Vícedélky s dětmi

Autor: p.z. <petr(zavináč)zitek.eu>, Zdroj: P.Z., Vydáno dne: 02. 07. 2013

Na štanduHohe Wand

Než začnete číst dále, vezměte prosím v úvahu skutečnost, že text není psán pro lezce borce a zkušené horaly, ale spíše pro normální pohodové lezce, kteří přemýšlí, že se s rodinou vydají i někam ven na větší skály.

V poslední době se začínají na různých forech objevovat dotazy na lezení s dětmi a já patřím mezi ty, které to velmi zajímá. Mám dvojčata, kluka a holku. Před čtrnácti dny jim bylo 8 let a oba rádi lezou. Občas popolézáme na stěnách nebo na menších skalkách jako je třeba Roviště, ale samozřejmě sledují i různé filmy a videa a obdivují i hory a vysoké skály. Jako odměnu za jejich dosavadní snažení a motivaci do budoucna jsem jim slíbil, že jakmile to půjde, vyrazíme někam vysoko také.

 Začal jsem tedy asi před měsícem shánět informace o různých vícedélkách, které jsou rozumně dosažitelné z ČR, a nyní jsme již bohatší o řadu úžasných zážitků a nových zkušeností. Všem, kdo o lezení s dětmi dosud jen přemýšlejí, doporučuji, aby jen přemýšlet přestali a opravdu někam vyrazili. Třeba Vám pomůže právě můj textík. Takže jak to vše začalo…

Asi nejdůležitější je složení naší skupiny. Jsme tři. Já a dva malí lezci. Já jsem více méně nelezec, lézt jsem začal asi dva roky zpět právě kvůli dětem, které to začalo v kroužku lezení bavit, a já se o tom chtěl také něco dozvědět a zkusit si to.

  
Vzhůru do skal
Vzhůru do skal, foto: autor

 

Ze složení naší skupinky vyplývají i nejrůznější limity a požadavky. Každému doporučuji zvážit:

Vlastní fyzické limity. Dětem samozřejmě nemůžete naložit plné a těžké batohy, přesto s sebou musíte mít dostatek jídla, pití a dalších užitečností, jako třeba lana a podobně. Budete to tedy muset tahat vy. Máte na to?

Fyzické limity dětí. Je hezké, když dítě vyleze na překližce 15 metrů vysokou stěnu, ale zvládne přístup těžším terénem k nástupu a pak třeba 4-5 hodin lezení a pak zase těžký sestup?

Psychické limity vás i dětí. Únava je potvora, a když vám v půli cesty dojde chuť a přestane vám to myslet, co potom? A zvládnou to i děti psychicky? Co s nimi udělá, když je necháte uprostřed stěny 15 – 20 minut samotné na štandu, kde musí samostatně řešit problémy s lanem nebo výbavou? Když odlezete 40 metrů v členitém terénu, neuslyšíte se, neuvidíte se, každý si musí poradit sám.

 

Jáchym na Tiroler Steig Mixtüre
syn na Tiroler Steig Mixtüre, foto: autor

  

Jištění. To je kámen úrazu. Umí to vaše děti a jste vy schopni lézt a nechat se jistit dětmi? Buď necháte lézt dítě na prvním a to na to jednak musí mít a jednak mu musíte věřit, že založí štand správně a odjistí vás shora. Nebo polezete vy na prvním, ale bude vás jistit vaše dítě. Máte na to? Oba?

Pomoc. Počítejte s tím, že kdykoliv můžete spadnout a zůstat tam někde se zraněním. Jednak je potřeba se s tím psychicky smířit a jednak je potřeba s dětmi probrat různé varianty nehod a jejich řešení, připravit mobil s tísňovým číslem a podobně.

Technika a vybavení. Máte vy i vaše děti dostatečné znalosti z horolezecké metodologie? Máte přiměřené vybavení a umíte ho všichni používat?

A samozřejmě je tu ještě otázka pojištění. Tady byla jasná automatická volba roční pojištění u Alpenverein.

Pokud tedy vše vy i vaše děti zvládáte a máte morál, materiál i pojištění, tak hurá na to.

 

Na štandu
Na štandu, foto: autor

 

Jako první je asi výběr oblasti. Požadavky jsou vzhledem k našim zkušenostem a složení naší skupiny jasné. Oblast musí být dobře dopravně dostupná a dostatečně civilizovaná, cesty musí být dobře odjištěné a musí poskytovat možnost rychlého a jednoduchého úniku do stran nebo slaněním pro případ nenadálých komplikací a problémů.

