Když je to žluté, pak je to Svíčka.

Autor: Vendula a Michal Coubalovi <vendulka.coub(zavináč)tiscali.cz>, Zdroj: Miroslav a Michal Coubalové, Vydáno dne: 08. 02. 2007

Tofana di rozes, Svíčka, klíčová 9. délkaPrvovýstup na Tofanu

V září 1991 jsme se rozhodli vypravit ještě do Dolomit. Tentokrát na nový výstup jižní stěnou Tofany di Rozes. První den byl příjemný. Lezení po předskalích, potom sice strmá, ale pevná stěna. K večeru jsme dolezli do jeskyně s ideálním místem pro bivak.

Tam se ale situace obrátila. Nad jeskyní se táhl vysoký žlutý převis, rozdrcený do kostiček. Styl jištění tradičně dolomitský - skoby v dírkách za ulomenými bloky, tenké smyčky. V noci šly těžké mraky a ráno pršelo. Byl už podzim - na vrcholu Tofany ležel poprašek nového sněhu. Po kratším váhání jsme se rozhodli pro ústup.

Tofana di rozes
Tofana di rozes, foto: M. Coubal


Asi žádný ústup nepotěší. Tak jsme se chlácholili objektivními důvody. Následující den jsme na vrchol Tofany di Rozes vystoupili cestou zajištěnou ocelovými lany a balili se k odjezdu.

Po roce jsme přijeli do Cortiny znovu. Lilo a lilo, předpověď beznadějná. Blížil se termín expedice do Garhwálského Himaláje a tak jsme po třech dnech čekání na počasí vyrazili k domovu. I následující rok se nám podařilo zorganizovat himálajskou výpravu a v návalu příprav se tiše přiblížil odjezd. Tentokrát tak rychle, že na plánovanou Tofanu ani nedošlo.

Tofana di rozes, Svíčka
Tofana di rozes, Svíčka, foto: M. Coubal


V roce 1994 se však stalo dokončení našeho prvovýstupu úkolem číslo jedna. Dva roky himálajského snažení ubraly síly z našich rukou. Chtěli jsme oživit "staré alpské časy" pokud možno dokonale. Strávili jsme půl roku na hrazdě a nalezli kupu těžkých cest na skalkách. Zbýval poslední úkol - zvítězit nad počasím. Máme zkušenost, že vyrazíme-li sami dva, bývá toto období charakteristické deštěm, prospěšným spíše pro zemědělství. Zkrátka je nutno vzít s sebou člověka, kterému horské klima přeje. Zkušený horal Venda Jindra a jeho sedmičlenná parta z Lysé nad Labem byla tím nejlepším řešením. Vendulu a Ladu, naše ženy a dívky, jsme povýšili na lezecké talismany. Všechny předpoklady tedy byly splněny.

Tofana di rozes, Svíčka
Tofana di rozes, Svíčka, foto: M. Coubal


Metry za hodinu

V zapadajícím slunci ještě žlutá zrcadla strmých pilířů zazářila a tu a tam se zaleskla voda v plotnách. Pata stěny pomalu mizela ve večerní mlze, ale vrchol stále ještě hrál měkkými barvami. Pak vše zhaslo a utonulo v černé tmě, než někdo rozsvítil oblohu. Každý večer takhle před výstupem sedíme, pijeme kávu a počítáme kolikáté nás čeká dobrodružství v horách.

První den výstupu se podobal tomu před lety. Postup do bivakovací jeskyně probíhal hladce. Známé plotny jsme si vychutnali, jen tahání našeho "kamaráda" - dvacetikilového bivakovacího vaku - bylo stejně nepříjemné jako tehdy. Volně jsme vylezli žlutý převis a vrátili se zpět do jeskyně. Pohoda byla až nápadná.

Tofana di rozes, Svíčka
Tofana di rozes, Svíčka, foto: M. Coubal


Druhý den se všechny teorie ukázaly být mylnými. Téměř svislá žlutá stěna bez výrazných spár neukazovala žádný jasný směr výstupu. Rychlost lezení by bylo možno vyjádřit v metrech za hodinu. Když se již zdálo jisté, že nás tu nemine bivak v pozici visícího střelce, narazili jsme mezi převisy na dlouhou spáru. K večeru jsme konečně stáli na vrcholu stěny, která tvořila spodní třetinu našeho pilíře.

Tofana di rozes, Svíčka, první bivak
Tofana di rozes, Svíčka, první bivak, foto: M. Coubal


Tentokrát jsme pro bivak jeskyni nenašli. Upravili jsme malou plošinu u paty další stěny a připravili skoby pro zavěšení stěnového stanu. Byl klidný večer. Leželi jsme na plošině a váhali, jestli ho vůbec má smysl stavět. Před půlnocí se Michal zvedl a pro jistotu stan provizorně napnul. V půl druhé začala bouřka stejně jako minulou noc. Na stan se valily přívaly vody. Drželi jsme plachtu a neklidně prohlíželi jeho švy a podlahu. Uvnitř ani kapka. Byl to bivak, na jaký se obvykle vzpomíná. Venku blesk za bleskem, liják, uvnitř se vařila káva, plánovalo se. Kolem čtvrté jsme zase usnuli.

