Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
inzerce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najděte nás na Facebooku

Google+



Severní stěna Matterhornu


Rána z milosti

Upozorňuji čtenáře, že některé partie tohoto textu nemusejí zcela odpovídat realitě. Budiž autorovi omluvou, že jisté okamžiky těch několika dnů se mu začaly vybavovat až s odstupem času a poněkud zkratkovitě.


Březen končí, sezóna v dohledu, na Holešárně narváno. Znechucen několika nelezitelnejma sedmičkama a se slinou na večerní pifko potkávám bouldrujícího Špicála. Už na první pohled z něj kouká nějaká špatnost. Jak to tak bejvá, nadšeně mi oznámí kam s nim jedu a já se nezmůžu na nic jinýho, než to vzít na vědomí. Světlý stránky svýho rozhodnutí vyčerpám už ten den, když na oddílový schůzi hrdě odpovídám na otázky ohledně víkendu: „No, asi pojedem s Magnuskem na Matráč, má bejt pěkně..“.

Středeční ráno, kocovina se nedostavila, ale začíná mi docházet co jsem si na sebe upek. Ten kopeček mě lákal už dávno, ale proslulá severní stěna v zimě, brr, to zní vážně. Možná se tomu ještě vyhnu.. třeba se zhorší počasí nebo Magnus nikoho neukecá. Víkend se blíží a naděje se hroutí - počas ok, Magnusek jede s Knechťákem. Loučím se s rodinou, s přítelkyní, tradiční uklidňování že jde jen o turistickej vejlet tentokrát moc nepomáhá. Asi je na mě vidět, že z týhle záležitosti nemám až tak dobrej pocit. V pátek ráno oblehneme smíchovskej mekáč, narveme krátkou feldu k prasknutí, rakev na střeše jest výrazem našeho optimismu. A jede se.

Městečko Täsch zastihneme dlouho po setmění, koukám po okolních kopcích a snažim se objevit náš cíl.. podvědomě čekám zklamání, že zdaleka nebude takovej jako na fotkách. I bledě modří však vědí, že z Täsche vidět není. Otázkou zůstává kde se složit, kemp je pod sněhem a parkoviště pro nás není dost nóbl. Nakonec se nenápadně ukládáme na schody nějaký chatky naproti nádraží s plánem vstát na první vlak. Daří se, slunce nedostane šanci nás načapat.


Foto: Petr Vágenknecht
Autor skopcem


Cestou električkou do Zermattu se Špicál hrozně těší jak se mi bude Matráč líbit. Snad byl ze mě spokojenej, nebe je bez mráčku a kopec jak z pohádky, zklamání se nekoná. Víme, že nás další den čeká makačka, takže jedem lanovkou na Schwarzsee, jenom Magnus si to dá poctivě na lyžích. U černýho plesa si alibisticky dáváme dvě hoďky voraz na aklimatizaci, nasáváme a čumíme do tmavý stěny. Linie je v podstatě jasná, a i když pověstná severka vypadá dost nepřístupně, víme, že se při pohledu zblízka ještě trochu položí. Špicál ostatně tvrdí, že jí už někdo sjel na lyžích, a že podle vrstevnic bude průměrnej sklon tak 50 až 55 stupňů. Ani jedno sice není pravda, ale jak víme, víra pomáhá. Vyrazíme po sjezdovce a stoupáme k Hörnli, sněhu je trochu víc než jsme čekali, ale počasí a výhledy super. Dokud vidíme celou stěnu, plánujeme zítřejší taktiku. Nejdřív je potřeba odhalit slabý místo skalního prahu u okraje ledovce a dostat se na něj. Odtud nastoupit po šikmý ledový rampě skoro do poloviny stěny, včas odbočit doprava a překonat pětkový skalní partie. K vrcholu už se svah zase pokládá a je v podstatě jedno kudy. Celkový převýšení něco přes tisíc metrů. To přece není tak hrozný, že ne? V čem je problém? Délka stěny a její zákeřnost, rozbitá skála, mizerný jištění, špatná možnost ústupu a nemožnost rozumnýho bivaku. Hm.


Foto: Petr Vágenknecht
Ani tuhle kýčofku si neodpustim.


