S dětmi na skále III.

Autor: p.z. <petr(zavináč)zitek.eu>, Zdroj: Petr , Vydáno dne: 24. 11. 2013

Bára a Jáchym, 8 letNa jihu severní Frankenjury

Jáchym i Bára se celé září domáhali zase nějakých skalek, ale počasí bylo špatné a deštivé, takže jsme zůstávali doma a pro letošek se s Jurou již rozloučili. Předpověď ale náhle a nečekaně zahlásila na konec října ještě trochu tepla a sluníčka, takže jsme neváhali a zkusili jsme využít každé teplé minuty, každého slunečního paprsku.<

Sever Severní Frankenjury jsme tak trochu poznali (od Pottensteinu na sever), ale prý je tam ještě jedna část dole (od Pottesteinu na jih). Kupuji tedy průvodce Frankenjura Band 2 a hurá do prohlížení. 

 

Bára a Jáchym, 8 let
Bára a Jáchym, 8 let

 

Jižní část Severní Frankenjury vypadá poněkud zajímavěji, je tady více lehkých cest 6-8, ale zase tak moc na výběr toho není. Tedy oblastí a cest je tam hodně, ale Jáchym s Bárou s poslední době moc nelezli, nevím, jak na tom s fyzičkou budou, chci tedy tentokrát skály spíše kratší, tak okolo 15 metrů. Na kratších cestách se budou i častěji střídat, takže tolik nevychladnou, když poleze ten druhý, a nebudou se nudit, když nepolezou. A také máme další požadavky – skála by měla být blízko u auta, měla by být otočená na jih a neměla by být v lese, ale měla by být u louky nebo u cesty, nechceme, aby stromy stínily posledním zbytkům sluníčka, když už nějaké bude.  Listuji tedy průvodcem a hledám, kde jsou u popisu obrázky sluníčka, kytiček, do 15m a do 5 min od auta. Hm, není toho mnoho. Zůstaly nám prakticky jen oblasti Weißenstein, Hohe Reute a Weise Wand. Plánujeme tam tři dny, mělo by to stačit. Takže hurá, v pátek ráno v 8:00 vyrážíme. Cílem prvního dne je Weißenstein. Nechceme po cestě nikde nic hledat nebo někam chodit, Weißenstein je přímo u silnice a parkovat se dá skoro přímo pod skálou, takže ideální.

Jediné, co mi trochu kazí radost, je Jáchymova upřímnost. Před odjezdem jsem dětem radostně sdělil, že moje ruka už je lepší a že mi paní doktorka dovolila také lézt. Jáchym na mne kouká a úplně vážně říká: „To je dobře tati, tak já ti tedy něco lehčího vytáhnu". Tomu říkám podpora :-( Moje role pouze řidiče, nosiče a jističe je tímto definitivně potvrzena :-(

 

Hlavní pohled na oblast Weißenstein - po levé straně jednoduché cesty, v pravo převis s několika osmičkami
Hlavní pohled na oblast Weißenstein - po levé straně jednoduché cesty, vpravo převis s několika osmičkami

 

Den 1.

Pod skálu jsme dorazili v 11:00. Je krásné počasí, sluníčko svítí, příroda hraje všemi barvami podzimu. U skal skoro nikdo není, klídek, pohoda. Vybalujeme tedy věci a jdu se s průvodcem trochu zorientovat. Minule mi tu někdo vytýkal, jak mohu poslat děti do cesty, o které nic nevím a kterou nemám prohlídnutou. Beru tedy průvodce, podrobně studuji jednotlivé cesty a prohlížím si je i na skále. Hm. Co bych tam asi tak měl vidět? Všude samá skála, sem tam borhák. A jé, to je sranda. Nahoře nad cestami nejsou kruhy, ale jsou tam nějaké zkroucené dráty. Jak prasečí ocas to vypadá. Na co to je a jak se s tím zachází? Uvidíme až to bude aktuální.

