Nanga Parbat 2026: sundávání pytlů

Den 4, Nanga Parbat, Rupal face
Ufff jsme s Tomem dole a hodiny obav jsou minulostí. Přesto se vrátím na chvilku zpět. První pohyby za světla čelovky připomínaly disharmonii. Přeci jenom ležet přes třicet hodin v kozelci si vybralo svoji daň. Též plíce odmítají okamžitě naskočit. Přesto jsme si nemohli dovolit žádné zpoždění. Jakmile začne s úsvitem ozařovat stěnu slunce, probudí se démon. Nevíte, odkud přiletí, ale s jistotou číhá na svůj okamžik. V noci téměř nemrzlo ani ve výškách. Jedná se o anomálii, ale stává se. Bohužel jsme si do ní nechtěně naběhli. Začali jsme slézat, kde strmý svah se v té tmě zdá ještě strmější a děsivější. Na vzájemné jištění není prostoru, jen lano a pohybující světlo dává tušit, že nejsem v tom prostoru sám. Přišlo na řadu slanění do tmou pohlcené díry. Nevracíme se stejnou cestou, jelikož ta je nyní v permanenci dvacetiminutových intervalů, zasypávána kamennými pozdravy shora. Takže nezbývalo než věřit, že vybraný směr nás dovede dolů. S bídnou viditelností se jen těžko odhadovalo, kam nám vystačí lano a kudy dál. Nehledě, že skála je ohoblovaná do hladka, jak sníh s kameny obrušují ve žlabu její stěny. Vše se povedlo bez úhony zvládnout. Jen nás doběhl časový odhad. Poslední žlab, který nás čekal, již pohltily sluneční paprsky. Jestli doteď jsme měli kliku, že nic nespadlo přímo na nás, tak teď se šance výrazně zvýšily. Když není na výběr, musíte začít věřit v dobrý konec. Posledních 400 metrů jsme prolétli jak namydlený blesk. Zákaz přemýšlení co kdyby a jen soustředění neudělat chybu v pohybu. Jelikož kotrmelce dolů mají stejný konečný efekt. Poslední úsek půl kilometru po dojezdu lavin vyskládaných z ledových hrud, připomínal procházku růžovým sadem. Jestli teď nás to smete, tak to bude pech. Nestalo se a přebíháme ledovec. Naproti nán s keckama na nohou jde Pako, který saťákem dostal zprávu, že ze stěny zdrháme. Takže nyní už píšu z BéCé, kde jsme nejprve uhasili žízeň. Pak umyli řádně celého člověka, já se oholil. Vyprali jsme, mezitím do scvrklých žaludků tlačili jídlo, jak se tlačí huse šišky do krku. Je těžko uvěřitelné, že nám stačilo z pekla do ráje, jen 11hodin. A jakmile odpadla tíže, hned rarášek začne v hlavě poňoukat. Úplně zničený nejsme a paměť předchozích hrůz je ta tam. Volných dnů máme ještě dost a předpověď není zlá. Do stejného směru, za těchto podmínek nemůžeme, pokud máme v lásce své životy. Nicméně co zkusit za pár dní až se trochu oklepeme směr, který jsme s Tomem započali před osmi lety..??
Maara

Příběh obyčejného léta No.XI

Den 3, Nanga Parbat, Rupal face
Bublina nadějí splaskla. Tudy s Tomem nemáme šanci prolézt. S večerem přišla buřina, která dotáhla déšť se sněhem a výrazné oteplení. Vše co se zdálo statické, se dalo do pohybu. Sníh změnil strukturu a stalo se z něj mokré bahno. Též skála, držená mrazem, puká a se zlověstným vrčením padá dolů, přičemž naráží s ohlušujícím rachotem do stěn kolem nás. Co dvacet minut též projede kuloárem lavina, buď napravo či zleva, která připomíná fotbalové míče. Žádná prachovka, ale těžký kalibr, který semele vše, co se jí postaví do cesty. Tohle nechtěné divadlo nám naservírovala Rupálská kráska. Bez varování v předpovědi, jen tak z plezíru. Máme kliku, že náš bivak je v hřebeni vysunut nad tuhle scénu. Jistě jsme v bezpečí, ale také na levačku, jelikož déle hnízdit tady, víc jak 1500m nad ledovcem nemůžeme. Další den čekat na umoudření nebes nelze, obzvláště když jsme teprve v první třetině výstupu. Takže plán je následující. Zítra s pomocí všech svatých zdrhnout dolů, pokud možno bez ztráty květinky. Pak dva dny v BéCé a opět vzhůru ke hvězdám. Nejspíš ale dáme pokus směrem, o který jsme se pokoušeli před 8 lety. Tam je příznivější nástup s ohledem na způsob léta, které se mi zdá poněkud nešťastné. Však není všem dnům konec a zkusíme ten náš žebřiňák ještě kousek postrčit.
Maara