Chvíli to vypadá, že v chatě budem sami, ale pak se přitrousí ještě pár lidí. Severka díky svý pověsti není tak oblíbená, dobrý počasí přilákalo kromě nás jen jednu dvojku. Ta když nás vidí, půjde radši další den až se zhorší počasí. Zbytek bude zkoušet zimní hřeben. Přebalíme, požereme a jdem si lehnout. Moc toho nenaspim, jako vždy usnu až těsně před vstáváním. Budík 2:00, zima, nechutný množství aktivity, co bych vám povídal.. jde se na věc.

Venku je jasná, mrazivá noc, ale vcelku pohoda. Kousek sestupujeme a traverzujeme sněhem pod severní stěnu. Práh u okraje ledovce má asi patnáct metrů, překonáváme ho uzounkým balkonkem a je to skoro na lano. Nemáme čas se zdržovat, lehká rozcvička techniky i morálu. Teď najít nástup.. a ono to nebude tak snadný. Někde nad náma je vysněná dálnice po ledu, ale nájezd kazí asi 10-ti metrová, víc než kolmá ledová zeď. Vybíráme špatně. Špicál se šťaví v převislym shitu, všude lítá sníh, ale má to jedinej efekt- zopakujeme si s ním slovník horských vulgarit. Tak jinudy a tentokrát Knechťák. Jde to pomalu, ale jde to. Už nelítá jen sníh, ale i kusy ledu. Magnusek mizí za ním, dáváme klukům trochu náskok. Vyráží Špicál a za chvíli má štand. Výborně, jsme na trase, jen mě lehce znervózňuje, že čelovky už nejsou potřeba, všechno to hledání nám trvalo dost dlouho. Teď to musí vodsejpat. Sklon je tady tak padesát a pomalu se přiostřuje, led není ideální, ale to jsme přece ani nečekali. Řadíme se do levýho pruhu, aby nám borci neposílali dárečky a začínáme stíhací jízdu. Šedesátimetrový dýlky s jednim šroubem ve třetině, zatím cejtíme převahu a užíváme si to. Asi po pěti dýlkách už začínají vystrkovat růžky různý kameny a promrzlý skalky. Sklon je pořád pohodlnej, časem je však potřeba přelejzat pouhou jemnou glazurku a těhle nepříjemnejch míst přibejvá- člověk přesně neví co to udělá a nezajistí - ale i to jsme čekali. Kluci v pravym pruhu mají v tomto ohledu o něco pohodlnější trasu, přesto držíme krok.


Foto: Petr Vágenknecht
I'm on the Highway to Hell..


Den ubíhá, je krásně, zima při takovym tempu nemá šanci. Přesto začíná bejt jasný, že plán vylézt za dnešek nahoru a sestoupit po hřebeni na Solvayku je ještě míň reálnej než jsme si mysleli zpočátku. Už potřetí si nás prohlíží záchranná helikoptéra, jen tak si lítaj kolem a kochaj se. Přemejšlim jestli aspoň vozej na vyhlídku turisty. Zúročujeme zkušenosti s rychlym budováním štandu v ničem. Když vim, že v příští dýlce dám po dvaceti metrech šroub, stačí na štandu nožovka zabitá do půlky a pofiderní stoper. Jenom do toho nesmí nikdo mezitim spadnout, že jo.>

Foto: Petr Vágenknecht
Špicál vždy s úsmevom.


Čtrnáctá dýlka, polovina odpoledne za náma, musíme to začít stáčet doprava za Magnuskem a Knechťákem. Necháme je odlízt a traverzujeme – glazura začíná bejt dost nebezpečná, občas si připadám jak kočka na skle. Dobře to dopadlo, traverzík končí a lezení už bude skoro regulerní mix. Kluci odlezli, jsme přímo pod nimi, kolem prolítlo pár kamínků. Špicál pokračuje. Nemůžu se dočkat dalšího lezení, co by nás mohlo zastavit? Za chvíli jsem dobranej a je potřeba vyrazit.

