Chvála Pavouků

Autor: redakce <redakce(at)horyinfo.cz>, Zdroj: Jan T. Reichel, Vydáno dne: 10. 05. 2020

Pavol "Pavúk" Pochylý

Čas běží jako splašení koně a nevím, jak to přišlo, pomalu se připozdívá. Moje mysl se zatemňuje a kamarádi jsou vesměs pryč. Někteří zemřeli obutí (což bývala čest na divokém Západě) a mají pomníčky v horách. Jiní sešli věkem a unikli tak nebezpečí převisů, padajících kamenů, lavin a zrezivělých kruhů. I jim patří čest, protože zanechali po sobě smělé průstupy stěn, které mladé lezce dodnes lákají a nenechají jim spát.

O některých, ač byli vynikajícími lezci a vzácnými kamarády se nikdy nedozvíte. Některé jste poznali už jako bafuňáře, ale vězte, že to bývali odvážní lezci a kamarádi se kterými jsem zažil moc krásných dnů ve stěnách a moc legrace až srandy mimo ně. Hluboká moudrost říká „To, co jste dnes vy, byli jsme i my. To, co jsme dnes my, budete i vy.“ Dodávám k tomu „pokud se dožijete.“ Chtěl bych zde napsat něco o Pavoucích. Musím předeslat, že jsem ten, který je poslední, který by měl o nich psát. Ale protože o nich na těchto stránkách není nic, musím to udělat. Vy pamětníci, kteří skutečně máte na ně vzpomínky, měli byste sednout a zapsat je. Neměli by zůstat v zapomnění.
Nevím, jak to přišlo, že jsem se dostal na jedno lano s Pytlíkem (Jiří Unger Zrůst). Už jenom jeho jména vzbuzují otázky. Toho tehdy vyhodili z Lokálky (Lokomotiva Brno) proto, že lezl s Pavouky či další prohřešky. Byly to zvláštní poměry v těch horolezeckých oddílech tehdy. Vedení oddílů dbalo striktně zásad, psaných či nepsaných. Spíše těch psaných, jak uvedu dále.

Navíc vedení, to byli ti staří a zasloužilí. Dbali přísně na dodržování disciplíny, nejen na pravidlo tří pevných bodů. Lezení s někým z cizího oddílu bylo prohřeškem a talentovaný lezec, který přelezl věci, na které si jiní ani netroufli měl na průšvih zaděláno. Vše podle pokynů ČSHZ, neb hlavním posláním oddílu v socialistické zemi byla „výchova člověka v nejširším smyslu.“ A taky „kvalita horolezeckého vedoucího závisí na jeho společenské angažovanosti.“ Mladí lezci nesmí na obtížnější výstup. Ve skalách leze vždy první cvičitel. A tak dále a tak podobně. Takže než lezec dostal průkaz cvičitele třetí třídy, druhé třídy a těch pár nejangažovanějších první třídy, tak už na lezení diretissim neměl ani fyzičku ani věk.

Nebylo to jen v Brně, zažil jsem to i ve Slávii VŠD v Žilině. Schůze oddílu bývala každý týden a na ní se tam často probíralo, co přelezl Petr Bednařík s Igorem Novákem. Že to tak nejde, kdyby se něco stalo, tak bude mít oddíl průšvih… Dalo se to i pochopit, vedení, to byli tělovýchovní asistenti na VŠD a případná mimořádná událost by otřásla přímo jejich zaměstnáním. To se stalo na příklad, když v roce 1970 zůstali tři kamarádi v lavině nad osadou Magurka v Nízkých Tatrách. Byla to hrůza, ale nebyla to oddílová akce, takže to nemělo na oddíl téměř žádný dopad. Ale i tak se v tisku psalo o třech horolezcích ze Slávie VŠD, i když jeden chlapec nebyl horolezec, ale turista.

No a ten Pytlík tehdy snad přišel do našeho oddílu, nebo nebyl v žádném, to už nevím, a lezli jsme spolu v Krasu (moravském). Pro mě to bylo něco, pověst jej předcházela, pro mě byl něco jako horolezecký Bůh. Byl jsem nervózní a pořád jsem dával pozor, abych neměl bordel v lanech a podobně, až jsem postupně přišel na to, že je to normální kluk. Milý, veselý, podsaditý, nevysoký, to už jsem si zase říkal, jak to, že si jej Pavouk vybral na takové prásky. Snažil jsem se vyzvídat, jak bylo to, nebo ono, ale ze všeho jsem si jen zapamatoval, že ve stěnách bivakoval jen s nánožníkem a péřovkou. To mi vrtalo hlavou. V Žilině jsem v oddílu vyfasoval taky nánožník a péřovku. Spal jsem v tom někdy, ale spát v tom v mrazu, to bych tedy nechtěl.

