Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
inzerce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najděte nás na Facebooku

Google+



Retro: S manželem v Ak-Su proti své vůli


Pik Alexandra BlokaUkázka z přiravovaného manželského dramatu

”9000 Kčs? To JÁ bych radši nejel", říká s důrazem na slůvko "já" můj manžel. Již několik let (dvě) se obětavě věnuji rodině a nevydělávám. Jsem nejen obětavá, ale i poslušná manželka, a proto ani JÁ nepojedu za devět tisíc na Ťan-Šan.


A tak se shodujeme na ideální možnosti jet oba za poloviční částku do Ak-su, možnosti i proto ideální, že v sobě zahrnuje též možnost eventuálního rozvodu. Vždyt kteří manželé spolu vydrží bez problémů čtyřtýdenní dovolenou?

Střízlivě hodnotíme své možnosti a odhadujeme, že nás zabije mnohem kratší doba. Franta se snaží riziko částečně snížit tím, že si přizývá spolulezce Bokulu, abychom aspon lézt nemuseli spolu. Jenže mně současně odříká pro zdravotní komplikace Zuzana a začínám se ohrazovat.

"No jo, ale s kým teď polezu?"

"Ale vždyt tam někdo bude. Já si chci zalézt .., nýty ..., těžkosti..., no třeba Honza Polák tam bude sám...” kroutí se horolezecký partner - manžel.

Odlétáme. Na Ruzyň se nedostavuje jeden člen výpravy, je to Bokula. František je smutný. Měří si mě kalným zrakem. Ani jsem se nestačila se svým alternativním spolulezcem Polákem sblížit a už cítím, že mi ho berou. Nakonec lezeme ve třech a kupodivu to celkem jde. V Honzovi navrch získávám nečekaného spojence v boji s manželem, ktereho pravidelný a častý pobyt mezi zarytými, svalnatýıni a vychrtlými lezcì v hvězdičkovaných kalhotách na Srbsku a Pantheonu přece jen svým způsobem nahlodal. Sám si to ani neuvědomuje, ale už drápkem uvízl a již ho vidím pro tradiční hrdinský pobyt ve velehorách ztraceného.



Pik Alexandra Bloka
Pik Alexandra Bloka, foto: Standa Vaněk


Mé nejhorší obavy se naštěstí neplní. Franta sice okamžitě po příjezdu vyhledává všechny možné i nemožné bouldery, řeší problémy, mapuje cesty a sní o vybudování tzv. Čepelka's Paradise čili boulderingové oblasti Ak-Su (jako když bude pršet), ale jeho ambice míří výš. Je krásně a kolem nás jsou nádherné kopce.

Opravdu tu jsou: žulové monolity zasazené do důstojných ledovců. Z původního snu - skalního Ak-su - jde hrůza. Nádherná, ale hrůza. V téhle sestavě ne. Tak co, Blok? Uvidíme. Zatím se jdeme aklimatizovat. Jedna z možností je pětitisícovka Akťubek. První den si vyšlápneme pod Blok a sejdeme o patro níž spát. Paráda, takhle jsem si to naplánovala (v domnění, že rozumím aklimatizaci).

Hlava bolí stejně, ale ráno statečně postupujeme dál dle mého tajného plánu - radši nic neuspěchat a krotit nedočkavé jedince. S nespěcháním jsme to ovsem přehnali a přes rozměklý ledovec se plížíme v poledním žáru. Vidíme dost šerednou stěnu ohraničenou dvěma hřebeny, tak kudy? (To nevíme). A už je to tady: diskuse. Levý hřeben se mi zdá až na vrchol hrozně dlouhý, propaguji tedy pravý, ten je ovšem zase o notný kus dál. Navíc jsem úplně hotová a zálibně si prohlížím pro stan ideální morénu těsně pod stěnou.