Ale kurva, pravá noha je zaseklá v nějaký spárce nebo co.. cože.. no to snad ne, počkat! Nevěřícně zírám na rozpadlou mačku volně visící z pravý boty. To je průser. Špicál trhá lanem ať lezu. Ale já se vrhnu na kolena a sbírám součástky. Kdo zná mačky Raveltik Phantom ví, že v jistym smyslu připomínaj populární stavebnici Merkur. Postupně nacházím všechny kousky, kromě jedný jediný matky. A hledat matičku v kupě sněhu.. zkouším to, ale už je dávno v prdeli. Stejně jako já, uprostřed severní stěny Matterhornu bez mačky. Koukám kolem a nebezpečně propadám beznaději. Nejde jen o to, že na vrchol můžu zapomenout, ale hlavně o to, že všude kolem mě je jen led a glazurou pokrytá skála a já jsem v pasti, pět set metrů nad zemí. Šance, že se odtud nedostanu vcelku, dost narostla. Po deseti minutách překopávání rezignuju a popolejzám za Špicálem, kterej už musí bejt dost nervózní. Je to tady naštěstí docela položený a o něco měkčí, zakopávám pravou Scarpu jak to jde a kulhám po levý mačce do kopce. Jsem nasranej sám na sebe, měl jsem si to pořádně zkontrolovat, měl jsem si vzít mačky na který jsem zvyklej, nebo jsem měl lehce našlapovat, haha.. sakra.

Špicál se zatím usmívá a neví co se děje. Brzy ho to přejde. Shodujeme se na tom, že tohle je fakt zkurvená situace, vtipně voláme na kluky jestli tu nemaj matku, ale oba jí nechali doma, ptáci. Slanit patnáct dýlek je v těhle podmínkách děsivá představa. Míst kde bych věřil abalakovým hodinám, jsem opravdu moc nepotkal. Taková situace kvůli úplný kravině. Ale základ je se uklidnit a přemejšlet chladnokrevně. Nad sebou vidíme doleva ubíhající rampu, která by snad měla vést na hřeben, někam pod Solvayku. Zespoda vypadá jako celkem pohodlnej ústup ze stěny. Padne i návrh zavolat vrtulník, ale kvůli jedný matičce volat letectvo - tak špatně na tom přece ještě nejsme. Upneme se k možnosti ústupu po rampě, začíná mi to zase myslet a snad přícházim i na to, jak přinejhoršim mačku aspoň provizorně uchytit. Špicál leze dál, rampa by měla začínat tak po dvou dýlkách. Zatím trochu posiluju štand, ani nevim proč. Čumim na neozbrojenou botu a říkám si, že všechno bude ok, tohle přece nějak zvládnem. Najednou kousek nad sebou uslyšim příliš známej zvuk - třísknutí většího kamene o skálu. Jo, to zas půjde vedle, jako vždycky. Stačí ale zlomek vteřiny a všechno je jinak.

Foto: Petr Vágenknecht
Magnusek a jeho štand.


Rána baseballkou přímo do zátylku mě ohnula do předklonu. Tma před očima, tupá bolest, hlava duní, v nose krev. Tak tohle je konec. Věděl jsem že se na to mám vysrat. Proč nic nevidim? Proč se nemůžu hejbat? Odpověď je jasná. Umírám v severce Matterhornu. Co tomu řekne mamka? Co babička? A co Zuzka? Co bude ve zprávách? Jak sundaj dolu tělo? Co řeknou na Lezci? Hlavou mi prochází neuvěřitelný množství myšlenek. Na všechno se vykašlat, omdlít, ať to řeší někdo jinej. Ta představa mě uchvátí... propadnout se do toho měkýho klidu… všechna bolest přestane…

Sakra, to ne, nechceš tady chcípnout. Vydechnout. Jde to. Musíš otevřít oči. Teď. Vidim ještě padat ten kámen. Trochu placák, tak 12 x 10 x 3 centimetry. Slušná rychlost. Okamžitě poznám jakou hranou mě trefil. Neni ostrá, naštěstí. Mám divnej pocit jako by odlétavala nějaká moje část, jsem s tim kamenem spjatej. Blbost. Vydechnout. Já žiju. Aspoň zatím. Pohnu prstem a mám z toho hroznou radost. Hned si vzpomenu na historku o klukovi co se rozbil skokem do vody. Odešel domu, ale ráno se probudil a už nemohl nikdy chodit. Je mi naprosto jasný, že na tom budu stejně. Zkouším další prsty. Jde to blbě, ale jde to. Zatím. Co teď? Musim se nějak ozvat.