Příběh obyčejného léta No.X

31.7. Jsme v 5000 m. Ve 3:30 budíček, uvařit čaj a rychle vyrazit. První široké sněhové pasáže jdeme svižně až do kuloáru, který nás uzavře. Na jeho dně je asi tři metry hluboký žlab, do kterého tu a tam přiletí skupina kamení a občas i menší sněhové lavinky.
Celé je to komplikované tím, že ten žlab musíme s opatrností přelézat tam i zpět. Musíme slaňovat a následně z něj vylézat, což nám bere spoustu času. Nakonec dolezeme k samotnému hrdlu kuloáru, ve kterém teď sviští permanentně laviny s minimálními rozestupy. A tam prostě za takových podmínek nemůžeme.
Scházíme a na skalním hřebínku stavíme stan. Zítra vstaneme ještě o něco dřív a uvidíme, jak to bude u hrdla vypadat.
Posíláme pozdrav.
T+M

30.7. Mára s Tomášem vyrážení do Rupalské stěny

Příběh obyčejného léta No. VIII.�Čas přešlapování je u konce.�Upřímně je ve mně malá dušička, co za nehet by se vešla. Náš čundr se překlopil k závěrečné části, ke které jsme s Tomem od začátku směřovali. Hra na kličkovanou a schovka mezi kapkami deště je tatam. Dalo by se tedy říct, vše v pořádku. A je tomu tak. Ovšem až teď na nás skutečně dopadá tíha předchozích rozhodnutí. Koukám na krásku, od jejích nožek v bílých střevících na ledovci a zakláním hlavu, až málem ležím na zádech. Je největší z největších, sebevědomá až hanba, šeptám si pro sebe. Její tvář dnes halí závoj převalujících se mračen, ale viditelné ladné křivky spadající k úpatí jí můžou závidět všechny modelky světa. Však zpět na louku, kde právě nervózně přešlapuji. Výhled počasí na další dny se tváří přátelsky. Je to míra rizika, které se dá přijmout. Jednoduše Alláh pokynul, pojďte hošani a zkuste co ve vás je. Já jen doufám, že máme s tím vousáčem dobré ujednání. Co on s holátky z křesťanské kolébky zamýšlí, vůbec netuším. Mohu vycházet jen z dosavadní zkušenosti, že byl ke mně vždy shovívavý a i k Tomovi, který v Pakistánu byl se mnou již čtyřikrát. Snad mu to vydrží. V zázraky nevěřím, ale pro tentokrát doufám, že se nějaký v mé přítomnosti třeba odehraje. Pak je tu Nanga, kde její vrtochy nelze předvídat, jen doufat, že se nestaneme terčem její zloby. Co zbývá, jen nabalit batoh štěstí, zamávat jednomu údolí pod Rupálem a věřit že do 8 dnů se objevíme na Diamírské straně. Čeká nás od ledovce 4500 metrů vertikálního převýšení až k vrcholu a hned od počátku tvrdé lezení. S přibývající výškou by se měly lezecké obtíže snižovat, ale zas pro naše plíce nám ukradnou kyslíku. Takže z bláta do louže. Důležitý pro to, abychom mohli uspět, byl výběr trasy. Ten mi dělal chvílemi docela neklidné spaní. Půjdeme stejnou cestou prvovýstupu, o kterou jsme se již pokoušeli s Tomem před osmi lety? Kde následně jsme zcouvávali za řádného fukéře tři sta metrů pod vrcholem, celou jižní stěnou dolů. Nebo Messnerovou cestou, na kterou jsem vystartoval sólo před patnácti lety, jelikož Zdenál měl tehdy drobný úraz znemožňující další lezení. Já hlava dutá jsem prokličkoval sedm set metrů pod vršíček. Též vzápětí nastalo toporné slézání pod tíhou změny počasí nekonečně dlouhé kilometry, abych se mohl opět přihlásit k radostem života. Z dnešního pohledu, totální zhovadilost co jsem vyváděl, ale prošla mi. Takže kudy? Dobře se posuzuje výstupový směr v hospodě u piva. S každým novým pivem je vše jasnější. Skutečnost, kdy spadne brada, je vždy až na místě. Srovnání vzpomínek vyvedených v růžových barvách s realitou je tvrdé. Po chvílích, které připomínají studenou sprchu, nastupuje racionální zhodnocení situace. Do ní je dobré pak zkusit napasovat své možnosti. Čili ať se konečně vymáčknu, jedna linie se mi zdála v letošním sněhovém suknu dobrá. Svěřil jsem své představy i Tomovi a na konec se naše představy shodly. Takže nastupujeme mírně zleva do štítové stěny. Ve dvou třetinách se protneme s cestou poláků z roku 1985, následně by se měly k vrcholu cesty rozdělit, kde my máme v merku prostoupit na vršek zprava. Plán nové cesty hotov a prstem ve stěně a z dálky načrtnut. Jaké budu následující dny, možná neví ani sám rohatý. Jisté je, že zprávy ze stěny budou hubené, jestli nějaké. Podaří-li se nám nástup do stěny, tak představa návratu každým ulezeným metrem vzhůru se bude uzavírat. Pak už jen za hvězdami a na druhou stranu dolů.
Maara 