Po cca týdenním procházení všech možných webů a pomoci od zkušenějších kamarádů jsme vybrali Rakousko a oblast Hohe Wand. Našli jsme si i cesty, vytiskli podklady a začali čekat na příhodné počasí. Mezitím jsem i kontaktoval řadu kamarádů, zda se k nám nechtějí připojit, přeci jen, ve více lidech se to lépe táhne, a kdybychom byli na dvě děti dva dospělí, bylo by to lepší. No, nikoho jsme nesehnali. Chtěli jsme tam v týdnu, kdy bude na skalách volno, a nikdo neměl dovolenou nebo nemohl takto na rychlo na týden vypadnout. No nic. V pondělí 17. 6. dopoledne předpověď zahlásila pro HoheWand na celý týden slunečno, takže jsme na nic nečekali a odpoledne vyrazili. Pobyt jsme plánovali v kempu pod skalami, kam jsme také před desátou večer dorazili. Ve světle baterky stavíme stan, bereme si z auta jen pyžama, vyčistíme si zuby a hurá spát.

Ráno se budím okolo půl sedmé. Děti ještě spí, jdu se zatím umýt a připravit snídani. Hned, jak vyjdu ze stanu, mne ohromí místní úžasná atmosféra. V maličkém kempu jsme sami, vzduch je křišťálově čirý, vycházející slunce osvětluje skály a louky s pasoucími se kravami. Je hrobové ticho. Skály jsou jak na dlani přímo před námi. Za chvíli vylezl ze stanu syn a i on byl krásou místa tak zaujat, že ačkoliv je jinak velmi divoký, teď jen tiše stál u ohrady a pozoroval okolní přírodu.

 

 

Odpočinek
Odpočinek, foto: autor
 

Připravili jsme se synem snídani, probudili dceru a za chvíli jsme již vyráželi po silnici směrem ke skalám. V tu chvíli jsem si začal děkovat, že se udržuji snad v dobré kondici, protože opravdu bylo co nést. Skály jsou pár desítek metrů, takže jsme vyšli v sedácích a lezeckém oblečení, výbavu už připravenou. Ale ve velkém batohu jsem měl dvě 60m lana plus další drobnosti. Děti nesly jídlo a pití. Počasí bylo opravdu teplé, obloha bez mráčku, jižní stěna, takže jsme vzali vody raději více. Každý tedy dostal dvě lahve s vodou a část jídla pro 3 lidi až do večera. Ani děti to neměly ani trochu lehké. Po silnici to šlo, pak následovalo pár desítek/stovek metrů prudkým svahem nahoru a pod skály jsme došli totálně propocení a zadýchaní, ale jinak v pohodě.

Takže přezout, vyhodit lana z batohu, od dětí převzít část nákladu, přihodit do batohu boty a jdeme na to.

Jako první jsme si vybrali cestu relativně lehkou. Měla téměř 300 metrů (295), lezli jsme ji na 10 délek a většina cesty byla označená jako mezi obtížnostmi 3 a 5. Princip našeho lezení je jednoduchý. Lezu na prvním, syn mne jistí a pak oba lezou v přiměřeném rozestupu každý na svém laně za mnou, jištěni mnou shora. Samozřejmě ještě dole zruší štand a oba podle možností po cestě vybírají jištění. Navazuji k pasu dvě lana a vyrážím na cestu. Co k tomu dodat? Klid a pohoda. Krásná příroda, děti jsou v pohodě, také si užívají, problémy se nám vyhýbají nebo si je syn s dcerou řeší sami, nevím. Odlezy jsou občas dost velké, takže vždy jen dolezu k nějakému rozumnému místu, založím štand, doberu si nahoru lano, přes ATC Guide založím obě lana, křiknu na děti, doufám, že mne slyší a pak jen postupně dobírám. Toto jištění má tu výhodu, že je samosvorné a tak, když jednoho dobírám, mohu druhé lano pustit. Střídavě je tedy dobírám a za chvíli jsou oba u mě. Sice je nevidím, ale cítím jejich činnost v lanech, takže dobírání nebo povolování je bez problémů. A kromě toho oba vědí, jak rychle je mohu dobírat, takže v jednodušších úsecích, kde postupují rychleji, než zvládnu dobírat, si vždy chvíli počkají. Občas leze na prvním syn. Leze jen s jedním lanem, nahoře vždy založí jištění, jako druhý lezu já a pak dobírám dceru.