„Aaaaaaaaaaa“. To přece vůbec není můj hlas. „Aaaaaaaaaa“. Nejsem ze sebe schopnej vypravit nic jinýho, než jednoduchou hlásku „á“, směšný. Proč nikdo nereaguje? Zjišťuju, že pořád křečovitě držim lano a jistim Špicála. Zkoušim znovu prsty. Hejbou se. Přijde mi to jako zázrak. Musim se narovnat a podívat se kolem. Pomalu se daří. Všechno se točí. Uvědomuju si, že jsem dostal ránu do oblasti míchy, těsně za hranu přilby. Ale když hejbám hlavou, tak by snad měla bejt páteř vcelku, ne? Nevim. Špicál na mě kouká asi z dvaceti metrů a zjevně přemejšlí jak jsem na tom. „to e doblý, to e fpohoe, lez dál“ snažím se ze sebe dostat něco ve smyslu, že jsem vlastně ok. Vzápětí ale poznám, že je to blbost. Postupně od nohou mě začíná velmi silně brnět celý tělo. A když říkám celý, myslím tím úplně celý. Snad každý nervový zakončení co v mym těle zbylo. Brní mě už i vnitřnosti, cejtim jak obsah žaludku pomalu stoupá nahoru. Tak to ne, zvracet nebudu. Brní mě oči. Kurva. Celej se klepu. Snažim se zavolat, že jsem v prdeli, ať nikam neleze. Nejde to, pusu ani nezvládnu otevřít. Nevím co mám dělat. Jenom jsem pevně přesvědčenej, že to brnění za chvíli přestane, ale že potom už nebudu cejtit nic..

Něco mi říká, abych se uklidnil. Máš zmatenej nervovej systém, to snad přejde. Brnění fakt začíná slábnout, děsí mě to. Mám pocit, že se Špicál ptá, jestli má volat vrtulník, ale nejsem si tim jistej. Zase zkouším prsty. Pořád to jde, super. Točí se mi hlava a mám pocit, že mě tělo poslouchá jen napůl. Od zásahu kamenem uběhla necelá minuta. Pořád stojím a jistím. Něco v mý hlavě mi celou dobu zcela v klidu říká, co je správný. „Voej vtulník!!“, ani nevim jak to ze mě vypadlo. Vidím, že Špicál kejvne a hledá mobil. Opřu hlavu o stěnu a dejchám. Tak tohle jsem pěkně posral.

Severní stěna Matterhornu s místem zásahu
Severní stěna Matterhornu s místem zásahu, foto: Petr Vágenknecht


Čas už běží rychleji, dejchání hodně pomáhá, skoro si řikám jestli ta helikoptéra nebude zbytečná. Ovšem ten hlas kdesi ve mně nekompromisním tónem hodnotí situaci. „Dostal si pořádnou ránu do zátylku, nevíš co s tebou vlastně je. Seš v těžkym a nebezpečnym terénu, nemůžeš přesně ovládat svůj pohyb, seš napůl mimo, motáš se, nejsi pořádně aklimatizovanej. Za chvíli můžeš omdlít a nic s tim neuděláš. Nemůžeš tady klukům zůstat na krku. Musíš prostě co nejrychleji dolu. A nezapomeň že nemáš mačku. Musíš dolu!“ Zkuste si něčemu takovýmu odporovat.

Slyšim zezhora Špicála jak spíkuje. Už je zavolal. Nezbývá než čekat. Mám z toho trochu trému nebo co. Špicál štanduje a slaňuje ke mně. „Ty vole, to byl celkem velkej šutrák co?“. Jo, to byl, kejvu hlavou. Pořád mě překvapuje každej muj pohyb. Dovídám se, že šel asi ze 40 metrů. Snažím se komunikovat a docela mě to probere. Aktuální téma je, co udělaj záchranáři s mejma věcma. Docházíme k tomu, že je při akci ve stěně nejspíš hoděj dolu. Nastává tedy přesun dražších věcí do bundy a hlavně ke Špicálovi do batohu, hned je tak o deset kilo těžší. Říkám mu sice ať sletí se mnou, ale odmítá, není si jistej jestli by to pojistka od ČHS pokryla. Ostatně komu by se odtud chtělo. Vrací se mi dobrá nálada, už jsem ji tu ani nečekal.


Foto: Petr Vágenknecht
Taxík je tady!