23.7.

To potřebuje servis
Pět dní naprostého výplachu. Asi takto. Jestli mám někdy trápení s pozemskou tíží, v podobě běžných starostí, nevyžádaných otravností, které dorazí, aniž byste je zvaly. Nebo s nezdary na kolbištích, kde máte vyhrávat. Vše tohle se stává nicotné. Zabaleno do pytle, motouzem obvázáno a jeb s tím do kouta. Neznamená to, že pytel srágor zázračně zmizí. Však stane se, že se obsah po určitém čase začne měnit. Některé hořkosti se vytratí, nebo ztratí svou palčivost. Třeba vám hoří pod zaďourem stodola sena, však po pár dnech jistě shořela na prach, takže už nemusíte aspoň hasit. Jistě, pokud potřebujete skladovat někde seno, tak musíte vystavět novou, což zase ten pytlík nechtěností výrazně zaplní. Otázka je, jak najít ten motouz a pro chvíli na všechno zapomenout. Jednoduše, každý pohyb vyžaduje soustředění na jeho správné provedení, jinak se se zlou potážete, k tomu bojujete ještě o jednotlivý nádech. Takže nejde jen o únavu těla, ale mysl je zatěžkána naplno konkrétním děním, že nezbývá prostor pro řešení dalších úloh. V momentě zastavení se provedou základní potřeby, nají se a upadne do vysvobozujícího spánku. Takhle vypadalo naše aklimatizační martyrium. První den výšlap pár hodin na ledovec a lehnout si na jeho chladivá záda. Výhodou bylo, že za kuropění musel následovat rychlý start do žlabu, kudy jsme chtěli lézt, jelikož mráz drží šutry i sníh na svém místě. I když v půl čtvrté budíček, pro to se jen těžko hledají slova jako dobré ráno. Jisté je, pokud prolezeme touhle první sítí nástrah, tak hurá, dolezeme na hřeben. Však jedná se o Pyrhovo vítěství, kde vyměníme jednu množinu rizik za jinou. No, a jelikož počítáme, že se budeme od vršku opět vracet, tak radost z každého vylezeného metru vzhůru, je dělání si většího průseru pro sestup. Jo horálkování je paradox, od svého základu. Na vršku, za kterým se ženete není nic jiného, než zjištění že všechno dobré je dole pod vašima nohama. Pokud začnete o tom přemýšlet, tak raději nikam nelezte, páč rozumného výsledku se nelze dobrat. Následující tři dny lezení, nebyly kdovíjak lezecky obtížné. Byla jen potřeba téměř stálá součinnost rukou, které cepíny mlátily před sebou do bílé hmoty a nohy pod nimi kopaly mačkami jak hluchý do vrat. Místy se vyskytly ledové plotny, nebo hřeben tenčí než břitva, kde jeho prošlápnutí znamenalo, být o dva kiláky níž, ale na druhé straně údolí. Sámolitr ve vypjatějších místech jsme se jistili. Však valnou většinu mezi námi bylo jen plandající lano, naše vzájemná pupeční šňůra. Stane-li se jednomu, tak se stane i oběma. Zároveň bylo jasné, že při cestě zpět, nás čeká nehezká slanění. Čtvrtý bivak byl v určitém ohledu zázračným místem. Nabízel výhled na východ, na indický Himálaj a ještě někam dál. Též nalevo od něj byly seřazeny všechny špičaté dominanty Karakoramu, přesně podle mapy z učebnice. Od něj na západ se v záplavě vrcholů ztrácel Hindúkuš. Každodenní podívaná pro bohy, kterou nám smrtelníkům na chvilku propůjčí. Tedy dokud se z nebe neozvala ohlušující rána, která pak dál prořezávala kovovým zvukem oblohu. V tu chvíli byl v nás pidičlověk. Doprčic s romantikou, opečený jak kuře někde v šesti a půl metrech, není lákavá představa. Jistě, buřina s nastupujícím vichrem, který metal broky sněhu na náš stan, nepřišla z čistého nebe. Byli tam na obloze náznaky možné změny počasí, ale přímo v předpovědi nic takového nebylo. Dva dny má být přeci ještě hezky. Co to...toto? Někdy matematické modely a lidské věštění budoucna jsou krátké oproti rozhodnutí těch nahoře. Prostě si udělají jundu, ať