Memento Mori, první sólo

Autor: Jana Šimková <jrpl(zavináč)seznam.cz>, Zdroj: Jana Šimková podle planetmountain.com, Vydáno dne: 26. 07. 2012

SV stěna Badile…pod sněhem ještě impozantnější, ale těžko lezitelnáOpakování po třiceti letech

Italský horolezec a horský vůdce Rossano Libera jako první sólista vystoupil 17. až 18. července letošního roku cestou The Direttissima Memento Mori severovýchodní stěnou Pic Badile. Celkově se jedná o třetí výstup „nejděsivější“ cestou z celé stěny, jejímiž autory byli před před více než třiceti lety Čechoslovákci.

Legendární a objektivně nebezpečná cesta Memento Mori s elegantní linií středem severovýchodní stěny byla poprvé prostoupena 24. - 26. srpna roku 1980 českými horolezci Josefem Rybičkou, Janem Šimonem a Ladislavem Škaldou. Linie je dlouhá okolo 850 – 900 metrů a je ohodnocena stupněm VI+ A3. Tato čísla jsou nicméně poplatná době, vezmeme-li v úvahu, že trojice těchto výjimečných lezců ji ve své době lezla jako něco na hraně absolutního limitu. Direttissima vede přímo vzhůru přes ohromné převisy až k vrcholové stěně a její hrůzu nahánějící skále. V rozbitém terénu hrozí často padající kamení. Náročnost této cesty potvrzuje i fakt, že jediné opakování před Liberovým pokusem byl první zimní výstup 11. až 14 února 1982. Uskutečnili ho František Bauer a Jan Ďoubal. Znovu Čechoslováci. Franta Bauer při sestupu bohužel zahynul. Pic Badile je tak trochu československou horou. Z celkem 21 cest, které v SV stěně popisuje průvodce Jiřího Nováka, má šest české, nebo slovenské autory a dvě cesty mají první zimu také od našich, Anglickou cestu zdolalo poprvé v zimě dámské družstvo Alena Čepelková (tehdy Stehlíková) a Zuzana Hofmannová (tehdy Charvátová) a o Memntu Mori už byla řeč.

 

bivak pod severní hranou Badilu
Severovýchodní stěna a severní hrana Pic Badile, foto: Kleboň

 

„Čekal jsem dva nebo tři dny jen abych si vychutnal ten pocit, než jsem někomu něco řekl...“ To byla první slova Rossana Libera, kterými popisoval svůj výkon v severovýchodní stěně Pic Badile. 

Jak uvádí Planetmountain, tento typ horolezectví není vhodný pro všechny. Sólo je individuální a osobní volba. Libera v tomto oboru není žádný začátečník, ostatně má v severovýchodní stěně Pic Badile cestu Hirošima, ohodnocenou osmým stupněm. Na kontě má také mnoho sólovýstupů. Například první zimní sólovýstup klasické Cassinovy cesty.

K takovýmto akcím je jistě třeba „něčeho speciálního“, co jde až za hranice celého horolezectví. Člověk potřebuje neobyčejnou motivaci a vnitřní hnací sílu v kombinaci se znalostmi a přijetím hrozícího rizika. Nejen o tom si Rossano Libera telefonicky povídal s redaktory planetmountain.com:

„Asi to není úplně nejtěžší cesta mého života. Nebo spíš nemohu mluvit konkrétně o její náročnosti, protože se jedná o zážitek, který sahá za hranice čísel. Ano, já vím, že to může znít divně a někteří tomu asi nebudou rozumět, ale pro mě to bylo především poslání a mystické hledání... V tomto rozbitém a těžko odjistitelném terénu jsem zažil něco jiného, cítil jsem něco odlišného... a cítil jsem, že přišel ten pravý čas. Cítil jsem, že právě toto je setkání, bez kterého bych nemohl existovat. Věděl jsem, že toto se mohlo stát jen zde. Pohrával jsem si s myšlenkou na Memento Mori dvacet let. S Lucou Maspes už jsme si z toho dělali legraci. Věděli jsme, že cesta existuje a že byla zopakována pouze jednou v zimě, kdy je riziko uvolnění kamenů nižší. Říkali jsme si, že chybí už jen sólo přelez... Stala se z toho klasika, věta která nás vždy pobavila. Vtip, který zrál 25 let. A pak, nadešel ten správný čas na pokus. Bylo to jako bych se hory Pizzo Badile ptal: „Ty a já, jsme stále ještě zamilovaní?“ Tak jsem se vydal do rukou osudu. Ale nikomu bych tuto cestu nedoporučil. Jakmile jsem vyrazil, cítil jsem, že mě má hora ve své moci. Kameny stále padaly... ale pro mě nebyla žádná jiná volba - musel jsem to udělat. Chtěl jsem tam být, nic víc, nic míň.. .to bylo to správné místo. Prvního dne, ve finální délce právě před bivakem, mě zasáhly dva kameny. Jeden do helmy a druhý do hodinek. Vím, že by se teď mnozí mohli smát, ale já jsem si to vyložil jako důkaz, že mě hora přijala. Normálně při lezení hodinky nenosím, kámen by mi jinak určitě zlomil zápěstí... a z místa, kde jsem se nacházel by byl únik velmi složitou záležitostí pokud ne úplně nemožnou. Bylo to prostě znamení, že jsem byl na správném místě. Kameny dál padaly celý následující den a já jsem vše nechával osudu a soustředil se na žití (Libera použil slovo „living“ což není ani život ani přežití, jak by svádělo napsat) tak hluboce jak jen to bylo možné. Cítil jsem, že to bylo moje osvícení... opravdu nevím, jak to celé popsat, ani pravý význam toho všeho. Vím jen, že když jsem vystoupil na vrchol, nikdy jsem se necítil s žádnou horou tak spojen. Předklonil jsem se, abych pohlédl zpět na cestu, ve které jsem strávil dva dny... a musel jsem vykřiknout pohnutím.“

 

 

SV stěna Badile…pod sněhem ještě impozantnější, ale těžko lezitelná
SV stěna Badile, Memento Mori vede bílým stokem uprostřed, kam se z vrcholového kotle sbírá vše, co teče nebo padá stěnou, foto: Kleboň