Ach jo...., asi jsem neco pokazil a Borek se nasra* . Jak si ho ale pamatuji, vyresil by to rychle prohlasenim "nese* mi vole". Vzpominek na neho mam mnoho, krasny byl vylet s moji rodinou, nekam za hranice vsednich dnu. nasi synove byli nadseni z jeho kosateho slovniku, hltali kazde slovo. moje manzelka byla nadsena jiz mene. synci si to uz asi nepamatuji, ja a Obluda se ale stale usmivame. umel zit, tak si ho pamatujeme.

Borek měl dva obrovský psy, Leonbergry. Když jsme jeli někam lézt, vozili se ti dva pejskové vypadající spíš jako lvi, vzadu v kombíku. Zastavili jsme u pumpy, nechali auto odemčené. Všimli si toho dva nepřizpůsobiví občané a šli se podívat, co v tom kufru máme. Od stolku s kafem jsme s Borkem s velkým pobaverním sledovali, jak hoši otevřeli kufr a okamžitě ho zase zabouchli a prchali pryč, když se ji ti dva "lvi" podívali do očí.

Ty fotky mi ho zcela oživily ve vzpomínkách, jeho zvučný hluboký hlas z bivaků a hospod mi zní v uších. Těžko si trochu nezasmutnit. Díky za článek.

Ahoj lezci, horolezci z Banky i Vyšehradu :)

Smutnou zprávu jsem obdržela toho roku vzkazem od Milana Šubra. Až teď ale vidím vaše komentáře.
Jo, lezli jsme spolu s Borkem hodně, ve Schmilce, v Tatrách v létě i v zimě, často s Petrem Horálkem, Jirkou Vithou. Na Pamír (1988) se vydali bláznivě ve dvou, ještě že tam byli Češi s velkým stanem. Každopádně zpátky z Dušanbe do Moskvy jsem se dostala jen díky jeho "skromnosti" :), protože si vyřval místo v letadle, kam jsme se nějak normálním způsobem nemohli dostat.
Matně vzpomínám na Jugoslávii a Francii.
Naposled kdy jsme někde byli společně, ale to už jsme spolu nežili, byl oddílový zájezd do Skotska 1990.
Naše spolužití bylo občas náročné, ale velmi intenzivní ve všech směrech.

Pak jsem se věnovala chvíli paraglidingu, hodně horskému kolu a s jinými lidmi pak ještě nějaký rok lezla.
Krásných vzpomínek mám mraky.