se baví a my se můžeme zvencnout. Naše základní plány nám to nehatí, jelikož jsme potřebovali zde jenom přespat kvůli výšce. Však tohle si mohli moudivláčci z nebes strčit za klobouk. Naštěstí východ slunce byl s nádechem odpuštění, ale zároveň s visící hrozbou, že se vše k polednímu bude opakovat a s větší intenzitou. Tak přišla korekce póča přes saťák s výhled na další dny přinášející jen větší temno. Okamžitě dolů koukáme s Tomem na sebe a přitom nebylo potřeba říci jediného slova. Jedná se o tři kilometry skok na zelenou louku do údolí. Ideálně hop, ale to by bolelo. Začíná tedy boj s časem. Nasadili jsme tempo a slézáme, připomínajíc pozpátku lezoucí raky. Některá místa nepoznáváme, rozhodně to není díky převalující se mlze. Dokonce naše předchozí stopy místy mizí. Prostě se svah díky rychlé včerejší nadílce sesunul tam, kam sice chceme, ale o malinko pomaleji. Místo toho na nás kouká ledová plotna. Jedno z prvních překvapení toho dne. Druhé zásadnější nás čekalo ve žlabu. Jeho vysněžení téměř zmizelo. Místo něj zůstal krásný vodopád sevřený mezi rozsekanou skálou, kde stačí vyndat jeden dílek a vše rázem spadne až na ledovec. I tohle po hodinách útrap bylo vyřešeno. Jen poslední dvě slanění byly pod tíhou hlavního kotle. Pokud něco na hoře z něj vypadne, s největší pravděpodobností se s tím i pozdravíme. Další metr odstřižen a upalujeme dolů o sto péro ledovcem. Ten příval sněhu na hřebenech nebyl tak zásadní, ale pod 5 tisíc, muselo výrazně víc padat vody. Naše přístupová trasa vedoucí podél úbočí bílého ledovce, kompletně zasypaná lavinami šutrů a zanesená bahnem. Nikoli jednou masivní potvorou, ale desítkami lavin velikosti stovek nákladních vagónů, které právě zde vysypaly svůj náklad. Co bylo před tím bílé, najednou zhnědlo a zesmutnělo. Nevnímaly jsme přicházející déšť a vlhký chlad, který nám prostoupil až na kůži. Poslední ránou do vazu, než naše kroky opět vstoupily na zelenou louku, se ukázala dvě koryta řek, které bylo potřeba přejít. Naprosto zoufalé přeskakování ze šutru k dalšímu, v hučícím proud vody není třeba opisovat. Jeden špatný doskok a jedete světovým tobogánem. Ať jsme si ho nepřáli, drámo našlo své finále Napsali jsme si příběh se šťastným koncem, který po 18 hodinách plného nasazení a příchodem tmy se uzavírá v BéCé. Nadim s Pakem vytvořili večeři hodno králů. Škoda, oči by chtěly, ale naše žaludky po pěti dnech hladovění do sebe dostaly jen ždibek z té dobroty. Únava, padající víčka a křeče do nohou nás vyslaly do spacáků. Něco uzavřeno a další na nás čeká. Aklimatizace, ten opruz je definitivně za námi. A teď ta krása nesmírná..., samotná Nanga se svou sošnou Rupálskou stěnou. Nyní nastane teprve paráda. Vím to já, ví to Tom. Jediné co bych ještě potřeboval, než vystartujeme na další šprunch, tak kompletní výměnu běhů, podběhů a hnací jednotky.
Jak jsem psal na začátku, pokud naplno zaměstnáte mysl i tělo, jedná se o způsob terapie nevnímat běh okolí. On se ovšem nezastaví a peláší dál. Těch pár dní mně odclonilo od bolestných zpráv, které stejně doběhly a zasáhly jak dýka přímo na srdce. Bohužel nejenom mé, ale spousty dalších srdcí krvácí. Vím, nemohu s tím nic dělat a tak moc bych chtěl. Můj kamarád "Žofín" Pavel Žofka a "Banán" Jarda Bánský si našli poslední místo pro svůj pozemský běh právě v horách. Jeden na Blanku v Alpách, druhý v Karakoramu pod královnou hor. Jsem nešťastný, přesto musím přijmout osud. Chci takhle z dálav vyjádřit hlubokou lítost soustrast všem blízkým a kamarádům. Buďme si oporou a vzpomínejme na to dobré, co nám kluci dali.
Maara  