Kdoví, jak Pytlík dopadl. Od těch dob jsem jej neviděl. Byl to výborný borec. To bylo v osmašedesátém, kdy byly ty šachy kolem horolezeckých oddílů. Uvolnění šroubu způsobilo, že nastal pohyb, všichni se hnali v Brně do VHS, že budou mít více peněz na horolezce. Tehdy Jeník Pátek říkal, zůstaňme v té Královopolské. Já už se viděl, že budu na podzim v Žilině, mně to bylo jedno. Jeník byl poctivý rovný chlap, lesní inženýr. Ten už se viděl v cizině, protože ten nejlépe prokoukl, co to ten komunistický zázrak je. Byl to výborný kamarád a jemu vděčím za nádherné roky, které jsem posléze prožil na běžkách. Jeho otec byl závodník a on měl od něho dokonale zvládnutou celou teorii i praxi běžeckého tréninku. Když jsme byli v zimě na Popradském a nedalo se lézt, udělal mi tam někde mezi smrčky kolečko a dostal jsem základy běhu na lyžích.

A tak jsem potom desítky let začínal tím kolečkem běžeckou sezónu a vzpomínal na Jeníka Pátka, který už byl dávno s manželkou Evičkou někde ve Švédsku. Napřed se běhalo bez hůlek a dlouhý skluz a práce odrazové nohy. Pořád dokola, celý den. Až další den střídavý běh dvoudobý, soupažný běh. A nakonec střídavý běh čtyřdobý, ten se dnes už nepoužívá, ale je to vynikající věc. Zcela změní rytmus běhu a na dlouhých závodech člověk pookřeje, pokud ovšem není už ve stopě přeplněné lidmi. Toho jsem si užíval na Jizerské padesátce a na Bílé stopě na Slovensku. Bílá stopa, to je pro horolezce lepší závod, tam se člověk vybojí… Všechno to běhání bylo ovšem proto, abych si užil hor, pohybu a kamarádů, ne na pořadí a výsledky. Taky nakonec k tomu ještě – o bruslení tehdy ještě nebyla ani řeč.

Ještě si neodpustím další vsuvku. Někdy v těch hlubokých dobách temna a komunistického presu mi někdo zazvonil na dveře. Byl to chlapík, který mluvil nějakou nesrozumitelnou řečí a až jsme se sjednotili na angličtině, kterou jsme uměli oba asi stejně, tak jsem zjistil, že je to Švéd s pozdravem od Jeníka. U kalvádosu domácí výroby jsme to probírali asi dvě hodiny. Poté, co jsme si připili na bratrství jsem si vzpomněl, že mám ve sklepě pár šrůtek uzeného bůčku. To vše na milého kamaráda zapůsobilo tak, že po létech od něj z ciziny prosákla zpráva, že na to odpoledne nikdy nezapomene. Ale asi zapomněl, už jsme se nikdy neviděli…

S Pavouky jsme se potkali jednou v Ádru nebo na Hrubici. Bylo krásně, jaro 1970, všude plno lezců a my s Igorem Novákem čekali pod stěnou. S Pavouky tam bylo víc lidí, taky tam byl ještě nebohý Milan Černý. Bylo to pár týdnů před expedicí Peru. Tam Milan skončil pod Huascaránem. Vím, že Ondro Pochylý měl tehdy něco s rukou a chtěl mermomocí lézt. Paĺo mu domlouval, aby toho nechal. Dodnes si pamatuju, jaký měl k němu hezký až něžný vztah. Byli tehdy středem pozornosti, taky měli okolo sebe hromadu lidí. Paĺo, z toho vyzařovala jistota a síla, nebyl to normální borec. Vůdčí typ s velkých charismem a také s impozantním výzorem. Byl spíše zjevením a nebylo by to jinak ani dnes. Nedalo se ho přehlédnout ani ignorovat. Takoví lidé mají kolem sebe něco, co je odděluje od davu. Taky bych ho rozhodně nenazval sportovcem, to lezení bylo pro něj vyšší poslání, těžko to popsat.

