Pou bros v Dolomitech

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle pouaniac.com, Vydáno dne: 18. 08. 2011

MarmoladaBratři Pouovi se do Dolomit vrátili po roce.

Naposledy se věnovali cestě Pan Aroma na Tre Cime di Lavaredo, která byla součástí jejich projektu The Hardest od the Alps.



Tre Cime
Tre Cime, foto: Stoupa


Tentokrát se dostavili přibližně na týden, se záměrem léztvčechno za den cesty, aby se připravili a aklimatizovali na nadcházející společnou akci s Hervé Barmassem na Mont Blancu.

 

Jako první stanuli na vrcholu Cima Piccola, kde vylezli cestou Ötzi Trifft Yetti (7a+/340m) od Christophera Hainze a Kurta Astnera. Na svém blogu si pochvalovali jak kvalitu skály, tak obtížnost. Jediné co je nepotěšilo, byly povětrnostní podmínky. O šesti hodinách, které k výstupu potřebovali, mluví jako o nepříjemně studených, vlhkých a velmi větrných.

 



Cima Grande, severní stěna. Comiciho cesta v ní patří k nejlezenějším. Diretissima Hasee Brandler vede vlevo
Cima Grande, severní stěna. Comiciho cesta v ní patří k nejlezenějším. Diretissima Hasee Brandler vede vlevo, foto: Petr Jandík


Za to při svém druhém dobrodružství v Dolomitech už si na počasí stěžovat nemohli. Diretissimu Hasse-Brandler (7a+/550m) jim zpříjemňoval perfektní den. Jedná se o psychologicky velmi náročnou linii. Skála je lámavá, vyskytují se zde dlouhé traverzy a prudké převisy. Na svých stránkách mimo jiné zmiňují také free solo Alexe Hubera a mnoho dalších významných horolezců (Holzer, Maestri, Kurt Albert....), kteří na této cestě uspěli. Pouovým trval on sight výstup osm a půl hodiny. Zvolili delší variantu, protože originální byla mokrá. Celou cestu charakterizují jednou větou: „Nesmíte ji minout pokud na ni máte dost sil a jste dostatečně dobří na to, abyste ji byli schopni bezpečně vylézt.“

Třetím dolomitským počinem se stala legendární Cesta přes rybu z roku 1981 od Kollera a Šustra. Cesta je 1220 metrů dlouhá, jen o pár metrů kratší než The Nose na El Capovi. V celé cestě za 7b+ je jen jeden nýt.

I tentokrát Iker a Eneko vypisují seznam slavných lezců, kteří Rybou vystoupili. Poukazují na skutečnost, že jenom několika lezcům se povedlo vylézt tuto linii za jeden den, velmi málo lidem se podařilo vylézt ji volně a ještě méně jedinců ji dokázalo vylézt on sight. Velmi oceňují výkon prvovýstupců a samozřejmě zmiňují i free sólo Hansjorga Auera.

Pouovi cestu rozdělují na tři pomyslné části. Prvních šest délek, (tj. přibližně 200m) jsou klasika na špatné skále plné spár. Ve druhé části (16 délek, cca 400m) jsou především hladké plotny ve skvělé pevné skále. Právě zde se objevují nejtěžší místa celé cesty. Jedná se o pět sedmičkových délek, kde se nachází díra ve tvaru ryby, který dala celé linii jméno. Tato sekce končí policí vhodnou pro bivak. Třetí část, 350 metrů rozdělených do 17 délek, se skládá především z vlhkých komínů vedoucích k Punta Ombretta a potom až k stanici lanovky v polovině ledovce Marmolada.

V první části nestoupne obtížnost nad 5+. Za to je velmi exponovaná a těžko odjistitelná. Pouovým se mnohokrát povedlo v délce použít jen jednu skobu a někdy ani to ne.

Druhou sekci popisují jako mnohem krásnější lezení. Vychvalují si tření na perfektním vápenci. Když se vám podaří dostat se za slavnou rybu, máte už za sebou jednu z 7b+ délek. Tou dobou už se Pouovi dostatečně zahřáli a rozhýbali. Zmiňovaná délka je totiž velmi špatně odjistitelná na rozdíl od dvou zbývajících vedoucích k bivakovací polici.

Její dosažení bylo pro Ikera a Eneka obrovskou úlevou. Je to místo pro odpočinek, posezení a malé občerstvení. Teoreticky byla ta nejobtížnější část za nimi. Obtížnost posledních sedmnácti délek nepřesahuje pětku. Nicméně jsou velmi exponované, jištění je velmi špatné. Všechny byly mokré a kdyby je tam zastihla bouře, staly by se smrtící pastí s vodou a kamením padajícím stěnou. Většina horolezců proto raději slaní, než aby cestu dokončili.



Pohledy od standu 20. delky -- dole videt velka police v polovine cesty, a  v hlubine pak udoli Ombretta a Rifugio Falier
Pohledy od standu 20. delky -- dole videt velka police v polovine cesty, a v hlubine pak udoli Ombretta a Rifugio Falier, foto: Aleš Novák, Jiří Kosina


Pouovi přijeli na chatu Falier na úpatí cesty jednoho červencového večera. Ráno v půl šesté už lezli. V půl jedné měli za sebou rybu. V půl páté odpoledne dosáhli police a cítili se velice unavení, nicméně až do tohoto okamžiku se jim podařilo cestu on sightovat. V devět večer stanuli na vrcholu. „Velmi studeném vrcholu.“

„V noci už jsme nebyli schopni najít chatu Punta Penia. Byli jsme příliš unavení. Rozhodli jsme se tedy bivakovat v malém betonovém kamrlíku, který patřil ke komplexu lanovky. Na podlahu jsme si hodili lana, přes sebe větrovky a strávili noc v 3230 metrech uprostřed ledovce. Naštěstí nám ještě zbylo trochu vody a pár energetických tyčinek,“ popisují své noční dobrodružství.



Marmolada
Marmolada, foto: Šatavis


V šest ráno už byli opět na cestě. Tentokrát k Passo Fedaida odkud sjeli z hory autobusem až ke své základně v Malga Ciapela.

Celá on sight akce trvala 15 a půl hodiny. Na konci reportáže na pouaniac.com bratři vzdávají hold prvolezcům, kteří dokázali vylézt více než kilometrovou stěnu bez nýtů.