Minule jsme si zhruba vyzkoušeli, jak je to s obtížností, takže na rozlez dětem vybírám cestu Annelore 6-.  Jedna z výtek v zdejší diskuzi také byla, že pošlu děti do cesty, kterou jsem neprolezl a nezkontroloval a nevyčistil. Tak se to tedy chystám zkusit. Nastupuji do cesty a ... fuj. Nejsem blázen. Chyty tu nemám, nohy mi kloužou, udržet se tam nemohu. Ne ne, tohle není dobrý způsob. Jako první leze tedy Jáchym. Po cestě si stěžuje, že je to hnusné lezení, prý děsně oklouzané. Ale leze a leze a za chvíli je nahoře.
A já jen slyším: „Tatí, tady není slaňák.“
„A co tam je?“ ptám se.
„Nějaké dráty. Co se s tím dělá?“ ptá se Jáša.
Nikdy jsem se s tím nesetkal, co já vím, co se s tím dělá?
„Nevím. Ty jsi lezec, nějak si musíš poradit.“
„Tak jo“, odpovídá Jáchym, něco tam štrachá a za chvílí hlásí, ať ho doberu. Doberu, spustím, stáhneme lano a leze Bára. Na uhlazené chyty a uklouzané nohy nadává také. A úplně stejně se ptá nahoře na slaňák. Odpovědi se jí dostalo stejné a úplně stejně si s tím poradila i ona. Zdola je to hezky vidět, lano tam vypadá dobře a bezpečně, takže jde dolů a po cestě dolů vybírá všechny presky. Tohle přehopsali jak nic, takže jdeme na další cestu.

 

Pohled na pilíř s cestou Kaminpfeiler 7-
Pohled na pilíř s cestou Kaminpfeiler 7-

 

Hned vedle je taková hezká cesta v kolmici, v pozadí nádherně zbarvený strom, je nasvícená sluníčkem… Taková romantika, skoro kýč, byla by škoda si ji nedat. Jáchym ji leze jako první, dává ji prakticky bez chyby a bez jediného zaváhání. Zatímco stahujeme lano, foukl trochu vítr a začíná sněžit. Ze stromů se jako husté sněžení snáší zlatavé listí. Chvilku si tu krásu jen tak užíváme, pak se děti mění, jistí Jáchym a leze Bára. Přelez je opět bez chyby. Oba se posnažili, cesta to byla Kaminpfeiler 7-. Je to tu nějaké lehké, jdeme tedy ještě o kousek výše. 

V pravém sektoru, kde začíná velký převis, je jedna hezká sedmička.  Tedy hezká podle průvodce. Jmenuje se 1. Affäire a vede přes 4 borháky nejdříve v mírném převisu, pak je tam výšvih přes větší převis a pak výlez takovým hnusným koutem. Jáchym opět leze jako první, výlez k druhé presce se ukazuje jako značně obtížný. Dává do toho úplně všechno, dva kroky v mírném převisu dává za konečky dvou prstů, z většího chytu se mu ještě povede dlouhý nátah na cvaknutí presky, ale nátah je na jeho plné rozpětí, cvaknout lano už nedává, raději se vrací pár kroků zpět a sedá. Ještě to zkouší asi dvakrát, ale stálo ho to všechny síly a chce si odpočinout. Pouštím ho tedy dolů a naváže se Bára. Orientačně se ptá, kde Jáchym skončil, a začíná lézt.

 

Bára v nejtěžším úseku cesty 1. Affäire 7
Bára v nejtěžším úseku cesty 1. Affäire 7

 