Dobře vím, co se děje s mým manželem. Chce jít ještě dnes co nejvýš a vrátit se, už toho času chozením ztratil dost. Je načase vylézt vážnou cestu, co když se změní počasí? Rozčiluju se, že nestojí o vrcholek. Tak to tedy ne. Přespíme a ráno to za tři hodinky vyběhneme, přesvedčuju ho. Franta nespokojeně dupe do sněhu, demonstrativně si sedá na batoh, máchá rukama a po zjištění, že Honza rozvážně sledující manželský dialog (sám ženat) se opatrně přiklání: "No, já bych přece jen, vrchol je vrchol ...”, kapituluje.

Učebnicový příklad rozhodování ve trojici a kompromisu: Spíme na moréně, už nás nebolí hlava a rano nejdeme ani zleva ani zprava, ale středem stěny. Je to nejblíž. Rodi se fantastický tříhodinový prvovýstup obtížnosti IIIB. Později se kocháme představou, jak precizně vypracovaný protokol, obsahující, jak je v kraji zvykem, seznam veškerého použitého materiálu, jídla, výstroje, typu fotoaparátu a údajů o expozici, doplněného několika hrůzostrašnými nezřetelnými fotografiemi a hlavně nákresem cesty vyvedeným graficky po vzoru bří Coubalů, předkládáme jako návrh na "výstup roku" trenérské radě.



Zleva F. Čepelka, Š. Vitovská, Z. Vobůrka, J. Polák, A. Čepelková, Z. Klaudis, P. Brzák, Z. Jarábek, sedící vepředu V. Kolařík, M. Klíma
Zleva F. Čepelka, Š. Vitovská, Z. Vobůrka, J. Polák, A. Čepelková, Z. Klaudis, P. Brzák, Z. Jarábek, sedící vepředu V. Kolařík, M. Klíma, foto: Standa Vaněk


"Tak co, už jsem aklimatizovanej?" hrozivě se ptá Franta. Ale spíš z legrace, vášně ustoupily Je totiž i nadále pěkně. Vyrážíme konečně na "vážnou" cestu. Všem se nam líbí JV stěna Petrogradce 5162 m. Sice zjìštujeme, že není volná, jak jsme si mysleli (má v ní vést jakási sovětská cesta z roku 1982 VI A4 o desetistránkové dokumentaci), ale to nám nevadí. Když už nic jineho, tak půjde podstatně napřímit.

Na tomto místě, bohužel, už musím přestat sveho manžela pomlouvat. Sotva jsme se stačili vydýchat po osmihodinovém nástupu pod stěnu, v posledních paprscích světla načrtl linii, které jsme se pak následující tři dny drželi, po pilíři přímo ve spádnici vrcholu až na něj. Krásné, logické lezení v pevné skále. Cestou nacházíme sice jednu starou skobu, ale to je všechno. Po A4 ani památky. Franta si tu počíná téměř jako na bouldrech, natahuje vždy plné čtyřicítky lana a s jištěním se moc nezdržuje.

Zásadně lezeme vždy první a třetí současně a někdy mám co dělat, abych Frantu nezdržovala. To, že Františka mlčky obdivujeme, se nám s Honzou ale mstí v tom, že si sice docela pěkně zalézáme, ale rozhodně ne mlčky - supíme jak zběsilí. Já nesu kletr na hranici svých možností volného lezení, ale co má na zádech Honza, to se nedá popsat. Uzdvihne to asi jen on sám a ještě s tím leze. Naštěstí je veliký, silný a hlavně klidný.

Třetí den asi ve dvě odpoledne jsme na vrcholu a dovolujeme si přepych: vaříme polévku. Později tu hodinu zdržení dost proklínáme. Sestup totiž není žádná procházka růžovým sadem. Ba co víc, řekla bych, že na sestupy v Ak-su musí mít člověk větší morál než na výstupy!

