Stanoviště pro jištění a slaňování

Autor: Marek Cerman <(at)>, Zdroj: Marek Cerman - Lehrwart Hochalpin, Vydáno dne: 19. 03. 2009

Obrázek 2: Příklad realizace jistícího stanoviště (tzv. „štandu“ z německého Standplaz) pomocí tří jistících bodů.Další díl metodického kurzu Marka Cermana

Nahlédneme do tajů zřízení stanoviště pro jištění a slaňování, jak rozložit síly na více jisticích bodů a nádavkem se podíváme jak se jistit při slaňování.

Jistící stanoviště je místo, ze kterého provádíme jištění prvolezce nebo případně z tohoto místa slaňujeme. Z uvedené definice vyplývá, že jistící stanoviště musí být zřízeno se 100% jistotou a musí znamenat jistotu pro lanové družstvo a pro slaňování. Je obvyklé, že jistící stanoviště se zřizuje z více jistících bodů (minimálně ze dvou). Jistícím bodem může být skalní skoba, ledovcový šroub, friend, vklíněnec, smyčka ve skalních hodinách, expanzivní skoba tzv. „nýt“ či lepená skoba tzv. „borhák“ (původně německy Bühlerhaken podle vynálezce této skoby Oskara Bühlera) atd. Správným propojením či provázáním jednotlivých jistících bodů (viz obr. 1 a 2) zajistíme rozložení namáháni a zátěže, které působí na jistící stanoviště - tím zároveň zajistíme funkčnost jistícího stanoviště při selhání některého z jistících bodů.



Obrázek 1: Důležité je otočení provazovací smyčky, které zajistí, že v případě selhání jednoho z jistících bodů zůstane jistící karabina uchycená ve zbývajícím bodu.
Obrázek 1: Důležité je otočení provazovací smyčky, které zajistí, že v případě selhání jednoho z jistících bodů zůstane jistící karabina uchycená ve zbývajícím bodu., foto: archiv M. Cerman


Důležité je při propojení jednotlivých jistících bodů pomocí provazovací smyčky její otočení podle obrázku 1 - toto otočení zajistí v případě selhání jednoho z jistících bodů funkčnost celé soustavy tj. jistící karabina zůstane uchycená ve zbývajícím bodu a jistící stanoviště zůstane zachováno.

Obrázek 2: Příklad realizace jistícího stanoviště (tzv. „štandu“ z německého Standplaz) pomocí tří jistících bodů.
Obrázek 2: Příklad realizace jistícího stanoviště (tzv. „štandu“ z německého Standplaz) pomocí tří jistících bodů., foto: archiv M. Cerman


Pro sportovní a často lezené cesty se jistící stanoviště velmi často zřizují ze dvou lepených skob nebo expanzivních nýtů, které se propojují řetězem a opatří se okem pro jistící karabinu. Výhodou takového řešení je to, že řetěz se méně opotřebovává než běžná smyčka.

Při lezení v horách je třeba počítat s tím, že v některých jistících bodech, které byly již ve skále zřízeny a které při opakování cesty najdeme, zůstaly staré a ošoupané smyčky. Těm zcela jistě nebudeme věřit a vyměníme je za nové. Je tedy dobré s sebou mít v kapse nůž a nějaké smyčky navíc. Pokud o osazené smyčce pochybujete, je lepší ji vždy vyměnit. Získáte tím jistotu a těch pár korun, co smyčka stojí, nestojí za řeč. Najdete-li takový již zřízený jistící bod, je dobré přesvědčit se o jeho fukčnosti např. poklepem kladiva na skoby jistících bodů. Tím jednoduchým způsobem zjistíte, zda jsou skoby uvolněné nebo zda jim budete věřit. Pouhým pohledem jen těžko odhadneme stav skoby uvnitř skály, poklep kladivem však mnohé naznačí. V případě jakékoli pochybnosti je lepší založit vlastní novou skobu.

Velmi dobrým jistícím bodem jsou přirozené skalní hodiny, zejména v dolomitickém vápenci. Proto je třeba vždy mít sebou při lezení v takovémto terénu několik sešitých plochých smyček i větších délek (1,5 až 3m). V dalším popisu budeme vždy předpokládat, že jistící stanoviště je zřízené ze dvou jistících bodů. Veškeré dále uváděné zásady a principy o jistících stanovištích platí obecně i pro stanoviště zřízené z více jistících bodů. Rozvržení sil působících v jistícím stanovišti je dáno úhlem trojúhelníku, který je určen jistícími body a bodem, ve kterém je umístěna jistící karabina (viz obr.3 až 5). Čím je úhel větší, tím více jsou zatěžovány jednotlivé jistící body. A to není samozřejmě z hlediska jistoty vybudovaného jistícího stanoviště dobré. Při vhodném umístění jistících bodů nad sebe (viz obr. 5) je možné dosáhnout téměř ideálního rozložení sil na jistící body.


Foto: archiv M. Cerman





Foto: archiv M. Cerman




Obrázek 3 – 5: Rozvržení sil u zřízeného jistícího stanoviště je dané úhlem určeným jistícími body a místem, kde je umístěna jistící karabina. Při úhlu 120 stupňů je každý z bodů zatěžován stejnou silou, jakou je zatížena jistící karabina. Při vhodné volb
Obrázek 3 – 5: Rozvržení sil u zřízeného jistícího stanoviště je dané úhlem určeným jistícími body a místem, kde je umístěna jistící karabina. Při úhlu 120 stupňů je každý z bodů zatěžován stejnou silou, jakou je zatížena jistící karabina. Při vhodné volb, foto: archiv M. Cerman


Tato teorie je pochopitelná, vše se zdá jednoduché a jasné. Praxe na skále nebo na ledu je však často velmi odlišná a vybudování jistícího stanoviště podle těchto elementárních principů nemusí být pokaždé snadné. Ne vždy – a zkušenost říká spíše, že téměř nikdy – se nám podaří najít místo, které nám umožňuje založení ideálního jistícího stanoviště. Proto je třeba při lezení stále hledat vhodné místo pro toto stanoviště - není možné v žádném případě čekat až na úplný konec lana. Výjimkou je snad jen ideální skalní stěna a stanoviště z expanzivních skob.

