Clean Isch tot

Autor: Martin Moser <mahrapower(zavináč)gmail.com>, Zdroj: Martin Moser, překlad P. Jandík a M. Sylla, Vydáno dne: 07. 06. 2009

Clean ist totČisté lezení je mrtvé - Gaislkar – Pragské Dolomity

Náš zimní projekt pod Hoher Gaislem měl vlastně sloužit jako příprava na Patagonii. Poté, co nakonec Patagonie z nejrůznějších důvodů padla, zůstala nám už jen tahle legrácka. AKTUALIZACE: Video

Rozkoš vylézt tuto spáru právě v zimě nás chytila - a mimoto to byl dobrý způsob jak zabít čas. Plán byl vylézt to celé technicky, "opravdu" lézt jsme chtěli jen pár metrů – RP přelezení má následovat až příští léto. Zato jsme chtěli celou cestu vylézt "čistě", tedy nejen bez borháků, ale také beze skob

Příchod do Gaislkaru
Příchod do Gaislkaru, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Zápas s hlubokým sněhem
Zápas s hlubokým sněhem, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


První den je svinská zima. Podle předpovědi má být 13 pod nulou a navíc fouká vítr blížíci se orkánu. Plní adrenalínu a motivace to vidíme pozitivně. Jsme přesvědčeni, že k opravdovému zimnímu výstupu patří i drsné podmínky! Jako ostatně pokaždé táhne Arnold celou délku, odolávaje vábničce na sedáku se houpajících a při každém pohybu vyzývavě cinkajících skob a buduje perfektní štand ze dvou stoperů a jednoho Camalotu. Že mu za pár dní sleze kůže z poloomrzlých prstů, protože musel holýma rukama čistit spáry od tvrdého sněhu, se konec konců dalo očekávat…

Zima jak v řiti polárního medvěda
Zima jak v řiti polárního medvěda, foto: Arnold Senfter


Zrasované ruce
Zrasované ruce, foto: Martin Moser


Do druhé délky jsem se pustil já. Spára tu byla užší a méně přehledná, kousek pod místem slibujícím možnost udělat štand se ztrácí v převisu – tady to vypadalo na klíčové místo celého výstupu. Založil jsem za dunící žebírko pár stoperů, vysokolíkoval ho a nahoře jsem z hrůzou zjistil, že jsem si cvakl na sedák špatné friendy! Jedině pomyšlení na to, že pád by nejspíš odlomil celé žebírko, ve mně zmobilizoval poslední rezervy sil. Tělo mi polil pot strachu a očekával jsem to nejhorší - a najednou jsem objevil díru, do které se mi na poslední chvíli podařilo jako zázrakem založit můj nejstarší friend, který jsem někde našel. K tomu jsem přidal pár pochybných stoperů a Arnold, který se mezitím probudil ze své dřímoty při jištění, mne spustil tak jemně, jak to jen šlo. Pro dnešek končíme, i když mne od lehčího terénu dělily jen směšné tři metry!

Clean isch tot - klíčové místo
Clean isch tot - klíčové místo, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Náš další atak skončil nejprve dvěma neúspěšnými pokusy o překonání klíčového místa. Vlevo jsem se nahoru nemohl dostat vůbec a vpravo by se zase muselo lézt přes to dunivé žebro. Tentokrát jsem ale ozbrojen až po zuby a mohu se tím správným materiálem dobře jistit. Vložil jsem do díry jeden z našich oblíbených Lotů (Camalots) a chtěl jsem ho zatížit.

Zasněžený Camalot
Zasněžený Camalot, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


V průběhu výstupu se staly součástí posuzování, zda friend sedí dobře nebo ne, i naše uši. Zvuky, které při zakládání do díry právě vydává můj zelený Camalot, nejsou vůbec dobré. Stále znovu ho zkouším založit do mělké díry v naději, že bude přece jen držet. Jiné jištění se tu dát nedá. Brzy je mi jasné, že této věcičce musím věřit, nebo se musíme vrátit, ale na to nemám vůbec chuť. Teď nebo nikdy: Stoupám do žebříčku a naplno zatěžuji friend svými 80 kily. S polozavřenýma očima poslouchám jak odlamuje malé kamínky, ale drží. Jenže ani tak nedosáhnu dost vysoko. Levačkou beru chyt a stoupám do vyššího oka stoupací smyčky a daří se mi takříkaje v mrtvém úhlu usadit do další díry friend. Aniž bych věděl, jestli drží nebo ne, ho zatěžuji plnou vahou a stojím v něm. Konečně stojím na polici a buduji stanoviště, nebo přinejmenším něco, co se tomu vzdáleně podobá. Myslím, že žádné z jištění této soustavy by toho samo o sobě moc neuneslo.....


Foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Další den ve stěně tahá Arnold. Nejprve se pokouší vylepšit můj poslední štand. Tu tenké hodiny, tam mikrostoper, a hned to vypadá o něco lépe. Naším cílem sice je vylézt celou cestu jen s vklíněnci a na nich vybudovat i štandy, ale nejvyšší prioritou je přece jen se dostat večer dolů živí a zdraví. Široká spára nás nutí vzít i velké fialové Loty, které jsme si půjčili. Arnold se rozporem posunuje vzhůru, stěna tady nejvíce nabývá na strmosti. Neuvěřitelné, jak je to převislé! Již odspoda to vypadá velmi strmě a velkolepě, ale teprve odtud je vidět skutečný stav. Shozené kameny dopadají na zem daleko od paty stěny.

Je to trochu do kopce..
Je to trochu do kopce.., foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Skála je zde díky převislosti zcela bez sněhu, ale spára je uvnitř pokryta neviditelným tenkým ledovým povlakem. Friendy se do ní sice dají dobře založit, ale při zatížení s tupým zvukem poskočí o pár milimetrů dolů, než jsou ochotné nést Arnoldovu váhu. Po třetím friendu si člověk na ten zvuk zvykne natolik, že ho už ani nebereme jako varování. Podvědomě nám to stejně pořád trhá nervy. Krátce před setměním se Arnoldovi podařilo udělat dobrý štand a můžeme slanit. Podle Arnolda by nás měly čekat již jen příjemné lezecké metry a mělo by být hotovo. Ale již před loučkou Plätzwiese vidím, že stěna je strmější a vyšší, než si Arnold myslí.

Arnold ve 3. délce.
Arnold ve 3. délce., foto: Martin Moser


Visící lana ukazují převislost stěny
Visící lana ukazují převislost stěny, foto: Martin Moser a Arnold Senfter






Začali jsme velmi brzy ráno. Lavinová čtyřka nás nechala dlouho čekat, ale dnes je již cesta do karu docela bezpečná. Vyjumarovali jsme první tři délky a vybrali z nich všechen materiál. Čtvrtou délku tahám já a musel jsem ji lézt celou volně. Stěna je zde lehce položená a sníh ve všech spárách a trhlinách mi dává zabrat. Na stupech se po zatížení hned tvoří led a všechno je velmi nepřehledné. Krátce před koncem lana mohu udělat štand. Arnold stoupá po statickém laně a já se pokouším jednou rukou to napnuté fixní lano držet, aby se stanoviště příliš nezatěžovalo. Opravdu mám strach, že se celá ta moje soustava vyrve a my poletíme do údolí. Přicházející noc nás ale nutí jít rychle. Všechen materiál pod sebou jsme vybrali a návrat převislou stěnou již nepřichází v úvahu.

Štand ve vklíněncích
Štand ve vklíněncích, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Arnold štand nevidí a tak mu jen krátce vysvětluji, že si ten název ani nezaslouží. To mu stačí, a ani se neodvažuje na něj podívat. V padající temnotě leze vrcholovou trhlinou, tvořenou zamrzlými lokry. Nic tam pořádně nedrží a na konci musí ještě překonat tlustou sněhovou desku. Obava, že i s ní proletí celou stěnou, stojí Arnolda poslední zbytky nervů. Dokáže rychle najít štand sousední cesty, dokonce s borháky. Brzy bude noc a my nacházíme slaňovací štandy jen ztěžka. Obtěžkáni třemi lany, hromadou vklíněnců, friendů, karabin a jiným materiálem, sjíždíme kar za temné noci. Můj tahačák je tak těžký, že se mi krátké lyže úplně prohýbají a Arnold má blízko k tomu, aby samým vyčerpáním padnul. Velká oslava se dneska večer odkládá, jsme oba úplně hotoví.

Slaňování
Slaňování, foto: Martin Moser


Cesta má pět až šest lanových délek, přičemž druhá a třetí jsou velice převislé. Použili jsme výhradně friendy a vklíněnce. Až na pár vklíněnců se v cestě nenachází žádné jištění. Markantní spára ukazuje linii jednoznačně (deset metrů vpravo od cesty „Nordwandriss“).

Zamrzlá lana
Zamrzlá lana, foto: Martin Moser a Arnold Senfter


Motivací pro nás bylo především udělat prvovýstup cesty tak, aby se pokud možno nepoužila ani jedna skoba. I když spára bezpochyby poskytuje více možností zajištění než stěnové lezení po plotnách, myslíme si, že by se tendence poslední doby k borháky zajištěným cestám měla přehodnotit. Komfort borháků je pro mnohé prvovýstupce prostě příliš vábivý- a proto si myslíme, že by jejich používání mělo být uvážlivější. Jednoznačně zjišťujeme, že může být cesta s nižším stupněm obtížnosti, zato ale s vlastním jištěním mnohem náročnější



"Clean Isch Tot VII/A3 (e8A)" Arnold Senfter a Martin Moser, zima 05/06



Arnold a martin
Arnold a martin




www.mahrapower.com