První preska v pohodě, ale při dolezu k druhé má ten samý problém, co Jáchym. Nápřah k presce zkouší asi dvakrát, ale cvaknout lano nezvládá. Drží se za konečky prstů, chce  se vrátit, ale nemá sílu. Ještě stačí spustit brekot, výkřik a letí dolů. Nadlezená byla skoro dva metry, proletěla se fakt dost slušně.  Nic se jí nic nestalo, k podlaze to bylo ještě dost daleko, ani odřená není, ale velmi rozrušeně vzlyká. Mlčky ji nechávám chvíli viset než se zklidní a pak ji spouštím dolů. V duchu si tak trochu nadávám a říkám si, zda jsme to nepřehnali a zda se teď nezačne bát. Na druhou stranu, podlaha nehrozila a tak je to celkem dobrá škola, na skalách na prvním se prostě občas padá a je hloupost od toho někoho držet stranou. Nebylo to naposledy, ať se tuží. No nic, nějak se to vyvrbí. Bára se celkem rychle uklidnila, posílám ji se najíst a odpočinout si. Moc se mnou nekomunikuje, pozoruje tu cestu. Chci ji odvázat, ale ani se na mě nepodívá, jen mi odstrkuje ruku. Tak jí říkám, že ji odvážu. Odsekla, že ne. Tak na ní udiveně koukám a ptám se, co tedy budeme dělat. „Jisti, tohle dám. Jen si tam musím jinak srovnat nohy“.  No tak jo no. Udiveně a trochu nevěřícně si zakládám jištění a Bára znovu nalézá do cesty. V pohodě se dostává ke kritickému místu, ruce jí přesně vycházejí na klíčová místa, nohama nastoupala až k pasu, položila se tam téměř vodorovně, a ve visu za jednu ruku se natáhla za sebe, cvakla presku, přeskládala nohy na druhou stranu, vyšvihla se nad převis, lehce vyklepala a v klidu cestu dolezla. Byla z toho krásná bezchybná sedma. Když jsem Báru spustil, zářila jako sluníčko, celá šťastná, hned běžela za Jáchymem. „Jááášóóó, já to přelezlááá“.  Bára z té cesty měla takovou radost, že v ní chtěla natočit, takže si ji pak dala ještě jednou na druhém. Mám z ní radost. Jáchym to nakonec dává také, ale jen TR.

 

Pohled do mezery na cestu Zwischenfall 4
Pohled do mezery na cestu Zwischenfall 4

 

Tak co dál? Moc času nemáme, ještě totiž musíme sehnat ubytování. Vzhledem k počasí jsme se tentokrát rozhodli, že pod stan ne, že zkusíme nějaký pension nebo privát.  Chceme tedy z pod stěny odjet někdy brzy za světla. Stěny jsou tam krátké, dáváme tedy ještě tři cesty. Už je to na odpočinek a dolezení, obtížnost je sestupná. První je Eieruhr za 6+, druhá Nullnumer za 6- a nakonec mají Jáchym s Bárou za odměnu slíbený takový utopený kout. Je to čistě jen pro radost a zábavu, jmenovalo se to Zwischenfall a bylo to za 4.

Pak už balíme a vyrážíme.  Protože nemáme mapu, jedeme jen tak naslepo na druhou stranu, než odkud jsme přijeli, a snažíme se zahlédnout nějakou ceduli s reklamou na ubytování. Divné. Nikde nic. Už mne to nebavilo a tak jsem v jedné vesnici zastavil a zašel se zeptat do nějaké hospody. Pár slovíček z němčiny sice zvládám, ale naštěstí tu byla taková mladá holčina, co uměla perfektně anglicky, zavolala z kuchyně majitele a za chvíli jsme již byli ve velmi hezkém třípokojovém apartmánu. Den byl prima.

A shrnutí oblasti: Oblast Weißenstein není špatná, ale s jejím doporučením trochu váhám. Osmičkoví lezci si tam den užijí, jsou tam fajn cesty i těžké a zajímavé traverzy. Pro dospělé začátečníky tam některé cesty budou asi oklouzané, pro děti je to tam v pohodě. Oblast je sice dobře přístupná a s parkovištěm, ale je to oblast malá, o víkendech asi bude přecpaná. My tuto oblast už asi nikdy opakovat nebudeme, ale pro děti se mi jeví jako vhodná. Kdyby se mě někdo zeptal, kam se začínajícími dětmi na skálu, asi bych mu doporučil toto (A Neuhauser Wand z předchozího článku)

 

Jóó, počasí se fakt vyvedlo. Pohled z okna, který jsme měli při snídani.
Jóó, počasí se fakt vyvedlo. Pohled z okna, který jsme měli při snídani.

