Japonská cesta v severní stěně Eigeru poprvé volně

Autor: Martin Stolárik <stolarik.martin(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Robert Jasper, překlad Martin Stolárik, Vydáno dne: 19. 09. 2009

Japonská diretissimaVrcholný alpinistický výkon

Dva horolezci, Robert Jasper a Roger Schäli, prostoupili volně stylem RP Japonskou cestu v obávané severní stěně Eigeru. Tato takzvaná Super-Direttissima (obtížnost 10-/8a) je nejtěžší a nejnáročnější cesta ve světoznámé severní stěně.



Japonská diretissima
Japonská diretissima, foto: Frank Kretschmann


Šest let nás nenechal projekt ve stěně Eigeru na pokoji. Stále dokola jsem stoupal se svým švýcarským kolegou spodní částí stěny, vstříc historicky významným délkám jako Těžká spára a Rote Fluh. A právě Rote Fluh, je nejstrmější a nejnáročnější částí celé severní stěny, kterou Diretissima vede. Naším cílem bylo přeléz volně Japonskou direttissimu.
 
A nyní, téměř na měsíc přesně ke 40. výročí prvovýstupu (1969) se nám to konečně podařilo.
 
Trocha historie
 
Od 15. července do 15. srpna 1969 se japonský horolezecký tým, k němuž patřila i lékařka, probíjel nemilosrdně přímou linií v severní stěně, aby mohl na jeho vrcholu vztyčit japonskou vlajku popsanou mnoha podpisy a přáními. Nad Těžkou spárou opustili Japonci klasickou cestu z roku 1938 a vzali útokem zcela novou linii. Jak napsal ve své knize „Abenteuer Eiger“ Toni Hiebeler: 200 metrů vysoká část stěny Rote Fluh, strmá, převážně převislá, i pro mistry šestého stupně vyloženě děsivá, kompaktní, jen tu a tam malé hranky a jemné trhlinky, nic víc než do stínu ponořené zoufalství nad propastí.


Japonská diretissima, štand v hodinách a nápisy Japonců
Japonská diretissima, štand v hodinách a nápisy Japonců, foto: Frank Kretschmann


Mé první seznámení s Japonskou direttissimou proběhlo v roce 1991, když jsem se musel vrátit z podvrcholové stěny při pokusu o alpský průstup, kvůli obrovskému nebezpečí padajících kamenů. Tehdy na mě udělala zcela pevná struktura skály v Rote Fluh velký dojem a zaměstnávala mne až do teď. Byla by schopna přírodní struktura nabídnout dostatek chytů a  stupů k volnému přelezu? Japonský tým se v roce 1969 z větší části propracoval vzhůru stěnou za pomoci 250 nýtů, skob, háčků a žebříků.
 
Také Roger Schäli musel v zimě 2002 přerušit své dobrodružství v Japonské direttissimě. Spolu se Simonem Anthamattenem, oba patří k nejtalentovanějším mladým, švýcarským alpinistům, začali v létě 2003 nový pokus. Když jsem se o tom dozvěděl, krvácelo mi srdce, protože jsem si uvědomil, že mladí lezci objevili jeden z mých největších lezeckých snů v Alpách a že dělají vše proto, aby byli jako první úspěšní při volném RP přelezu.


Japonská diretissima, Roger Schäli v traverzu
Japonská diretissima, Roger Schäli v traverzu, foto: Frank Kretschmann


 
Roger a Simon pracovali na této cestě celé léto a povedlo se jim v Rote Fluh zabodovat, když klíčovou délku obešli novou variantou nazvanou Harakiri. Ale také se museli kvůli velkému pádu kamení vzdát myšlenky na volný přelez v 800 metrů vysoké podvrcholové stěně,. 
 
Ale vize na volného přelezu původní cesty japonské expedice až na vrchol jsme se ani já ani Roger nemohli zbavit.
 