Tofana di rozes, Svíčka, klíčová 9. délka
Tofana di rozes, Svíčka, klíčová 9. délka, foto: M. Coubal


Třetí den jsme pokračovali po ostré hraně pilíře až do míst, kde se náš výstup měl spojit s cestou "Via degli Julia".

Obtížnost lezení od tohoto místa stále klesala. Odpoledne jsme dorazili na suťovou špičku pilíře a zblízka se dívali do posledního úseku stěny. Vypadal docela příjemně, na hranu stěny jsme odhadovali vzdálenost pěti délek lana. Možnost, že přespíme již mimo stěnu, vypadala nadějně. Ještě 80 výškových metrů stoupal náznak dalšího pilíře sympatickým terénem vzhůru, aby se tam přilepil na holou stěnu. Odtud bylo třeba traverzovat šikmo vpravo na hranu stěny v blízkosti vrcholu. Rychle jsme přelezli rozbitý terén a váhali, jestli bivakovat v malé jeskyňce nebo traverzovat k okraji stěny. Michal to šel omrknout a lano začalo mizet za hranou. "Jaké to je?" vyzvídal jsem za chvíli. "Jdi se podívat sám, " zněla lakonická odpověď. Byla tam obrovská žlutá stěna, která se svisle a převisle propadala dolů. Přes ni vedla kamsi za roh nepatrná římsa, dobrá tak na posezení pro horské kavky. Do setmění jsme právě tak stačili připravit třetí bivak.

Tofana di rozes, Svíčka, klíčová 9. délka
Tofana di rozes, Svíčka, klíčová 9. délka, foto: M. Coubal


"Jsme tady!"


Ráno jsme vlezli na římsu. Řetízek starých skob po "Veverkách" se vinul exponovaným traverzem přes hranu až do dobře lezitelného terénu. V duchu jsme vzdávali hold klasikům a čekali, kdy už budeme nahoře. Počasí se definitivně zkazilo. Od noci drobně pršelo, po stěně tekla voda. Na hraně jsme uvařili polévku a vychutnávali obvyklý pocit, že výstup byl krásný, ale ještě hezčí je skutečnost, že už je za námi. Na vrchol zahalený mrakem se táhlo pole drobné suti typu "jeden krok vzhůru, dva kroky dolů i se štěrkem". Šikmo dolů se táhla sympatická cestička určitě přímo k chatě. Moje polovina našeho dvoučlenného týmu by šla rovnou dolů. Druhá polovina týmu se zdála této myšlence nakloněna, nicméně pravila: "Co když nás na vrcholu čekají? Pro jistotu zavoláme." Sotva dozněl náš řev, ozvalo se z mlhy slabé: "Jsme tady."

Tofana di rozes, Svíčka
Tofana di rozes, Svíčka, foto: M. Coubal


S temnými povzdechy jsme zahájili brodění sutí. Ale stálo to za to, jako stojí každé setkání s přítelem. Těsně pod vrcholem jsme nasadili hrdinské výrazy a začali drtit mezi zuby cosi o příšerné stěně smrti. V atmosféře všeobecného nadšení bylo vypito jedno pivo a zahájen sestup. Snad alespoň vteřinu je dobré si ten pocit vychutnat. Jen málokdy se podaří takové setkání po čtyřech dnech variant a možných změn, kdy to poslední co hraje roli, je čas. Relativně příjemná pěšina z vrcholu přímo k chatě byla pod sněhem, takže nebylo jiné volby než železnou cestou. Na jihu hřměla další bouřka a představa zuhelnatění na tom obrovském hromosvodu nikoho z nás nelákala. Když byla ocelová lana konečně za námi, už dávno lilo. Všem to ale bylo jedno. Aspoň máme večerní sprchování za sebou už teď.

A i když čtyřdenní únava ležela na víčkách plnou vahou, bylo si nutno jěště tolik říct, tolik čaje, kávy, piva a vína vypít, tolik sníst a tolik písniček zazpívat.

Závěrem


Podle žlutých pilířů a střech tvořících většinu našeho prvovýstupu jsme pojmenovali tuto cestu "Svíčka". Jižní stěna Tofany de Rozes je vysoká 800 m. Prvovýstup jsme v ní zrealizovali volným lezením.

Skoby slouží pouze k zajištění lanem, nikoli k přímému postupu. Největší obtíže ve stěně dosahují stupně 8 až 8+ stylem RP a k vylezení jsme potřebovali 31 lezeckých hodin.

Popis cesty je zde.

Text a foto: Miroslav a Michal Coubalové