Za cca 3 hodiny jsme nahoře a za další hodinu dole. Dostal jsem pak vynadáno, že jsem vybral moc lehkou cestu. V kempu následuje klasická podvečerní a večerní příprava a večeře. Vytáhnout vařič a něco udělat je otázka chvilky. 
Nejzajímavější bod večera je asi příprava na druhý den. Před cestou jsem si vytiskl nějaké průvodce a topo místních cest. Chtěl jsem dětem sdělit, co jsem vybral na druhý den, ale dcera mi sebrala papíry a že se prý podívá. Pak si vzala topo a průvodce dnešní cesty a prošla a vyhodnotila vše ostatní a za chvíli mi oznámila, že už to s synem mají, že zítra polezeme cestu De Wüde Posteline. Lépe vybrat nemohli, jejich výběr byl lepší, než můj. Cesta měla 265 metrů, 8 délek a bylo to celkem vyrovnané lezení obtížnosti 5 až 6. Po 22:00 jsme už všichni zase spali.

Druhý a třetí den proběhly celkem podobně, jako den první. Snad jedině poslední den byla jedna neplánovaná změna trasy, kdy jsem chtěl něco lehčího na dolez. A také jsem už třetí den nebyl tak úplně fit. Předchozí dva dny byly dost namáhavé. Jak fyzicky, tak psychicky. Cesty byly zajištěné dobře, akorát na nich bylo dost polic, takže pád by byl dost nepříjemný. A při odlezu 30 metrů, se dvěma lany u pasu, batohem na zádech a jištěním od syna, který na mne neviděl, mi v šestkovém převise vůbec nebylo do zpěvu. A i samotný proces dobírání není úplně bezpracný, prakticky celou dobu, co děti lezou, musíte střídavě protahovat jedno či druhé lano. A jen co děti dolezou, tak místo odpočinku musím lézt dál. Takže na konec druhé cesty jsem dolezl opravdu unavený. A děti? Když jsem je večer hledal k jídlu, našel jsem je oba odpočívat lezením. Vylezli si na stromy a relaxovali tam poskakováním ve větvích.

 

Nástup De Wüde Posteline
Nástup De Wüde Posteline, foto: autor

 

Jáchym na prvním v sedmičkovém dolezu De Wüde Posteline
syn na prvním v sedmé délce dolezu De Wüde Posteline, foto: autor

 

Konečně na vrcholu
Konečně na vrcholu, foto: autor

 

Veselo
Veselo, foto: autor

 

Ale zpět k třetímu dni. Chtěl jsem tedy něco jednoduššího, abychom si jen tak zalezli a užili si přírody a hlavně abychom ten den už nedělali nic rizikového a namáhavého. Tedy vybírám cestu, kde je prvních 5 délek něco okolo 5 a pak zbytek je 3 - 4. Jenže cesta se v půlce, přesně po těch pěti délkách, křížila s cestou jinou, sedmičkovou. Když jsme dolezli ke křížení, radostně jsem ukázal dětem, že se nemusí bát, že ten skalní blok a plotny nad námi obejdeme zleva a za chvíli jsme nahoře. Děti udělaly smutné oči. Tatí, my to nechceme obejít, my chceme tudy. A ukázaly na ty kolmé plotny. Chvilku jsem se smál, myslel jsem si, že si dělají srandu. Snažil se jim vysvětlit, že to je nereálné, že minimálně já to nedám. Sedmičky lezu, ale na překližce. Jenže. Tatí, prosím, aspoň to zkusíme… Ještě chvíli mne přemlouvali, dokonce navrhovali, že si to sami vytáhnou. Vyměkl jsem. S tím batohem na zádech, lany u pasu a jištěním od syna jsem se do toho pustil. Nakonec to tak hrozné nebylo, ale určitě to nebyla cesta na dolezení. Vše nakonec dopadlo dobře, já to přelezl, děti s úsměvem vyhopsaly za mnou a okolo 16:00 jsme byli zpět v kempu. Po nezbytné hygieně jsme se sbalili a okolo 17:30 vyrážíme. V 23:00 už byly děti zpět doma v postýlkách a ráno šly do školy jako každý jiný všední den.

 

Snad jistí dobře, je i přivázán, ale je to skoro jedno, stejně bych skončil na polici
Snad jistí dobře, je i přivázán, ale je to skoro jedno, stejně bych skončil na polici, foto: autor

 

Únava
Únava, foto: autor

 

A Hohe Wand? Už teď máme na srpen naplánovanou další návštěvu.

 

HoheWand Vimeo from Climbingchildren on Vimeo.