V žádném případě nemůže čekat, že seběhne pohodlně po šotolìně dolů. My máme navíc smůlu v tom, že zmíněný desetistránkový spis o sovětském prvovýstupu postrádá o sestupu jakoukoliv zmínku a při obhlídce terénu kolem dokola začínáme pochybovat, zda vůbec taková možnost existuje. Lítostivě se loučíme s variantou slanit zpět ke stanu a volíme raději jistější sestup do vedlejší doliny výstupovou trasou obtížnosti 5A.



Alena Čepelková pod Petrogradcem
Alena Čepelková pod Petrogradcem, foto: František Čepelka


To obsahuje asi čtyři délky po ostrém sněhovém hřebeni směrem k sedlu a dále poněkud dobrodružné slaňování do ledového kotle. Po ledu prýští voda, štandy musíme někdy důmyslně hledat pomocí riskantních traverzů a na většině z nich přidáváme lanovici z nemilosrdně zkracovaného lana. Mám toho už plné zuby. Kvapem se blíží desátá znamenající tmu, a my máme do bezpečí ješte šeredně daleko, totiž hluboko. Stíháme poslední slanění pres okrajovou trhlinu na ledovec, trochu sestupu po méně strmém svahu a je to tady.

Tma nás zastihuje malebně rozprostřené po pláni ledovce. Každý z nás v pozici, kde se snažil urychleně do poslední chvíle hledat buď bezpečný sestup (přílišní optimisté), nebo alespoň možnost slušného bivaku (nadměrní optìmisté). Když jsme se vyrovnali s pocity pořádných pitomců, začali jsme se s realitou smiřovat. Nakonec jsme se přimkli k tenké trhlině, pokračující bůhví kam strmě dolů, jako že ji rozšíříme na sezení a bude pohoda. Zatímco jsem víceméně strnule postávala a přemýšlela, zda to mám ve svém věku zapotřebí, chlapci vyklofali podél trhlinky plochu, na které se dalo stát celou délkou maček, a tudíž i sednout. Když jsme se ale trochu srovnali, zjistili jsme, že se nám bude sedět dost špatně, nebot z ledovce začala prýštit voda.

Kolegové zřejmě zešíleli, protože vážně uvažovalì o tom, že nepůjdeme spát dokud to nezamrzne, a pak začali radostně chytat vodu do nádob, že využijeme času k vaření. Šlo mi to na nervy. Pít se mi v žádném případě nechtělo a tak jsem (samozřejmě nechtěně) zpola naplněný ešus prevrhla a na jeho místě se vsoukala do goretexového ždáráku, který prý nepropoustí vlhkost (vodu však ano). Chlapci na to vyzráli jinak. Za záda si připíchlì pláštěnky.

Ráno jsme se při pohledu na sebe srdečně zasmáli. Nějaká voda se vedle mě přece jen nachytala. Uvařila jsem snídani, rozcvičili jsme ztuhlé klouby a čtyři vývrtky nám pomohly do bezpečí. On ten ledovec v noci přece jen tak zvláštně praská.

Úryvek z připravovaného (manżelského) dramatu autorky Aleny Čepelkové roz. Stehlíkové: ”S manželem vždy a všude proti své vůli" pro Vás připravil Petr Brzák.



Manželé Čepelkovi
Manželé Čepelkovi, foto: Standa Vaněk


Franta .............. František Čepelka, dlouholetý člen výběrového A družstva

Honza .............. Jan Polák, člen výběrového B družstva

m.s. Alena Čepelková r. Stehlíková, trenérka Il. tř.
m. s. Zuzana Hofmannová r. Charvátová. Obě jsou bývalé členky výběrového družstva, nejlepší československé horolezkyně přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Bokula .... ........ Miroslav Ondra, moravský extremní lezec s vysokou výkonnostl a koeficientem spolehlivostì = 0



Petrogradec se zakreslenou cestou
Petrogradec se zakreslenou cestou, foto: Stanislav Vaněk


Kirgiıská SSR, Pamiroalaj, Turkestánský hřeben, Dolina Lajlak

Vrchol Petrograděc 5162 m, JV Stěna 950 m

7. - 9. 8. 1989 19 hodin Iezeckého času klas. 7 - 7+ UIAA (RP)

F. Čepelka, A. Čepelková, J. Polák, Tento výstup figuruje ve výstupech roku 1989 ohodnocen čestným uznáním v kategorii mužů i žen.