On nebyl disciplinovaný člen horolezeckého oddílu, on byl předznamenáním toho, kam se horolezectví bude ubírat za desítky let. Ve své době byl zjevením, a i tam v tom Skaláku to tak vypadalo. Za ta léta jsem potkal stovky lezců, větších či menších, silnějších či slabších, uhlazenějších či ježatějších, ale pořád normálních kluků. On by jiný, bylo to na něm vidět na první pohled. Taky patřil k těm nesehnutým a těch je hrozně málo. Přirovnal bych jej ke Karlovi Krylovi. Ten byl jako dítě svědkem toho, jak komunistická lůza rozbíjela stroje jejich tiskárny. To ho naformovalo na celý život. Paĺo měl otce v komunistickém kriminále, a to také zakalilo jeho životní postoj. Prosím vás, skoro všichni jsme byli na vojně. Nastoupili jsme na buzeráku a přísahali jsme. Potom tu přísahu podepsali. Vzpomínám si, že jsem byl tehdy odeslán zrovna na nějaké telegrafické zkoušky, tak jsem tam nebyl. Za pár týdnů si major Růžička vzpomněl, že tam nemá můj podpis, tak si mě kvůli tomu zavolal, takže jsem „jenom“ podepisoval. Neslyšel jsem o nikom, kdo by nepodepsal. Paĺo ovšem nepodepsal a dokonce i dezertoval. Sabinov, to se nad námi vznášelo jako brány pekelné, bylo to synonymem hrůzy, pro vojáky. On dostal šestnáct měsíců. To byl tvrdý nesehnutý chlap. To by nedovedl nikdo jiný.

Pavel Pochylý byl svým způsobem outlaw man i v horolezectví, nejen ve společnosti. Žil jsem na Slovensku léta, byl jsem členem horolezeckého spolku IAMES (sic!) a odebíral časopis Iamesák. jméno Pochylý se tam nevyskytovalo téměř vůbec. Když tam v roce 1972 kamarád Luboš Přikryl dal výpis obsahu časopisu Alpinismus (red. Tony Hiebeler) za rok 1971, tak nevynechal kontroverzní část: „Reportáž Pavla Pochylého o "Expedici ve sněhu, ledu a skále – za 32 dnů 140 km - 103 vrcholů. Zimní dobrodružství při přechodu hlavního hřebene Tater.“ A to byla velká rána! Kdyby k tomu nedodala redakce následující poznámku, tak by snad Iamesák zakázali: „(Pozn. red: na rováš našich dopisovateĺov ide, že kým tomuto podujatiu, od ktorého sa naše horolezecké organizácie dištancovali, je venovaná dvojstranová reportáž, zatiaĺ o expedícii na Nanga Parbat nedodali nič. Nezáleží im na tom?).“ Tak tady tím jsme se dlouho bavili. Oficiálně prostě Pavouci neexistovali. V horolezeckých kruzích oficiálních se o nich nemluvilo. Když jsme přišli k Zelenému plesu, tak na chatě říkali „sú tu Pavúci.“ My jsme se podívali k Weberovce a odcházeli na druhou stranu někam k Čiernému štítu. U Zeleného plesa měli základnu, tam si lízali rány z té mohutné stěny Malého Kežmarského štítu.

V roce 2001 byl na Slovensku Pavel Pochylý zvolen nejlepším horolezcem dvacátého století. Stalo se to po desítkách let utajování a bagatelizování jeho výkonů. Byly doby, kdy bylo v kurzu na jeho adresu vypustit jedovatou slinu, aby se bestie nažrala. Jednoznačné výsledky hlasování 305 osob překvapily, a vzbudily i rozpačité reakce horolezeckých celebrit. Jistě, Pavouk možná nebyl ani cvičitelem třetí třídy, a navíc to byl kriminálník, protože na ten režim kašlal. Při posledním soudu dostal dvanáct roků v třetí nápravní skupině. Chtěli ho prostě zničit. Ale byl nesehnutý. Takový byl i můj otec. Hrdý sedlák a kulometčík, který v létech 1938-39 čekal na severní hranici na Němce. Člověk často obdivuje to, co sám není. Já měl v patnácti letech jedničky a komanči mě nepustili studovat. Sklopil jsem uši a šel k ponku. Bratranci – spolulezci mě podvedli a vyhodili na ulici. Sklopil jsem uši a šel. Bratr mě podvedl a okradl. Zase sklopené uši. Otec, dokud byl, vždy vyhrožoval bičem a vyhnáním ze dvora, aby náhodou někoho nenapadl podraz. On by to udělal. Já měl celý život pokoru. Ale říká se, „kdo je hodnej, ten je blbej.“ Není to nejlepší vlastnost, a ne vždy s poctivostí nejdál dojdeš. Ale takový je života běh. Jak říkal Alan Karlsson: „Je tak jak je a bude tak jak bude.“