28. srpna 2009
 
Na severní stěnu Eigeru je docela teplo, něco málo nad nulou. V Rote Fluh jsou pozorovatelné černé pruhy vody z tajícího sněhu, právě tam kde musíme nahoru. Velmi špatné podmínky pro lezení. Vůbec nevíme, jestli jsme dnes při takových podmínkách schopni toto klíčové, technické místo stěny volně prostoupit,. 
Hladké stěny Rote Fluh srovnával před přibližně sedmdesáti lety významný horolezec Hermann Buhl se severní stěnou Cimy Ovest. Průměrná obtížnost v osmém a devátém stupni, vyčerpávající boulderové pasáže po malých lištách a stupeň 10- UIAA uprostřed severní stěny Eigeru, přibližně dvakrát tak vysoké, jako nejvyšší stěna El Capitana v Yosemitech. 


Japonská diretissima 19
Japonská diretissima 19, foto: Frank Kretschmann


 
Rogerovi a mně se v posledních letech podařilo Rote Fluh přelézt volně na RP hned dvakrát. Ovšem na další lezení podvrcholovou stěnou se svou hrůzostrašně lámavou skálou, pověstnou neustálými kamennými lavinami a 40 let starými nýty nebylo kvůli podmínkám a počasí až do letošního léta vůbec pomyšlení. 
 
Zhruba polovina chytů v Rote Fluh je mokrá od vody stékající z horních pasáží stěny. Lezeme a bojujeme stále vpřed a nahoru. Dvě nejtěžší délky musíme zkoušet vícekrát. Mokrými, na kost zmrzlými prsty beru drobné chyty. V těsných lezečkách v nichž nohy už dávno ztratily veškerý cit ,se pokouším na mokrých, klouzajících stupech zopakovat naučené pohyby v klíčovém místě. Za pomoci železné vůle se mi dnes daří uvolnit nečekané množství síly. Celý trénink, pečlivá, dlouhá příprava a tvrdost k sobě samému se vyplatily. Na třetí pokus se mi daří přelézt klíčovou délku a jsem na štandu. 
 
Následující den (29. 8. 2009) se pokazilo počasí a my ho proseděli ve stanu ve štole vyvrtané uvnitř hory. Další den však atmosférický tlak začal stoupat, tak jak předpověděli meteorologové. To je naše šance.


Japonská diretissima, bivak v otvoru štoly
Japonská diretissima, bivak v otvoru štoly, foto: Frank Kretschmann


 
30. srpna se jde ještě v noci za svitu čelovek opět nahoru. Velice rychle přelézáme druhé ledové pole, které je tvořeno pouze černým sklovitým ledem a sutí, doprostřed obrovské, strach vzbuzující podvrcholové stěny. Lámavý pilíř, vše pokryto sutí z kamenných lavin, které se neustále uvolňují v rozpukané skále, k tomu velmi malé možnosti zajištění a zbytky rezavých, kameny zničených, 40 let starých nýtů japonské expedice. 
 
K tomu ještě neustálé hučení a svištění okolo letících kamenů. Ty jsou však naštěstí malé. Prostě nejnáročnější lezení ve stěně Eigeru, jako vystřižené z učebnice – dobrodružství, jemuž  se podobné  jen těžko hledá.  


Eiger, Japonská diretissima, v podvrcholové pyramidě
Eiger, Japonská diretissima, v podvrcholové pyramidě, foto: Franz Walter


 
Kousek pod centrální policí, naším třetím plánovaným bivakem ve stěně, se uvolnilo větší množství kamenů. Jeden velikosti pěsti mě zasáhl přímo do přilby, skoro ji prorazil. Úplně jsem se přilepil na stěnu a zůstal jsem na chvíli stát. 
 
Vyčerpaní a s otřesenou psychikou budujeme v suti terasu pro náš malý stěnový stan. Kamenná salva dopadá jen pár metrů od našeho skromného obydlí. Skočit do stanu a zapnout za sebou zip. Stanové plátno nad našima hlavama nás uklidňuje a umožňuje nám rychle se vzpamatovat. Naše nervy potřebují zaslouženou pauzu. Něco sníst, něco málo vypít, víc se nedá. Lezeme do našich lehkých spacáků. Teprve po půlnoci kanonáda ustává.
 
Přes všechny problémy předchozího dne se ráno cítíme dobře. Stejně jako předešlé dny se i čtvrtý den ve stěně pravidelně střídáme ve vedení. Na pilíři sfingy bojuje Roger jako pravý samuraj. Má zde nevyřízený účet v délce původně za 6,A2. Nejprve stěnové a pak komínové lezení ve velmi lámavé skále. 