Příběh obyčejného léta V.
Druhé kolo soumara
Tak si aspoň připadám. Stoupám ledovcem po vysněženém splazu, který před časem zanechala lavina. Díky tomu se dá příkrým srázem rychleji projít a nabrat výšku, jelikož tuny sněhu zakryly schodovitě trhliny. Dobré je, že nevidím díry pod sebou, ale zároveň vím, tam kde projela mrška sněhová jednou, může i podruhé, že? A toho bych nechtěl být účasten. Na štěstí je již blízko vrchní patro rozervaného ledovce. Tam bude rovnější plato a snad i dobré místo na stan, kdyby něco poslali ze shora. Protože hejhulákem nechci být. Jinými slovy,vyrazili jsme s Tomem, po pár dnech špatného póča na druhou aklimatizaci. Oser, ale není zbytí. Takže máme před sebou 4-5dní hrabošení na Rakiot, který má lehce nad 7tisíc. Nicméně vršek není cíl, ale ideálně vyspat se na vršku. Tak uvidíme. Však než jsme vyráželi z BéCé, tak jsme měli milou návštěvu, respektive Tom. Od jeho stanu se najednou rozléhaly kletby se všemi přívlastky čerchmantů. Samozřejmě zvědav, co mu nadzvedlo mandle, rychle jsem přispěchal, ale už jsem byl ochuzen o celý výjev. ”Tak si představ“, hromuje Tom, „přijdu odehnat kravku, která mi očumovala předsíň stanu a hádej, co jsem našel uvnitř, když jsem ji odehnal? No, co myslíš?“ Netuším… Další dvě krávy, ty vole. Nekecej, tam se nemohly vejít. Když ti říkám, že tam byly, tak se tam asi vešly a sežvýkaly vše, co stihly vzít do tlamy. Podívej se na tuhle čepici. To jsem už neudržel a jak jelito se začal řechtat. Vypadala jak prostřílená tisíce broky, tak že tkanina mezi dírami držela stále tvar a vzdáleně připomínala, k čemu asi ta věc dříve sloužila. A bobo ti tam nenechali, s mým neskrývaným dušením dalšího výbuchu smíchu, byl po měrně mrštěn sežvíkanec, který dříve býval ozdobou na Tomově hlavě. No nic, jedno je jisté, do stanu se šestihrannou základnou se může vejít na pohodu jeden Evropan, nebo dvě pákistánský krávy. A takhle si tady žijeme :)‘
Maara 

