Odešel Jiří Unger - Pytlík

Jiří Unger – Pytlík Bydlel v Brně a jako mladší žák hrál fotbal za Královo pole. Jako každý kluk v tomhle věku se zúčastnil všech rošťáren v okolí. V osmé třídě chodil do juda a dopral se až k 5. kyu. „Černému řemeslu“ se vyučil ve Zbrojovce, začal hrát kolovou, dával i chytal góly, hrál i s Janem Pospíšilem, budoucím mnohonásobným mistrem světa. V 16 letech se s partou kluků z ulice vydává na vandry, maskáče a úeska neoddělitelně patří k nedělím (v sobotu se tenkrát ještě pracovalo). Dobrodružství a romantika – o tom všem čte z knížek, které mu půjčuje kamarád. Poprvé čte i o horolezcích a lezení. Proto neodmítnul pozvání na skály a s kamarády se na ně jede podívat. Sólo bez lana vyleze Maturitu, což mu kromě nadávek „pravých“ horolezců vůbec nic nedá, nevidí důvod se někam škrábat omotán lanem. Vstupuje do turistického oddílu Královo pole a na skály se dostává častěji, ale zájem o lezení ještě není. Teprve když se zúčastní otvírání skal – náborové akce horolezeckého oddílu Lokomotiva Brno – začíná se jeho zájem zvyšovat a prochází základním výcvikem. Leze hlavně na Pálavě, s cvičitelem Ivanem Hýskem. Přelézá svou první těžší cestu – Bavorák – VI. Zúčastňuje se prvního výcvikového tábora mládeže na Popradském plese v Tatrách. Tábor vedou zkušení lezci, kteří dnes tíž patří mezi legendy – Chroust, Cerman, Šimon, Zibrin a další.

Pytlík s Honzou Procházkou

V této době leze již hodně. Ale nerad se podřizuje výcvikovým metodám starších lezců a tak se s nimi dostává velmi často do sporu, což mu vynáší několik zákazů lezení, kterých samozřejmě vůbec nedbá. V této době se poprvé dostává na písek v Českém ráji. Jeho přáním je tu bydlet, ale to se mu splní až za 13 let. V zimě 1961 se zúčastňuje výcviku v Tatrách a jako hlavní zkušenost si odváží díru do nohy od cepínu. Partnery na skalách střídá podle toho, koho „ukecá“ na lezení. Lezení se mu daří. Asi v roce 1962 se potkává s Pavlem Pochylým – Pavoukem. Padli si do oka a v krátké době už v Tatrách lezou stěny, o kterých se nikomu dřív ani nesnilo. Tatry jim začínají „patřit“. Nelezou pro samotné lezení, ale vytvářejí novou filosofii pojetí lezení. Jejich prvovýstupy v Galerii Ganku, Kazalnici, Velkém a Malém Kežmaráku a dalších stěnách, už dnes patří mezi „klasiky“ moderního lezení v Tatrách. Na se chvíli toto úspěšné období přerušuje v roce 1963 - 1965 vojna, kdy si na skálu nesáhl, ale to si vynahrazuje potom.
Zúročuje „černé řemeslo“ a vyrábí pro Pavouka skoby podle Šádkových jedniček, z nádržky letlampy a hořáku z východoněmeckého Juwelu tlakový benzínový vařič s pumpičkou a dříve než se objevily Friendy, v půlce 70. let vymyslí a vyrobí něco podobného = "aktivní cam" = SLCD se čtyřmi vačkami! Neměl u toho tu štangli, blbě se s tím manipulovalo, ale předběhl dobu!

Pytlíkovy skobky pro Pavouky, 60. až 70. léta. Vpravo Šádkova "jednička" z roku 1949

Rok a půl nosí na Terynu, hory mu jsou vším. Na pozvání italských Pavouků odjíždí s Pochylým v r. 1968 do Itálie. Počasí je ale mizerné a tak vylezou „jen“ cestu Ragni - VI+, A4 - na Grand Capucin a Severní stěnu - V, 50° na Tour Ronde. Velkým zážitkem je pád do trhliny v ledovci - s rukama v kapsách a následným zaklíněním jako dobře vložený stoper. Leze s novým parťákem „Karolkem“ - Pavlem Fadrným, častěji je i na Hrubici. Seznamuje se s kluky kolem mladého Chrousta - Stříbrňákem, Ščevlem atd.