Za dvacet minut přiletí helikoptéra obhlídnout místo akce. Posádka si vyfotí moje nesmělé ypsilon a odlétá pryč. Snad to pochopili. Za deset minut je tu znova a tentokrát s pětadvacetimetrovym lanem pod sebou, na jehož konci visí tři plně vyzbrojení týpci. Vzali si na mě i vrtačku. Trocha navigace, za chvíli jsou tady a plácnou sebou o stěnu. Jeden ukáže tázavym pohledem na hlavní oko mýho úvazu, kejvnu. Cvakne mi tam velkou karabinu spojenou s ocelovym lanem. Žádný shazování batohu se nekoná, proč by si taky dělali pod kopcem bordel. Nekoná se ani obvyklý přeříznutí odsedky, prostě jí vycvaknou ze štandu. Pobaveně se podívám na Špicála. Okamžitě se odlepíme od stěny. Najednou je pode mnou prázdno a Špicál je menší a menší. Celá akce netrvala ani deset vteřin. Už vidim i Knechta a Magnuska kousek nad náma. Otevírá se mi pohled na tu obrovskou stěnu - nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Z kluků už jsou jen miniaturní tečky, vidim že jsme se dostali někam za třetinu, a že to nejtěžší bylo samozřejmě před náma. Je kolem čtvrtý odpoledne, trochu mě uklidňuje, že bysme to stejně nemohli nijak rozumně stihnout. Kopec je naprosto fascinující.


Foto: Petr Vágenknecht



Foto: Petr Vágenknecht
Tohle by mě bavilo


Chlapíci se tváří velmi v pohodě. Jeden se ptá, jestli mám něco v chatě. Říkám že jo, že si tam skočim než mě vezmou dolu do nemocnice. Zatáčíme k Hörnli. Celá chalupa je venku a fotí si to, asi deset lidí. Pilot nás opatrně pokládá, jsem šťastnej, že pod sebou cejtim pevnou půdu. Je znát, že je tu krapet víc kyslíku, hned je mi daleko líp. Vysvětluju záchranářum co se stalo. Prohmatávaj mi zátylek, dost to na dotek bolí. A taky mi ještě duní hlava. Ale všechno ostatní se zdá bejt v pořádku. Dokonce mám kvůli ztuhlejm kecacím svalům lepší přízvuk. Začnu nenápadně licitovat, že by ta nemocnice snad ani nebyla potřeba. Českýmu škudlilovi se nechce platit spoluúčast. Nelíbí se jim to. Nakonec se mi je ale daří přesvedčit, že už jsem na tom mnohem líp, i když si tim sám nejsem úplně jistej. Kdybych nemohl sejít dolu nebo se něco zhoršilo, mám okamžitě volat. Několikrát jim za všechno poděkuju, dávám jim pas a kartičku pojištění. Naskáčou do vrtulníku, zamávaj a za chvíli jsou pryč. Tak to by bylo. Možná jsem zas udělal kravinu, ale jsem docela v euforii – ještě před půl hodinou jsem se viděl pod drnem, bezpečí chaty je proti tomu jak oáza v poušti.


Foto: Petr Vágenknecht
Kalsické výhledy, však to znáte.


Ujímají se mě dva fajn chlápci z Moravy a nalejou do mě trochu slivovice. Budiž jim věčná sláva. Kecáme, aspoň mě to přivádí na jiný myšlenky. Mají taky v plánu severku, už asi čtvrtej pokus. Mám obavu o ostatní, zejtra má přijít fekál. I když jsme to věděli, radši jim znova píšu. Pořád se motám, jdu si lehnout. V 1:15 ráno mi přijde zpráva od Špicála:

tak před chvilkou jsme dorazili tu „super rampu“ na solvayku, bez macky a bez magnuska bychom to lezli tak tejden ;-)

Tak to dobře dopadlo, za ten kámen můžu bejt nakonec rád. Ráno vstanu a přes všechny předpoklady můžu chodit, skákat i chlastat. Fekál opravdu přišel, kopec vůbec není vidět, opravdu by se mi teď nechtělo vylejzat z plytkýho bivaku uprostřed stěny. Odpoledne už jsem nervózní a vydávám se klukům kousek po hřebeni naproti. Pořád si ještě nejsem jistej v chůzi, ale na všech čtyřech se pohybuju spolehlivě. Konečně jsou tady a vypadají v pohodě. Dovídám se, že k Solvayce dolezli shit kuloárem a byl to velkej boj. Ostatně později nazveme ten kámen ranou z milosti. Balíme a vyrážíme dolu. Čeká mě vyřizování formalit ohledně placení, ale moc na to nemyslim. Ohlížim se zpět, kopec se trochu pročišťuje a ukazuje kousek severní stěny. Já se vrátím, ty mrcho.


Foto: Petr Vágenknecht



Foto: Petr Vágenknecht
Proboha, už dost.