 15.7 Vzhůru k výšinám
Romantika našeho BaseCampu je fajn, ale vše se zají a po čase zevšední. Vlastně ani jeden den jsme s Tomem nedělali ležáky. Jednou jsme šli přímo nad naše stany, takový prudký prďák, který začíná travnatou strání. Sem tam narážíme na kravku, kozu, ovce a pobíhajícího pastevce, kteří ten zvěřinec nahání. Nad tím se již objevuje častěji šutroviště, které se mění do větších kamenných bloků a dále se zužuje ve skalní hřeben, na jehož vrcholku je již sníh. Tak tímhle stoupáme až k sněhové nadílce, kde otáčíme. Takový výšlap ze třech a půl na vršek Blanku. Další dny následovalo obhlédnutí nástupu na náš zamýšlený směr v jižním Rupálu. Mimochodem neuvěřitelná pyramida protkaná žlábky a jeden menší či větší průšvih na prolezení k vršku. Ale to jsme věděli. Necháváme šílený pohled šílencům za zády a vracíme se přes ledovec a zelenou morénu až ke stanûm. Najednou bác. Jakoby spadlo samotné nebe. Z pravé části mezi Rupálem a Rakiot peakem se od horní hrany řítí lavina. Nabírá několika kilometrovým pádem na své mohutnosti. Úžasná podívaná na narůstající bílá oblaka řítící se obrovskou rychlostí na dno ledovce, kde s ohlušujícím rachotem dopadá. Tím šou nekončí. Jako divoká vlna z protržené hráze klouže po ledovci, než narazí na druhou stranu údolí, kde bílý závěs překoná čtyřtisícové vrcholky. Ještě není konec jedné gigantické laviny. Jelikož údolí vytváří přírodní trychtýř, který se v jednom místě zúží než se pak opět roztáhne čelo ledovce. Efekt pístu byl dokonalý. Tlakový ráz, který následoval, mě naprosto překvapil. Byl jsem bez mála dva kiláky od místa dopadu laviny. Přesto síla byla taková, že bourala stany, vzduchem přiletěla sněhová drť i s úlomky ledu. Jeden kousek si našel kebuli pastevce skotu, který ji měl naštěstí tvrdou jak jeho svěřenci. Čili pár kapek krve padlo na oltář, jinak nic vážného. Tom se hned ujal ošetření, což čítalo propláchnutí dezinfekcí a naplácnutí obvazu na ránu. I za tak málo byl vynášen jako hrdina, který spasil minimálně půlku Pákistánu. Následující výšlap již měl za ůkol nejen hmatat, ale i přespat pokud možno dvě noci někde nad 5 tisíc metrů.Tak se i stalo. Pochodové cvičení byl však skutečný hell, jak nahoru tak i dolů. Prostě tady hory nevyrostly do příjemna. Jsou úžasné, ale nikoliv přátelské na běhání po nich. Nicméně teď jsme již nazpět v kempu a máme před sebou ještě horší výhled. Musíme co nejjednoduší cestou vylézt ideálně do 7 tisíc metrů a zpět, aby aklimatizace se mohla uzavřít jako úspěšná. Naštěstí začalo pršet a nemusíme zatím nikam. A skvělá je ještě jedna věc. Víte kolik je zde lezeckých výprav? Jenom ta naše dvojčlenná. A tušíte kolik jich ještě dorazí? Jednoduché, už žádná. Takže tu máme co, klid a ticho hor. Tedy kromě bučení, mečení, bečení, íání oslů a sem tam nějaká ta šlupa padajícího nebe.
Maara

11.7.: První zprávy z aklimatizce

;

Příspěvky od obou můžete sledovat na jejich facebooku.

Facebook Máry Holečka a Tomáše Petrečka