Cerro Torre v zimě

Autor: redakce <redakce(at)horyinfo.cz>, Zdroj: Stephan Siegrist, překlad Martina Hadey Hrozová, Vydáno dne: 20. 08. 2013

Cerro TorrePrvní zima Ferrari route

Mezinárodnímu týmu se podařil v červenci první zimní výstup Ferrariho cestou na Cerro Torre a třetí zimní výstup vůbec na tuto patagonskou horu. Přečtěte si vyprávění Stephana Siegrista o této akci.

"Cumbre!!! Vrchol!!!" volá Tibu do malé vysílačky. Jeho hlas se pomalu mění v návalu emocí.

„Hermanos Cumbre“!! - 36 letý Argentinec mi padnul kolem krku. Všichni jsme si padli kolem krku. -

My - to je parta poskládaná z lidí z různých koutů světa: Němec Thomas Huber, Argentinec Matias Villavicencio (Tibu) a my dva Švýcaři Dani Arnold a já. A místo dění: vrchol 3.128 metrů vysokého Cerro Torre v Patagonii.

Před tři a půl dnem jsme Dani Arnold a já ještě seděli v letadle na cestě do Patagonie. 27. července nás v Chalten čekal Thomas Huber a Tibu. Thomas je už tři dny v „našem druhém domově“ - v Chalten. Asi před měsícem se mě zeptal, jestli s ním pojedu do patagonské zimy. Původně se Thomas spojil s domácím horolezcem Matiasem Villavicenciem (Tibem). Věděl jsem ale, že Dani Arnold má tuhle zimu v plánu to samé - zimní výstup na Cerro Torre. Proto jsme ho pozvali, aby jel s námi, a abychom společně lezli. Takže jsme byli čtyři v týmu.

Pro nás všechny mělo Cerro Torre zvláštní význam: Thomas ještě nestál na nejvyšším vrcholu skupiny Torre, Tibu jedenkrát v létě, Dani se pokusil o Cerro Torre už čtyřikrát a já jsem roku 1999 vylezl s Thomasem Ulrichem a Gregorym Crouchem západní stěnu.
Byl to první zimní průstup cestou Ferrari Route. Přesto jsme tenkrát - v úplně jiné době (bez předpovědi počasí a satelitního telefonu) - stanuli na západním vrcholu a kvůli blížícímu se špatnému počasí jsme se vzdali výstupu na hlavní vrchol, který byl jen o pět metrů výš. Tenkrát to pro nás nebyl žádný rozdíl. Ale někde vzadu v hlavě jsem to stále měl: jednou, také v zimě, bych chtěl stanout na nejvyšším bodě Cerro Torre.

Pořád znovu to mě a také Thomase táhlo do téhle patagonské vesnice. Během posledních dvaceti let jsem zde získal spoustu místních přátel. Bohužel teď není čas na jejich návštěvu - počasí by mělo v následujících dnech být celkem dobré.
Po krátké noci balíme 28. července všechen materiál a stoupáme za podpory našich kamarádů, sourozenců Luise a Hectora Sotových, do sedm hodin vzdáleného kempu Niponino. Zima je v Patagonii zrovna velmi mírná. Jezero Torre není zamrzlé.
29. července v šest hodin ráno opět vstáváme. Jasno v tuhle roční dobu tady bude ale až o půl desáté. Vystoupáme s těžce naloženými batohy přes Col Standhardt, slaníme dvě lanové délky na západní stranu skupiny Torre a dále sestoupíme do doliny „Circo de los altares“. Na závěr stoupáme zase nahoru směr „Filo Rojo“.

Leží zde málo sněhu - ledovec bohatý na trhliny je špatně zasněžený. Najednou mě trhnutí lana vyvede z rovnováhy. Podívám se dozadu. Tibu není vidět. Zmizel v trhlině. O pár minut později se z nepříjemné situace vysvobodil.
Oteplilo se. Sníh změknul a prošlapávání stopy je namáhavé. Po dvou kombinovaných délkách dosahujeme hlavy pilíře. Děláme pauzu. Opět se vyděsíme: Thomasova helma mizí v hloubce.

Jedeme podle nového bojového plánu. Zatímco Dani a já stoupáme ještě výš, až k prvním strmým, čistým, ledovým délkám, Thomas slaní a sestoupí zase dolů, aby našel svou helmu. V mezičase připravuje Tibu místa pro náš bivak. O půl šesté se opět všichni setkáváme u našeho nocoviště. Ještě dobrou hodinu je světlo. Všichni si potřebujeme trochu odpočinout.

Po příjemné noci v „Adlerhorst“ („Orlím hnízdě“) zvoní v 5:00 ráno budík. Než zase všechno sbalíme, uběhne nějaký čas. Je ještě naprostá tma, ale musíme jít dál. Až pod „Helm“ můžeme zhasnout čelovky. Nacházíme se v pohádkové krajině neskutečných ledových útvarů.