 

Den 2.

Druhý den je už od rána naprosto úžasný. Venku je na obloze sice sem tam mráček, ale sluníčko svítí a celou krajinu obarvuje dozlatova. Nádherné. Rychle snídáme a před desátou jsme již pod skálou. Na dnešek jsem podle průvodce vybral oblast Hohe Reute. Podle navigace zjišťuji, že jsme měli kliku a oblast je asi jen 4 kilometry od našeho ubytování, takže jsme tam opravdu rychle. Parkování je kousíček od skály, okolo 200 metrů, takže pohoda.
Skalky mají maximálně 18 metrů a jak je vidět podle pilin na zemi, v minulém týdnu někdo vykácel snad všechny stromy v okolí, takže je tam spousta místa, sluníčko hezky hřeje a je hezký výhled do krajiny. 

 

Jáchym v Heuberger Ged.-Weg 6
Jáchym v Heuberger Ged.-Weg 6

 

Když jsme se dosyta vynadívali, beru průvodce a snažím se tam trochu zorientovat. Děti jsou po včerejšku celkem rozlezené, takže dnes si to snad opravdu užijí. Na rozlez dáváme nějakou jednoduchou pětku. Jáchym je nahoře hned, ale nemůže najít slaňák. Co prý má dělat. Křičím na něj zpět nahoru že nevím, že on je lezec, ne já, tak ať to vymyslí. Chvilku tam hledá, nakonec cvaká slaňák od sousední cesty a leze Bára. Ani ta původní slaňák nenachází. V průvodci je, je to divné. Ale neva. Děti si poradily. Následují dvě šestky. Ani s těmi nemají děti problém, ale jištění je tam poněkud morálové. První borhák bývá hodně vysoko, takže se dost bojím. Dokud to jde, jsem pod nimi, ale pokud by někdo z nich sletěl ze čtyř nebo pěti metrů, asi bych tam byl k ničemu. Ale ty neodjištěné spodky nebo úseky jsou fakt jednoduché, děti jsou v pohodě, lezou na jistotu, takže snad se nic neulomí. Cesty jsou tam opět velmi oklouzané. Chyty jsou do kulata, nohy jak zrcadlo. Oblast je to pěkná, ale lezení mi nepřijde zrovna moc příjemné, díky uklouzaným cestám, bych klidně klasu o stupeň posunul.

 

Pavouků a jiných roztomilých zvířátek tam bylo opravdu spousta. Sekáči byli prakticky všude.
Pavouků a jiných roztomilých zvířátek tam bylo opravdu spousta. Sekáči byli prakticky všude.

 

Po dvou šestkách dáváme sedmu. Tedy dvě sedmy. Začátek je shodný, ale zhruba v polovině se to větví a vlevo vede 7- a vpravo 7+. 7- je v pohodě, oba to dávají napoprvé, ale 7+ nás nepouští. Je to hladká plotna a v klíčovém místě jsou dlouhé nápřahy. Jáchym ani Bára nedosáhnou. Škoda, ale nedá se nic dělat, cestu vzdáváme.

 