Pytlík s Honzou Procházkou u Brnčálky

V letech 1969 – 1973 pro něj lezení přestává mít význam jediného cíle v životě. Samozřejmě, že stále leze, ale neodříká si ani ostatní radovánky, charakterizované sloganem: „ženy, víno, zpěv“. V tomto sladkém období bezstarostnosti přijíždí s malým kletrem si zalézt na Hrubici, ale ani neví jak, se zakouká do jedné dlouhovlasé víly a zůstává v Turnově natrvalo. Stává se členem HO Turnov a přestože je „cizinec“, stává se v roce 1974 předsedou tohoto oddílu. Je jím až do r. 1978, kdy se mu narodil syn Jurášek. Spolčuje se s J. Sochorem a zvyká si na ježdění na dámském kole se zlomenou kostrou ve dvou, na sezení u kruhu, který je při prvovýstupech téměř vždy utěsněn jen klacky, nebo vůbec ničím. Plánují a také uskutečňuji několik pokusů o zimní přechod hřebene Vysokých Tater. V roce 1975 dostává devizák a jede do Dolomit. V oblasti Tre Cime přelézá komín na Cimu Piccolissimu klas. V. Další cesty mu překazili krkavci, protože se objevili přímo nad ním a on je pověrčivý. Po narození syna pro něj lezení přestává existovat. Pořizuje si psa a chodí se koukat jak pes lítá po cvičáku jako vzteklý dle jeho povelů.

Tatry s Pytlíkem

Naštěstí začíná organizace otevírání Skaláku, do které se okamžitě zapojuje a když se tvoří nová TJ český Ráj, je zakládajícím členem a pracovníkem hospodářské činnosti. Zúčastňuje sportování a začíná už popolézat se synem. Nepamatuje si kolik vylezl cest a prvovýstupů, v životě ani moc nepadal. Je ještě z generace, kdy bylo dobrým zvykem cesty vylézt a ne přepadat, snad proto se mu úrazy vyhýbaly.
Až do svých osmdesátin chodil s motorovou pilou do lesa a kácel buky, aby měli s Kosicí čím topit. K tomu jubileu dostal novou pilu a hned poté se na fotce s pilou v rukách a naběhlými bicepsy radoval a chlubil, že ji jde zabíhat. Už si ji moc neužil... 

Pytlík při oslavě narozenin

Gratulace k osmdesátinám

Pytlík s přáteli

Pytlík s gratulací od Johna Middendorfa

Pytlík s Štefanem "Pištou" Berežným a dárkem

Pytlík s kroužkem

Gratulace od Johna Middendorfa

Pytlíkovy skobky, 60. až 70. léta

Zpráva o zajíždění pily a o gratulaci od Johna Middendorfa

 Rozloučení s Pytlíkem proběhlo na horolezecké chatě va Hrubé skále.

Honza Bukvic, Emil Štejfa, Ivan Bukvic, Kikán Tomek a Vláďa Sochor, foto: Vladimír

Batři Kamzíci Bukvicové, mezi nimi Emil Štejfa, foto: Vladimír

Kikán,Vladimír Sochor a bratr Lejsek, foto: Vladimír

Karel Adamičko trpělivě naslouchal Jindrovi Sochorovi, foto: Vladimír

Vlevo Pišta Berežný, vpravo Zdeněk Lejsek, foto: Vladimír

Pytlíkova manželka Dana „Kosice“ nachystala památeční tablo, foto: Vladimír

Fotky Pytlíkova „curiculum vite“ budily pozornost, foto: Vladimír

Pytlíkovi do nebe jeho oblíbenou country zahrála Naběhlá žíla, foto: Vladimír

Dana Ungerová - Kosice

Dana Ungerová - Kosice s Pepou Šimonem