Eiger, Japonská diretissima, staré nýty
Eiger, Japonská diretissima, staré nýty, foto: Franz Walter


 
Tentokrát vše klaplo napoprvé a volně – obtížnost 9- (7b). Po dalších desítkách metrů delikátního alpinismu dolézáme na vrcholové ledové pole. Starý zamrzlý batoh, zanechaný zde jistě Američanem Jeffem Lowem, nám nabízí vítané jištění. Vzali jsem si totiž sebou do stěny pouze dva šrouby do ledu. V posledním večerním světle končíme náš výstup na západním hřebenu. 
Podařilo se nám to! Na vrcholu Eigeru si s Rogerem padáme do náručí.
 
Šest krásných let jsme spolu žili tento společný sen. Teď stojíme nahoře a jako diamant leží společné dobrodružství za námi. Absolutní vrchol našich horolezeckých životů.
 


Roger Schäli
Roger Schäli, foto: Franz Walter


Co o tom říká Roger Schäli?
 
Pro mě to bylo víc než jen splnění snu. Není to jen jedna cesta, nýbrž unikátní spojení mnoha. Těžké skalní lezení s omezenou možností jištění, ledové a mixové lezení v této divoké scéně, která mi nedávala spát několik let. 
 
Pevně přesvědčen a se zdravou naivitou jsem měl celé léto 2003 pouze jeden sen – Japonská direttissima. Se Simonem se nám podařilo přelézt volně Rote Fluh, klíčové místo jsme oblezli riskantní variantou za 7b, ale na vrchol, o pár dní později, to bylo ještě dvě exponované délky těžkého volného lezení. Byli jsme tehdy jednoduše rádi, že se nám povedlo ze stěny uniknout a dospěli jsme k názoru, že ještě nejsme zralí pro tak velký projekt. 
 
Nejlepší věcí, která mě pak potkala, byl spolulezec s novým zápalem pro věc – Robert. S Robertovými zkušenostmi a profesionálním uměním přelézat delikátní terény jsme vytvořili perfektní tým, kterému se nakonec povedlo Japonskou direttissimu celou volně přelézt. 
 


Eiger, Japonská diretissima
Eiger, Japonská diretissima, foto: Franz Walter


Opět jsem visel v Rote Fluh a Robertovi se podařilo přelézt jako prvnímu RP těžké pasáže původní cestou. Teď nemohlo stát našemu úspěchu nic v cestě. Zapomeňte na to! Začalo největší utrpení mého života. Prošlo léto a vždy bylo buď příliš studené nebo příliš teplé a mokré nebo nebylo počasí dostatečně dlouho stabilní a Japonská direttissima stále čekala na svůj první volný přelez až na vrchol. Pochyby byly vznášeny i z okolních lezeckých kruhů. Muselo nakonec uplynout přesně 40 let od prvovýstupu. Čím dál tím víc mne těší, že se Robertovi a mně podařilo tento obrovský komplexní projekt toto léto dokončit v plném rozsahu lezení (sportovním, ledovém a mixovém). Naše vytrvalost byla odměněna. 
 
 

Japonská direttissima

 

 
Pvovýstup: 
15. července – 15. srpna 1969, Imai, Kato, Kato, Negishi, Kubo, Amano, 6,A2; 1800m.
 
První volné opakování: 
28. – 31. srpna 2009, všechny délky RP nebo OS, Robert Jasper a Roger Schäli, 8a, M5,     (10- UIAA); 1800m.
 
Charakter:
Od druhého ledového pole ohrožováno pádem kamení. V Rote Fluh staré nýty a dobrá skála, v podvrcholové stěně velmi lámavý materiál, postupové jištění a štandy vlastní, velmi vážný alpinistický počin.
 
Materiál: 
Jedna sada frendů a vklíněnců, cca 6 skob včetně nožových, 2 šrouby do ledu, 60 metrová poloviční lana, vybavení pro bivak.
 
Popis cesty v databázi a fotogalerie



Eiger, severní stěna
Eiger, severní stěna, foto: Frank Kretschmann