Oblast se mezitím trochu zaplnila. Je sobota, je hezky, oblast je podle stavu cest velmi populární. Ale moc lezců tam není, spíše takoví rádobylezci. Obvykle si hodí lano nahoru nad nějakou pětku a pak to další čtyři zkouší toprope.  Samí dospělí, na nás koukají divně. Moc k lezení tam toho pro  nás už není. Obtížnost končí v této oblasti na 7+, ale na stěnách, kde se mi zdají chyty ok, chybí jištění. Je tam třeba jen jeden nebo dva borháky pod vrcholem, prvních deset metrů je neodjištěných. Pak je tam několik 5 – 6, od pohledu hezkých, ale ty nemají jištění vůbec žádné. Zbývají nám tam tedy 3 nebo 4 cesty.   Dvě z nich jsou na takovém hezkém pilíři, jsou to dvě 6+ vedle sebe. Bohužel jsou obsazené, plácají se v nich nějací atleti. Trička sundaná, celkem slušné postavy, ale u pasu řadu friendů, celkem dobře odjištěnou cestu si jistí ještě více a každou chvíli v tom sedí. Od pohledu se mi cesty líbí a připadají mi jednoduché a tak si nemohu odpustit místní lezce trochu popíchnout. Jdu se jich zeptat, kolik tam toho ještě polezou, že by si to chtěly přelézt moje děti. Jsou divní. Prý že už končí, ale s drsným pohledem mi sdělují, že pro děti to určitě není. Tak jsme se alespoň v klidu najedli, oni si zatím dolezli a my jdeme na to.

 

Bára v horní části cesty Persepfeiler 6+
Bára v horní části cesty Persepfeiler 6+

 

Cesta Persepfeiler má docela hnusný začátek. 6+ je to již od začátku a první jištění je až asi v 4 metrech v takovém malém převisu. Dost morálové, ale dole je dopadiště čisté, bez šutrů. Jáchym se na to koukl a v klidu prohlásil, že tohle dá, takže v pohodě. Němci si z nás dělají prdelky, ale když Jáchym v pohodě cvaká první jištění, tak přestávají, a když naprosto v pohodě cestu přelézá, tak na Báru už volají své kamarády. Báře dělá obecenstvo dobře, takže předvádí úplně super výkon. Němci se už pohrdavě netlemí a naopak se přišli udiveně zeptat, kolik jim je. No koho by to nepotěšilo. Když už tam jsme, přelézáme ještě tu vedlejší 6+, Gell da schaust. Ty cesty už byly v pohodě, prý vše nad 6+ už oklouzané nebylo. Když jsem viděl, jak tam lidi lezou a jaké podávají výkony, tak tomu věřím. Cesty nad 6 asi moc lezené nebývají.

 

Bára v Katzl 6-
Bára v Katzl 6-

 

Tak, co dál? Děti za sebou mají už 8 cest, takže mluvíme o dvou posledních. Jedna je 6-, která je zajímavá jen takovým hezkým výlezem do topu, a jedna pak zase 4, kterou mají slíbenou za odměnu pro radost. Člověk se v ní musí plazit temným koutem a malým komínem, děti to baví, tak proč ne.  Akorát že cesty jsou sice lehké, ale blbě odjištěné. 6- Katzl má první jištění až někde v půli stěny. Jáchym na to kouká a že prý to na prvním neleze, ať tohle vytáhne Bára. Bára na to kouká, prohlíží stěnu a že prý proč ne. Sice je to kolmá hladká stěna, ale uprostřed je taková rozbitá spára, která asi bere. Bára leze, já trnu, ale ten spodek je fakt lehký, takže první presku cvaká v pohodě a nahoře je velmi rychle. Jáchym to leze na druhém. Poslední cestu, Sanduhrweg 4, leze první Jáchym. Divné. Předchozí cestu se tahat bál, v této není jištění skoro žádné a je mu to jedno.

Okolo 16:00 začínáme balit. Když jsme vše naložili a máme vyjet, tak si uvědomuji, že vlastně nevím, kam mám jet. K našemu ubytovní jsme přijeli až skoro za tmy a nevšiml jsem si, jak se to tam jmenuje. A v ranní euforii z počasí a blízkosti dnešní oblasti mne nějak nenapadlo se podívat, kde to vlastně bydlíme. He he, vtipné. Co teď? Pokouším se jet cestou, kterou jsme přijeli, na křižovatkách naštěstí vše trefuji hned napoprvé dobře a za chvíli jsme doma. Jako první věc, co musím udělat, je nacpat se ibalginem. Jistil jsem 7 hodin v kuse a krční páteř mi dává svoji nelibost najevo velmi intenzivně. Ještě jsme pak skočili do Rewe na nákup a zmrzku, kterou jsem dětem slíbil za dobré výkony, a okolo 18:00 večeříme. V posteli nám po večeři pouštím jeden díl Indiana Jonese a pak jdeme spát.