Cesta Ferrari Route je jednoduše sen! Znovu a znovu jsem měl po roce 1999 přání, smět v této neskutečné krajině ještě jednou vylézt tuto cestu. Teď, 14 let po našem prvním zimním pokusu o Ferrari Route a druhém zimním výstupu na Cerro Torre vůbec, jsem mohl být opět zde.

Thomas převzal vedení ve čtyřech mixových délkách. Postupujeme dobře. Potom Dani vystoupá ještě další lanovou délku v Headwall, další tři délky lezu já. Přesto že se za těch 14 let útvary samozřejmě hodně změnily, vzpomenu si ještě na to či ono místo. Malým žlabem dosáhnu hřebene, který dělí západní stěnu od severní. Plazím se přes neskutečné ledové útvary.

„Píská“ to do hloubky ke „Col de Conquest“ - zlomu mezi Cerro Torre a Torre Egger. Téměř na den přesně před třemi roky jsme stanuli Dani a já, společně s Thomasem Senfem, po prvním zimním přelezu na Torre Egger. Pod vrcholovým hřibem buduji opět štand. Můj pohled bloudí naproti k Fitz Roy a k pohoří na čilské straně - „Hielo Continental“ - jednoduše fantastické! Počasí je neuvěřitelně dobré. Není vidět ani jeden mrak! Dobírám své tři kolegy a Dani tahá poslední lanovou délku.

 

Cerro Torre
Cerro Torre, foto: stephan-siegrist.ch

 

V roce 1999 jsme se probojovávali 4 hodiny (60 metrů) severní stranou skrz obávaný rime-ice (namrzlý led). Dani našel dále v západní stěně rýhu, ve které jsme nepotkali téměř žádný tento led. Přesto není prvních pět metrů - dokonce ani pro přeborníka v ledu - žádná hračka.
Zato ale budou snímky, které Thomas dělá v této lanové délce, prvotřídní! Hned jak jsem dolezl, připravil jsem už první slanění na severním konci hřibu. Vypadalo to tady nahoře jinak než před 14 lety a díky spolehlivé předpovědi počasí jsme měli jistotu, že se počasí v dalších hodinách taky měnit nebude.
Nejištěni, v jednoduchém terénu, stoupáme potom ještě posledních 10 metrů na nejvyšší bod. Na vrcholu žádný vítr! Další nezapomenutelný zážitek v Patagonii! Jsme tak šťastní! Vysílačkou voláme našim kamarádům Hectorovi a Luisovi, kteří stále ještě čekají v Niponinu.
Je už 17:30 a chystáme se na sestup. Vybavím se nutným materiálem a zajišťuji slaňovací místa. Ve 23 hodin dosáhneme opět „Adlerhorst“ a pár hodin bivakujeme. Jelikož předpověď počasí na další dny hlásí hodně větrno, rozhodujeme se pro zpáteční cestu přes Passo Marconi. 
Dlouhý a již poslední namáhavý úsek skrz nový, hluboký sníh. Po 9 hodinovém pochodu dosáhneme západního konce jezera Electrico, kde děláme poslední bivak. Další den na nás čekají ještě 4 hodiny pochodu, potom to budeme mít za sebou. Jsme mile překvapeni, když další ráno potkáváme na půli cestě Hectora a Luise.
Den před tím sestoupili oba z Niponina do Chalten a spěchali nám naproti do Piedry del Fraile. Vzali s sebou chleba, salám a pivo. Přesně to, co jsme si v tu chvíli přáli! Jsou to opravdoví kamarádi! Odpoledne 1. srpna jsme opět zpátky v El Chalten. Večer se koná tradiční Assado a já se už ohlížím zpátky za dalším náročným, ale nezapomenutelným týdnem v patagonských horách.

 

Cerro Torre
Cerro Torre, foto: stephan-siegrist.ch

 

 

Fakta:
1. zimní výstup cestou Ferrari-Route na hlavní vrchol; 3. zimní výstup na Cerro Torre

- 27.7.13: příjezd do El Chalten

- 28.7.13: pochod do Niponina

- 29.7.13: sestup ke Col Stanhardt a slanění směrem „Circo de los altares“, následný výstup směr „Filo Rojo“. Bivak v „Adlerhorst“.

- 31.7.13: výstup na vrchol Cerro Torre (3.128 m.n.m.) cestou Ferrari Route a sestup až do „Adlerhorst“

- 31.7.13: sestup přes Circo de los altares na Inlandeis a potom přes ledovec Marconi až k jezeru Electrico: bivak

- 1.8.13: zpáteční pochod přes Piedra del Fraile do Chalten


Tým:


- Stephan Siegrist

– Dani Arnold

Thomas Huber

– Matias Villavicencio „Tibu“


Pomocníci pro transport materiálu: Luis a Hector Sotovi

Fotogalerie: zde (flash)

 

 

 

Cerro Torre
Cerro Torre, foto: stephan-siegrist.ch