„Zbastardené zákony som vždy považoval za hlúposť.“ Tímto svým výrokem se Pavouk řídil po celý život. Pochopitelně s tím nemohl vyjít bez ztráty květinky. Dal vydělat mnoha horolezcům na pracích ve vysokých výškách, ale účtoval to jinak, než bylo nařízeno. Nezaplatil 40 kilo peří, 37 deštníků atd. pro himalájskou expedici. O sto tisíc snížil platbu za horolezecký zájezd. Takové věci neřešil. K tomu pokusy o nedovolené opuštění republiky. Suma sumárum dvanáct let „v kameňu.“ Holt to byla jiná doba. Dnes jsou miliardy fuč a chlapci s úsměvem užívají státních peněz ve svých haciendách za vysokými zdmi po celém světě. Absurdistán trvá. Po létech života na Slovensku a částečném pochopení slovenské duše bych přirovnal Pavouka k Jánošíkovi. Taky bral bohatým a dával chudým horolezcům. Nechci být prorokem, ale myslím, že jednou jej Slováci vyzdvihnou vysoko. A plně si to zaslouží. Kdysi, jako kluk, jsem četl útlou knížku o Joskovi Smítkovi. Pískaři, který lezl ve Skaláku a bojoval proti Němcům. Tehdy mě kniha uchvátila. Doufám, že někdo napíše knihu o Pavlovi Pochylém. Nemusí tam být o peří a deštnících, i když taky může. Ale aby tam bylo o jeho lezení v těch nejpřevislejších tatranských stěnách. To chybí, a to by si Slováci horolezci, kteří s ním lezli měli uvědomit. A psát své vzpomínky na něho. Herman Buhl bude žít věčně. A Pavel Pochylý by měl taky.

Ale to nejdůležitější: „Pytlíku, četl jsem pár řádek Tvých vzpomínek na Paĺa. Chápu, že trhat Pavoukovi zub, to je zážitek, při kterém i Weberovka bledne. Jenže polovina těch všech slavných cest má v průvodci napsáno Jiří Unger – Zrůst. Jsi jediný z Čechů a Moraváků, který ví nejvíc. A jestli jsi jediný, tak to musíš udělat! Vzít si průvodce a vzpomínat na každý ten kout, plotnu či komín. Na ten zatracený Německý žebřík, po kterém jste tolikrát slézali dolů. Namluvit to a uložit to do krabice. Vím, že máš v krabici věcí více, jako motorky DKV nebo knedlíky v prášku, ale toto je daleko důležitější.“ Řekněte to Pytlíkovi!
Snad se dožijeme toho, že tato kniha - ve „slovenčině“ ovšem, bude napsaná.

Pavel Pochylý se narodil 25.září 1945 v Galantě. Spolu s bratrem Ondrou se zřítili z Německého žebříku v Malém Kežmarském štítě v Tatrách 25.února 2000. Budiž jim země lehká.

 

(Při psaní jsem využil informací z Internetu, zvláště z článku Milana Vranky, odtud je i fotografie).
Jan T. Reichel 17. dubna 2020

 

Pavol
Pavol "Pavúk" Pochylý

 A ještě dodatek od spolužáka Tibora Novotného:

Horolezec Pavel Pochylý

Je zaujímavé, kde všade stretnete mimoriadnu osobnosť. Ja som známeho slovenského horolezca poznal v kriminále v Ilave. Tu som bol odsúdený na päť rokov za podrývanie republiky v spojeni s cudzou mocnosťou a cudzím činiteĺom. V rokoch 1983 – 88 sa táto inštitúcia radila medzi najšpinavejšie v republike. Kuchyňa bola zásobovaná normálnymi surovinami, ale to, čo dostávali mukli, bolo hrozné. Na miestny štandard bolo treba si dlho zvykať. Kvalitné mäso sa v prvom rade dodávalo do kuchyne pre personál. Snaživí kuchári profesionáli sa radi zavďačili súdruhovi náčelníkovi väznice "prebytočným" a kvalitným mäsom, ďalšie porcie šli vyšším dôstojníkom. Kuchyňa pre väzňov bola oddelená a tu sa konali zázraky. Kuchárov vyberali z rad Rómov a iných nevyučených trestancov. Keď nakoniec bolo mäsa málo, tak sa z jatiek doviezla vlečka kravských hláv. Tie sa jednoducho vysypali do rohu prízemnej kuchyne na dlažbu. V lete sa táto skládka rojila spústou múch a lariev. Tlakovou hadicou sa hlavy očistili a čo sa dalo použiť sa povykrajovalo. Z rypákov sme mali výborné "pľúcka na smotane“.