A shrnutí oblasti: Oblast Hohe Reute je pěkná a asi bych ji bez problémů doporučil každému pokročilému začátečníkovi. Maximální obtížnost cest je tu 5 - 7, jen je potřeba počítat s tím, že čím lehčí cesta, tím hůře odjištěná, a že lehké cesty jsou oklouzané. Parkování je fajn, dostupnost od auta je pár minut.

Den 3.

Uf. Ještě že jsme zvolili tohle ubytování a ne původně zamýšlený stan. Celou noc propršelo. Ráno jsem roztáhl žaluzie a zažil velké zklamání. Lilo jako z konve. Obloha tmavě šedá, venku průtrž. Ale než jsme se umyli a nasnídali, na obzoru začínala obloha světlat. Válíme se tedy ještě chvíli v posteli, dětem pouštím nějaké Putování s dinosaury a relaxujeme. Venku se zatím rozjasnilo, dokonce sluníčko vykouklo. Hurá. Balíme a vyrážíme. 

 

Během hodiny přešla tmavě šedá obloha do azurové modři. Pohled z okna chvilku poté, co přestalo pršet.
Během hodiny přešla tmavě šedá obloha do azurové modři. Pohled z okna chvilku poté, co přestalo pršet.

 

Po včerejšku měním plán. Když jsem viděl, jak se děti rozlezly, je škoda ztrácet čas na malých stěnkách, a míříme na stěnu ze záložního plánu. Je to Mittelbergwand, výška skály má být 30 metrů, cest je tam podle průvodce 58, to by bylo, abychom tam něco vhodného neobjevili. Modrá obloha, teplo, co více si přát? Stěnu jsme našli v pohodě, kupodivu byla suchá. I okolí.

 

Jáchym pod asi nejvyšším pilířem oblasti Mittelbergwand
Jáchym pod asi nejvyšším pilířem oblasti Mittelbergwand

 

No, ty jo, to je výška. Skály jsou opravdu impozantní. Stojíme pod skalou, hlavu zvrácenou dozadu, a pozorujeme mohutný pilíř tyčící se snad až do nebe. Na rozlez vybíráme Alpenvereinsriss  6-. Ach jo. První borhák je zase někde vysoko, celkově jsou v té cestě borháky jen dva. Na třiceti metrech. Do tohoto mám strach děti pustit. Bára si to sice chce zkusit, ale tolik taky morálu nemá. Je to hnusně kluzký kout, po třech metrech se vrací. Když si to prohlížím, tak na polici v asi pěti metrech bych se mohl dostat z boku a ten kousek kousek rohem snad nemůže být těžký. No nic, jdu hledat lezečky. První kousek jsem se opravdu vydrápal po polici z boku, z police to bylo asi ještě tři metry. Nějak se mi povedlo se tam vysoukat, ale čistě bych to nedal. Jakmile je první preska cvaklá, Bára to k té první presce celé přelézá jak nic. Naprosto nechápu, čeho se tam drží a jak se jí to povedlo, já to nedal. Kousíček od naší cesty vede další blbě odjištěná cesta, ale borháky jsou umístěny tak, že když děti využijí jištění z této vedlejší cesty, je to relativně bezpečné. Lano se tam sice vlní jak střelený had, ale mají tam tak 5 borháků, podlaha by to nebyla. Ke zkoušce však nedojde, oba to přelézají naprosto v pohodě.

 

Tak trochu morálový začátek cesty Direkter Seifertriss 6. První borhák je až na úrovni toho převisu nad Jáchymem.
Tak trochu morálový začátek cesty Direkter Seifertriss 6. První borhák je až na úrovni toho převisu nad Jáchymem.