Schéma výstupu
Schéma výstupu



Vyšlo v časopise MiniHORY č. 3/1990, na přání autorky znovuvyvydáno 30. dubna na svátek čarodejnic, zrovna když se chystá slet na Petrových kamenech (pod názvem Petrohradské PADání). Tehdejší negativně v Minihorách komentovaný Bokulův prohřešek na expedici je už dávno vyrovnán jinými zásluhami.




Foto: Standa Vaněk







[Akt. bodový průměr: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5

| Autor: Alena Čepelková | Vydáno dne 30. 04. 2011 | Počet komentářů: 11 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Alena Čepelková

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme




Komentář ze dne: 30.04.2011 15:49:36     Reagovat
Autor: neregistrovaný - (@)
Titulek:
moc pekny cteni, dik.
0 0

Komentář ze dne: 30.04.2011 23:45:13     Reagovat
Autor: neregistrovaný - komentář z FaceBooku (@)
Titulek:
Super článek. Vrátilo mě to o pár let zpět, kdy jsem byl v Ak-su a Kara-su s Pavlou. Krásné místo, dokonalé skály, perfektní lezení. Hned bych jel znova.
0 1

Komentář ze dne: 01.05.2011 12:37:34     Reagovat
Autor: neregistrovaný - O. (@)
Titulek: V perexu..
.. je ztracené "n" ve slově "manželského". Článek super.
0 0

Komentář ze dne: 01.05.2011 21:28:27     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: V perexu..
Díky za korekturu i pochvalu.
0 0

Komentář ze dne: 02.05.2011 11:03:06     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Alena Čepelková (alena@netsystem.cz)
Titulek: Hned bych tam jela znovu...
Opět velké díky Petrovi za archeologickou činnost. Krásný dárek k svátku, hlavně díky fotkám, které jsem tu spatřila poprvé. Zaujala mne pasáž, ve které líčím Františkovu nechuť k dosažení vrcholu Akťubeku a zdůvodňuji to jeho častým pobytem na Panťáku. V téhle souvislosti je to použito jako legrační nadsázka, ale zrovna nedávno jsem na toto téma vedla dlouhou debatu s jedním kamarádem ze Slovenska, který tvrdil, že postoj celé tehdejší a všech následných generací našich lezců k dilematu „kde vlastně končí cesta v horách a co uznávat za prvovýstup a dokončenou cestu (myšleno nejen oficiálně, ale hlavně filosoficky, pro sebe)“ ovlivnil Pavoukův názor a postoj, který zjednodušeně řečeno na dosažení vrcholu kašlal už v době, kdy to v okolním světě zvykem nebylo. Prostě, nejdřív vrchol věže, pak tatranského štítu, pak vyšších kopců a v současné době i himálajských vrcholů postupně ztratil u velké části lezců svoji hodnotu. Výstup končí u posledního kruhu, na hřebeni, na konci pilíře, s posledními těžkostmi. Aniž bych to na tomto místě chtěla nějak komentovat, zrovna nad čtením svých zápisků o téhle cestě jsem si uvědomila, že bez sestupu by rozhodně nebyla úplná a slaněním stejnou cestou (kdybychom na to tenkrát měli dost matroše) bychom se ochudili o spoustu úžasných zážitků a příležitostí potrénovat svoje těla a duše. Sestup do sousední doliny a následný obchvat neznámým terénem trval skoro tři dny a do kempu jsme dorazili v docela zdevastovaném stavu. Pamatuju se, že jsem měla jediná dost sil něco uvařit (to není hold mé fyzičce, nýbrž důsledek pravěkého atavismu nebo chcete-li, projev syndromu poslušné manželky :-) a pak na to, že mnou připravený škopek zeleninového salátu, zanechaný k vychlazení u potoka, sežral bez jakýchkoli skrupulí do posledního lístečku skot pasoucí se opodál.
2 0