Tofana di Rozes, Pompanin-Alvera, Stanoviště pod křivolakou spárou
Tofana di Rozes, Pompanin-Alvera, Stanoviště pod křivolakou spárou, foto: Petr Jandík


Praktické řešení se vždy snažíme co nejvíce přiblížit ideální „učebnicové“ verzi. Zakládání vlastních jistících bodů (skob, vklíněnců, friendů…) je třeba se naučit a vyzkoušet již „v nulové výšce“ na cvičných skalách pod dohledem instruktora. Zakládat jistící stanoviště vytvořené ze dvou či více jistících bodů je jedna ze základních dovedností, které musí každý zájemce o lezení i o pohyb po skalnatém a ledovcovém terénu zvládat i tzv. poslepu. Je to dovednost, která garantuje přežití při nenadále vzniklé situaci v jakémkoliv terénu na skalách nebo v horách. Jen opakováním, praxí a vlastní zkušeností je možné správně a bezpečně založit například vklíněnec nebo skobu.

Obrázek 6: Nejčastější chybou při slaňování je „vyjetí“ z konce lana. Důvod může být např. různě dlouhé konce lan - proto se doporučuje konce lana svázat osmičkovým uzlem. Ten je svou velikostí vhodný pro tento účel.
Obrázek 6: Nejčastější chybou při slaňování je „vyjetí“ z konce lana. Důvod může být např. různě dlouhé konce lan - proto se doporučuje konce lana svázat osmičkovým uzlem. Ten je svou velikostí vhodný pro tento účel., foto: archiv M. Cerman


Jistící stanoviště se zřizuje také při slaňování. Po vylezení např. těžké cesty většinou z lezce spadne napětí nebo strach. Lezec uvolní koncentraci - následuje už „jen“ jednoduché slanění. Možná i toto „vypnutí“ koncentrace je důvodem častých úrazů při slaňování. A právě počty úrazů často i smrtelných je ze zmíněných jednoduchých důvodů podstatně více (statistiky Alpenvereinu to jednoznačně dokládají) než při vlastním lezení.

Ke slaňování se dnes, kromě některých speciálních případů jako je speleologie nebo canyoning, používá slaňovací osma. Nejčastější chybou při slaňování je „vyjetí“ z konce lana (viz. obr. 6). Proto se doporučuje konce lan svázat osmičkovým uzlem. Lano se sice více kroutí, ale pravděpodobnost vyjetí z konce lana je tímto způsobem snížena. Další častou chybou je nesprávné založení lan do slaňovací osmy. Stal se i tragický případ, kdy lezec založil do osmy jen jedno z lan a po odsednutí do slanění proletěl celou lanovou délku prakticky volným pádem. Před opuštěním stanoviště tedy vždy, raději několikrát, zkontrolujte založení lan do osmy a spojení osmy s úvazkem. Toto spojení by mělo vždy být provedeno pomocí karabiny se zámkem (nejlépe šroubovacím). Zkontrolujte, zda je zámek karabiny zajištěn.

Obrázek 7: Krátký prusík uvázaný pod slaňovací osmou a spojený s nohavičkou úvazku je jistota, která zamezí vyjetí z lana a při ztrátě kontroly nad slaňováním zastaví nežádoucí pohyb po laně (například po zásahu padajícím kamenem, bleskem apod.).
Obrázek 7: Krátký prusík uvázaný pod slaňovací osmou a spojený s nohavičkou úvazku je jistota, která zamezí vyjetí z lana a při ztrátě kontroly nad slaňováním zastaví nežádoucí pohyb po laně (například po zásahu padajícím kamenem, bleskem apod.)., foto: archiv M. Cerman


Při slaňování nezapomeňte ani na krátký prusík uvázaný pod slaňovací osmou a spojený s nohavičkou úvazku (obr. 7). Tento prusík má několik jistících funkcí. Především zabrání vyjetí z lana v případě, když je na konci lana uvázaný uzel. Dále zabrání nekontrolovatelnému pohybu po laně bez vašeho vědomí - prusík tento pohyb zastaví. Tento případ může nastat, když je slaňující zasažen padajícím kamenem nebo bleskem apod.

Slanění se Slunečních ploten v Arcu
Slanění se Slunečních ploten v Arcu, foto: Petr Jandík


V horách i na cvičných skalách by mělo být samozřejmostí používání přilby. Tato zásada platí jednoznačně i pro slaňování. Může se totiž stát, že například při stahování lana po slanění mohou být uvolněny volné kameny a pak je přilba životně důležitá.

V každém případě je nutné si před odjezdem do hor nacvičit a dostatečně vyzkoušet svojí zručnost při zakládání stanoviště a natrénovat slaňování nejlépe pod dohledem zkušeného kamaráda nebo instruktora. Tento text přináší pouze základní poznámky k tomuto tématu a neklade si za úkol vysvětlení mnoha dalších a detailních momentů, které s touto problematikou souvisí.

Marek Cerman - Lehrwart Hochalpin