 

Druhá cesta je skoro to samé. Vršek je odjištěn relativně dobře, ale spodek má první jištění dost vysoko. Jáchyma to ale nechává v klidu, prý to dá. On to má vůbec takové zvláštní. Vždy chvíli kouká a pak prohlásí buď Hm, to dám, nebo Hm, to nedám. Cesta se jmenovala Direkter Seifertriss 6 a kromě blbého začátku to vypadá i na problém nahoře na výlezu. Asi po dvaceti metrech mi Jáchym mizí z dohledu. Podle průvodce tam není žádný slaňák, jen ten výlez. Ještě dole jsem to Jáchymovi všechno v průvodci ukázal, snad si to pamatuje a ví, do čeho jde. Sám jsem zvědavý, co tam nahoře vymyslí. Podávám na slepo lano. Za chvíli ho přestane tahat a za další chvíli slyším, jak něco křičí. Ale je vysoko za hranou, fouká vítr, neslyším ani slovo. Naprosto netuším, co říká. Takže jen křičím zpět, že mu nerozumím ani slovo, ať dělá, co uzná za vhodné.  Ještě něco křičí, ale nemám ani potuchy, co chce. A stejně mne očividně taky neslyší. Takže doufám, že se už něco naučil a že to má v hlavě v pořádku a že vymyslí něco rozumného. Sem tam lano cuká, tak povoluji, jindy kus spadne, takže doberu. Docela by mne zajímalo, co tam vymýšlí. Za chvíli cítím v laně trvalý tah. Nechávám lano velmi pomalu prokluzovat a za chviličku se na hraně objevil Jáchym. Všechno v pohodě. Jen si prý nebyl jist, co má dělat, protože jsme předtím uvažovali o tom, že hodíme lano nad vedlejší 7+ a zkusíme ji na druhém. Nakonec ale vybral klasické řešení, našel slaňák od vedlejší cesty, zkontroloval, že lano nikde nedře a nezasekává se, převázal se a nechal se spustit. Šikovný kluk.

 

Nádherná cesta Schwabacher Weg 6+ . Nejdříve vede šikmo doleva a pak pod hranou šikmo doprava.
Nádherná cesta Schwabacher Weg 6+ . Nejdříve vede šikmo doleva a pak pod hranou šikmo doprava.

 

Bára leze cestu na druhém, celkem těžký převis také dává napoprvé, za chvíli má cestu přelezenou a že prý to bylo jednoduché. Tak jo, tak jdeme do něčeho těžšího. Už když jsem to obcházel, zaujala mne jedna mohutná stěna, přes kterou se táhl šikmo nahoru malý převis. A v hraně pod ním vedla Schwabacher Weg 6+. Cesta je opravdu impozantní. Je celkem dobře odjištěná, je tam asi 5 borháků a slaňák. Spodní třetina je nepříjemná a kluzká, ale horní dvě třetiny jsou překrásný vzdušný technický polotraverz. Vše to bylo o technice a hrozně hezky se na to koukalo. Protože to bylo šikmo přes stěnu, lezli to na prvním oba. A oba to dali bez chyby napoprvé. Tak že bychom přidali ještě více? Ukazuji dětem na ten mohutný pilíř, který jsme obdivovali hned při příchodu. „Dětičky, víte, že přímo prostředkem vede jedna hezká 7-? V průvodci o ní píší, že je to „nejdelší a nejkrásnější cesta v oblasti“.

 

Bára tahá nádhernou Direkter Kletterboumweg 7-
Bára tahá nádhernou Direkter Kletterboumweg 7-

 