V tej dobe do Ilavy dorazil autobus väzňov z Leopoldova. Boli to tzv. trojkári a dvojkári. Niekoľkých pridelili tiež k nám na oddelenie TESLA. Sedával som u stolu, kde sme pripravovali spojovacie drôty pre televízory z Nižnej na Orave.Jedna skupina strihala kábliky a drôty rôznych farieb a dĺžok na daný rozmer, druhá po odstránení izolácie končeky zašuľkala, namočila do kalafuny a následne do roztaveného cínu. Zväzovali sa po sto kusoch a odovzdávali. Normy boli vysoké a nováčik nikdy nestíhal. V takom prípade mu pomohli iní väzni. Niekto zadarmo, niekto si dal zaplatiť!


A tu som poznal Pavla Pochylého. Tmavé vlasy, vychudnutý (ako všetci). Pavel vedel veľmi pútavo rozprávať. Mal som k horolezectvu ďaleko, ale počúval som ho rád. Keď som sa dozvedel, za čo sedí, bol som prekvapený. Ako člen pripravovanej expedície sa mal stať vďaka svojim znalosťam a skúsenosťam vedúcim a oporou výpravy. Niekomu ale vadil, niekto chcel zaujať jeho miesto. Tak sa kula intriga jedna za druhou. Vraj mal rozkrádať a následne predávať drahé vybavenie výpravy. Keď sa táto verzia inventúrou vyvrátila, bol Pavel Pochylý obvinený, že chcel emigrovať. To zabralo.


S Pavlom som sa zblížil a bolo mi ho ľúto. Ja, hoci prvotrestaný, som bol v tom čase už mazák, služobne starší väzeň. Moja skrinka bola na miestne pomery plná cigariet, masti, masla, sladkostí, tabaku, papierkov. Raz som mu dal v kelímku z našej predajne škvarenú masť. Druhý deň som ho videl, ako zajedá suchý chlieb.
– Čo ti masť ukradli?
– Nie, na tej cele sa všetci so všetkým delili a moja masť sa zjedla za jeden večer. Inokedy som mu dal dve tri cibule alebo zeler, mrkvu. Všetku sa delilo rovným dielom. Na našej cele platili iné zákony. Vreckové z časti zarobených peňazí väzni pri prvom nákupe prejedli alebo predrogovali. Deň dva hojnosti a potom zase núdza. Vreckové sa pohybovalo od 10 do 180 až 200 korún v mukelskej mene. Ja som prvé vreckové mal 80, druhé 110 až 140 korún. Štyri mesiace som šetril, skoro nefajčil a potom som si urobil nákup. Dvakrát SALKO za 10 Kčs, štartky za 4, vlnky za 90 halierov, masť, zápalky, tatranky. Na nič som nesiahol, a keď bola ďaľšia výplata, väzni s pár korunkami chceli fajčiť, mlsať, ale nákup bol až týždeň po výplate. Málokto vydržal. Neodolali a za SALKO dali miesto 10 hneď dvojnásobok! A tak to šlo s každým tovarom. Ja som dával za 15 korún§ čo?, štartky za 6 miesto 8 korún – ale netratil som a predal ako prvý. Neraz ma chceli konkurenti zbiť, ale dokázal som vydržať. Preto som Pavlovi párkrát dal masť, rybaciu konzervu, cibule či mrkvy. Bol som rád, že mu môžem pomôcť. Mal som už styky s kuchyňou, kde prežraní kuchári v zelenine nevideli atraktívny artikel na kšeft, a nám boli vitamíny vzácne.
Pavel sa bál, či ho po vypršaní trestu pustí režim ešte niekedy za hranice. Lákali ho rôzne destinácie – horolezectvu priam prepadol. Bol človek priamy, spoľahlivý a jeho slovo platilo viac ako napísaná zmluva. Neviem, čo sa s ním stalo po známom úteku väzňov z Ilavy (práve z jeho cely). Bachari dokopali tých, čo zostali, aj tých, čo pochytali, jedného z nich až v Maďarsku. Kamarát ich zahliadol ležať spútaných na chodbe. Zbití boli tak, že na hlavách nebolo vidno oči ani ústa. Hlavy mali ako lopty. My na cele sme počuli len rev bacharov a krik mučených utečencov.


Zlá spomienka na hrozné miesto, kde som poznal výnimočného človeka – horolezca Pavla Pochylého.