Komentář ze dne: 02.05.2011 11:15:32     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: Hned bych tam jela znovu...
Tak to je taková pěkná tečka za tím naším případem, která to perfektně doplňuje :-) Díky
1 0

Komentář ze dne: 02.05.2011 15:27:55     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Dolejzat - nedolejzat
Myslím, že to je otázka individuální. I když je kompletní túra klasicky úplná jen s vrcholem, myslím, že to časem dojde k tomu, jak to je třeba v Juře. Cesta končí prostě slaňákem a je na autorovi, jestli ho dá až nahoru, nebo už jen nad zajímavou partií stěny.
Pamatuju, že už v roce 1982, kdy jsme se Zdeňkem lezli Americkou diretku na Dru, bylo běžné, že se lezla jen ke vklíněnému bloku - do originální Magnoneho cesty, co už tam dneska není, protože západní stěna spadla. Na druhou stranu dolézt to celé je úplně jiný výkon, ještě půlka stěny nahoru, bivak, sestup... Většina to ale lezla jen k bloku a slanila.
Pro běžného lezce je to asi jen otázka jeho chuti, jestli půjde až na vrchol. Pokud na něj ale nevyleze, neměl by říkat, že vylezl celou cestu, pokud ji autor až na ten vrchol udělal a nezakončil ji dřív.
1 0

Komentář ze dne: 03.05.2011 13:42:34     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Alena (@)
Titulek: Re: Dolejzat - nedolejzat
Jasněže je to na každém, šlo mi o ten posun vnímání smyslu takovéto činnosti. Já si na ten vrchol pořád radši dolezu, když to jde, je to romantika :-) Ovšem zrovna Americkou diretkou jsem se (1979) na Dru nepodívala. U bloku jsme svačili a já si skopla batoh se všemi věcmi dolů, krásně to letělo...Jenomže tahle cesta byla od začátku vnímána jako že končí u bloku a lidi si ji tak jezdili vylézt, což je trochu něco jiného.
0 1

Komentář ze dne: 03.05.2011 16:30:57     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: Re: Dolejzat - nedolejzat
Ale to je nádherná historka.... připomíná mi to jak se mi při přebalování batohu v Matče na svahu kopce později pojmenovaného Pik Češskij vypadl spacák a začal se kutálet dolů - protože byl v tom siloňákovém obalu pěkně napěchovanej. Už jsem to viděl černě, jak budu zbytek z toho měsíce, co jsme tam měli bejt trpět a omrzat, ale spacák napěchovaný v obalu narazil po cca 50 metrech kutálení na špičatý šutr, vylítl jak airbag a měkce přistál, takže jsem přišel jen o obal.
Tak se shodneme na tom, že jestli cesta končí na vrcholu záleží na okolnosterch, hlavně podle toho jak to myslel její autor.
0 0

Komentář ze dne: 06.05.2011 12:17:32     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Tomáš F. (tomas.frank@horolezeckaabeceda.cz)
Titulek: Překrásné...
...díky Petře žes tohle vyhrabal, oprášil, obrázky doplnil a Aleně díky že to tak překrásně sepsala/popsala.
S radostí využívám přilípnuté ikony a sdílím na FB :-)
0 1

Komentář ze dne: 28.10.2015 07:53:02     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jx zero (@)
Titulek: minihory
Nahoda? Presne tyhle miniHORY jsem vcera videl v Liberci v antikvariatu u Fryce. Chteli za ne 15 korun, tak jsem si radsi koupil rodokaps. :)
0 1

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Chceš mít trvale zimní, nebo letní čas?

zimní (436 hl.)
 
letní (375 hl.)
 
je mi to jedno (312 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 1123