Báře září očička. Nabuzená předchozím přelezem horlivě přikyvuje. Jáchymovi se už moc nechce, přelezl toho více, než Bára, hodně si v mezičase traverzoval, ale když mu říkám, že je to dnes naše poslední cesta, pouští se do ní. Opět morálový spodek přelézá v pohodě a za chvíli je pod vrcholem.  A jak tak na něj zdola koukám, zdá se mi, že obloha začíná nepříjemně měnit barvu. Že zmizela modř a doslova přiletěly bílé mraky, jsem zaznamenal už před chvílí. To by nevadilo. Ale ta změna barvy a velký vítr nevěstí nic dobrého. Navazuje se Bára, Jáchym jistí, já se snažím poskytovat záchranu a morální podporu pod první preskou a pak už jen s obavami pozoruji, jak Bára leze a okolo to tmavne a tmavne. Začínám být nervózní, ale Bára je zhruba 7 metrů pod vrcholem a teď teprve začíná ta nejtěžší část cesty. Mikina jí vlaje ve větru, někdy mám pocit, že tam vlaje i Bára. Cvakla poslední presku. Nechci ji zbytečně znervózňovat, já být tam nahoře, asi bych už učůrával strachy. Výška jak kráva, vítr, nadlezeno dva metry nad preskou, technické kroky v místě, kde nic nebere. Ale já to už nemohu vydržet.  „Barborko, nechci tě honit, v klidu, ale prosím, nemohla bys to přelézt trochu rychleji? Víš, jen tak malinko přidat?“.  Jsem rád, že jsem odpověď neslyšel, určitě to nebylo nic hezkého.  Ale přeci jen trochu přidala. Když se nahoře cvakla do slaňáku, dopadla první kapka. 

 

Změna počasí byla fakt prudká a výrazná. Obloha nevěštila nic dobrého.
Změna počasí byla fakt prudká a výrazná. Obloha nevěštila nic dobrého.

 

„Jášo, hoďte s sebou, vyberte presky a ať je Bára co nejrychleji dole. Nezab ji, ale pospěšte si. Já jdu v rychlosti sbalit.“ Při občasných velkých kapkách sbírám svršky a vybavení, za chviličku se objevili Jáchym s Bárou, v rychlosti už za deště balím lano, házíme vše bez rovnání do tašky a během pár minut utíkáme na parkoviště. Na výlezu z lesa nechávám děti a věci v křoví, kde ještě neprší tolik, a běžím cca 300 metrů po silnici na parkoviště. Totálně promočený skáču do auta a vyrážím do zákazu vjezdu k lesu. Na poslední chvíli se nám daří naskákat do auta a jen co jsme zabouchli dveře, tak to začalo. Přívalový déšť.  Na silnici se autem brodíme dvěma centimetry vody a bahna. Je půl šesté a téměř černá obloha nás doprovází až do Prahy. 

 

Nádhera. K tomu asi není co dodat.
Nádhera. K tomu asi není co dodat.

A shrnutí oblasti: Oblast Mittelbergwand je super. Parkování je na velkém parkovišti pár minut od stěny, přístup je po hezké cestě, skály nemají chybu. Jen to bude spíše pro pokročilejší lezce, nejnižší obtížnost je sice okolo šestek, ale je to dost morálové. Jeden nebo bva borháky na třiceti metrech není moc. Těžší cesty jsou odjištěné dobře a je jich tu asi 40. Určitě se sem ještě vrátíme.

Navzdory mokrému završení se s námi Jura loučí stylově. Na okamžik ještě mezi mraky prosvitlo sluníčko a jednu chvíli nás doprovází nasvícená klasická německá krajina, nad kterou se rozprostírá nádherná duha. Co více si přát? Snad jen aby tu už bylo jaro a počasí na další návštěvu.

A na závěr krátký sestřih z celého výletu:

Jura2 Vimeo from Climbingchildren on Vimeo.

Pokud budete mít jakékoliv dotazy, zkusím odpovídat v diskusi. Pokud byste měli něco víc, tak email na nás je vicedelky@email.cz. Bude-li to k věci, rád odepíši. Na skály určitě budeme jezdit i příští rok, pokud byste se chtěli k nějaké naší lezecké akci připojit nebo jen třeba s námi zajít někam na stěnu (Praha, případně Jablonec), napište také. Jáchym i Bára poznávají nové kamarády velmi rádi a třeba večery v kempu nebo pauzy při lezení by ve více dětech byly zábavnější :-)

Hezký den.

Petr