchař, foto: Petr Jandík

 




Sdílet pošli na vybrali.sme.sk


[Akt. bodový průměr: 5,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

| Autor: redakce | Vydáno dne 02. 10. 2013 | Počet komentářů: 5 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Taťána Kuchařová

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme

Související články:
50 let od smrti Josefa Čihuly (07.02.2016)
Žabí Kôň (10.08.2015)
Jak objevili němečtí horolezci skály českého Ráje (25.06.2015)
45 let od tragického konce Expedice Peru (27.05.2015)
Retro – o prvním vánočním výstupu na Maják 1942 (23.12.2014)
Závodili na betóně (04.11.2014)
Horolezecké muzeum Zámek Adršpach (21.08.2014)
Připomenutí: 8. 8. 2013 zahynul Zdeněk Hrubý (08.08.2014)
45 let od prvního čs úspěchu v Himálaji (11.07.2014)
Chroust – smutné kulaté výročí (23.06.2014)
O Zuzaně i věcech jiných (20.12.2013)
Štědrodenní výstupy na Maják (18.12.2013)
Boty a sedák z pravěku (01.12.2013)
Zápis "Města" č. 4 z roku 1978 (26.09.2013)
Stěna smrti prostoupena před 75 lety (24.07.2013)
Dokument: Zápis 4/1976 předsednictva HS MV ČSTV Praha (25.03.2013)
České Švýcarsko si připomíná 125. výročí ohleduplného horolezení (20.03.2013)
Historická vrcholovka z Laňky (22.08.2012)
Tatranský prvovýstup před 40 lety (17.07.2012)
Kniha Rudolf Kauschka 1883 - 1960 (15.05.2012)
Zimní El Cap v roce 1974 (03.04.2012)
Historická vrcholovka z Dračí (13.03.2012)
Fritz Wiessner (26.02.2012)
Světový pohár v ledolezení 2000 (21.12.2011)
S Drobkem o lezení... (30.11.2011)
Revoluční rok Tomáše Rakoviče (20.10.2011)
2. 9. 1961 prostoupili první Čechoslováci severní stěnu Eigeru (02.09.2011)
Členem JAMESu by chtěl být každý (16.08.2011)
První osmitisícovka (03.06.2011)
Prvovýstup na Makalu (15.05.2011)
Osmdesátiny Oldy Kopala (02.03.2011)
Wanda Rutkiewiczová (04.02.2011)
2. 1. 1909 se narodil Riccardo Cassin (02.01.2011)
Řád pro Kneze a Kara (30.12.2010)
Prvovýstup na K2 (02.08.2010)
První česká chata v Alpách (26.07.2010)
Prvovýstup severní stěnou Eigeru (24.07.2010)
První žena na Matterhornu (21.07.2010)
8. 6. 1924 Irwine a Mallory spatřeni naposledy (08.06.2010)
Tragický Huascarán (31.05.2010)
První Čech na Everestu (17.05.2010)
První výstup na Dhaulagiri (14.05.2010)
24. 3. Den Horské služby v ČR (24.03.2010)
Založení Alpine Club (24.12.2009)
První česká himálajská expedice (16.10.2009)
Národní archiv zachrání vrcholové knížky (11.06.2009)



Komentář ze dne: 02.10.2013 19:49:18     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jx zero (@)
Titulek: dik
Dekuji za clanek.
0 0

Komentář ze dne: 03.10.2013 04:24:56     Reagovat
Autor: neregistrovaný - wendy (@)
Titulek:
Radan , je nezapomenutelný nejen kusem lezecké historie i jako člověk, tím co sám prožil a většina starších zná
0 0

Komentář ze dne: 03.10.2013 10:13:51     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Jirka (@)
Titulek: Krásný článek
Kránsně napsáno!
0 0

Komentář ze dne: 03.10.2013 14:37:21     Reagovat
Autor: neregistrovaný - (@)
Titulek:
Krásnej článek. Dík
0 0

Komentář ze dne: 03.10.2013 19:44:19     Reagovat
Autor: neregistrovaný - tomáš (@)
Titulek: Poděkování
10 velkých stěn jsem kdysi četl netušíc o panu Kuchařovi téměř nic. Kniha mi učarovala a já okamžitě věděl, že to je persona hodna mé hluboké úcty, že to je duše té mé velice blízká, že bych tohoto pána někdy velice rád potkal. To se mi nepovedlo.
Díky za tyto krásné vzpomínky!
0 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

Bezpečnostní dotaz

Z důvodu ochrany před spamovacími roboty prosím opište dvě slova z obrázku do řádky pod ním. Pokud nemůžete slova přečíst, klikněte na tlačítko Načíst znovu. Registrovaný a přihlášený čtenář nemusí nic opisovat. Registrovat a přihlásit se můžete v sekci Přihlášení čtenáře v levém sloupcí webu. Pokud ale vyplníte zobrazená slova, Vaše námaha není samoúčelná. Pomáhate tím Googlu digitalizovat staré knihy a časopisy. Více se dozvíte kliknutím na ikonku s otazníkem (anglicky).

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
nejbližsí akce
07.01.2017 - 08.01.2017
ICWC Peking
14.01.2017 - 15.01.2017
ICWC Cheongsong
19.01.2017 - 21.01.2017
ICWC Saas Fee

Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Jaké byly nejlepší přednášky na POVLu?

Špek (287 hl.)
 
Plagát (247 hl.)
 
Alešák - Sasko (224 hl.)
 
Ondra Beneš - Labák (239 hl.)
 
Jony - Adršpach (185 hl.)
 
Bojsa - Hruboskalsko (228 hl.)
 
Beton Ski team (178 hl.)
 
Wide Boyz - dokument z Ádru (206 hl.)
 
Tomáš Brt - jóga (203 hl.)
 
Bára Vočková - Hruboskalsko (328 hl.)
 
Pavlína - Adršpach (227 hl.)
 
Petr Kořínek - CHKO Český Ráj (192 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 2744
-->