Poděkování:

Špicálovi za ten vrtulník, za věci a vůbec;
Magnuskovi a Knechtovi, že ho nenechali dolízt to sólo;
Samovi a spol. (?) za tu slivovici a dobré slovo, škoda tý vánice, která vás zastavila;
Chlapíkum z Air-Zermatt, že byli v pohodě a řekli si jen 3 500 franků;
Alpenvereinu, za to že to celý zatáhnul (i když vyjednávání s rakouskou centrálou by vydalo na další kapitolu);
Oddílu VŠAK Chemie Praha za ocenění tohoto výkonu prestižní cenou Držka roku;
A samozřejmě, všem čtenářům, za pozornost a shovívavost :-)


Petr Novosad




Foto: Petr Vágenknecht







[Akt. bodový průměr: 0,00 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5

| Autor: Petr Novosad | Vydáno dne 15. 09. 2006 | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Petr Novosad

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme

Související články:
Český prvovýstup v Mexiku (08.03.2018)
Dawn Wall: Je to tam (22.11.2016)
Ohníčkáři (26.09.2016)
Cordillera a Divina Providencia (03.12.2015)
Stračena s Hačikou na Mt. French (2356), Nový Zéland (09.02.2015)
Yosemity v plamenech aneb můj deník (23.01.2015)
Blouděním vpřed (27.03.2013)
Pallavicini na Grossglockner (28.09.2012)
Asterix a Obelix (27.07.2012)
Matterhorn (4478m) (08.07.2012)
Mont Blanc s láskou (14.10.2011)
Tři jehly Francouzských Alp (12.10.2011)
Dülfer na Cimu Grande (09.10.2011)
S dvaatřicítkou v Raxu (29.09.2011)
Extrémní mixy v Tatrách (24.03.2011)
Poctivá klasika s pivakem (03.03.2011)
Zimní lezení ve Velické dolině (25.02.2011)
Techtl Mechtl s Albertem Prechtem (01.11.2010)
Bergellská žula (25.10.2010)
Hore Zdar 2008 (24.09.2010)
Peruánská kráska Ranrapalca (09.09.2010)
Sass Ciampac (16.08.2010)
Pytel na Mittelegi (04.08.2010)
Gerlinde Kaltenbrunner na Everest (25.05.2010)
Třináctiletý Romero na Everestu (24.05.2010)
Prvovýstup na Mt. Bradley na Aljašce (12.05.2010)
Adieu, stará Váho (25.04.2010)
Prvovýstup v Himaláji (31.03.2010)
Dülfer na Fleischbank (02.02.2010)
Parádní prvovýstupy v čínských horách (22.10.2009)
Severní stěnou Bischofsmütze (27.08.2009)
Christakante (11.08.2009)
Oberreintal (20.07.2009)
Flatzer Wand (02.07.2009)
Jak se leze ženám na Hohe Wandu (01.06.2009)
Vzpomínka na Trikolóru (17.03.2009)
Nekonečný příběh (22.12.2008)
Plotny, plotny a zase plotny (19.11.2008)
Jo klasika je holt klasika... (09.10.2008)
Chamonix 2008 (03.09.2008)
Nesselbergkar (26.08.2008)
Everestské statistiky (17.07.2008)
Eiger má výročí (16.06.2008)
Dachstein (26.05.2008)
El Bastardo (11.04.2008)
Jahňací štít (22.03.2008)
Horolezectví v Ekvádoru (06.02.2008)
Nebeský běžec Christian Stangl (28.01.2008)
Dolomity a Courmayer léto 1981 (02.01.2008)
Bergell, léto 1980 (02.01.2008)
Zimní lezení 1982 (01.01.2008)
Měl jsem z pekla štěstí! (19.12.2007)
Jedinečné lezení v kanadských Rocky Mountains (14.12.2007)
Kopold opět v Himálaji (25.09.2007)
Frisbeeplatte (04.09.2007)
Grossglockner - Stüdlgrat (20.08.2007)
Sólo na Lhoce (29.05.2007)
Raxalpe - malé velké hory (24.05.2007)
Bellavista (14.03.2007)
Když je to žluté, pak je to Svíčka. (08.02.2007)
Když to nejde nahoru, zaplať pánbůh, že to jde dolů. (14.12.2006)
Špek na Eiger (07.12.2006)
MANASLU 8163 m. (20.10.2006)
Na zkušenou v Bergellu (07.09.2006)
Reprezentanti na Suškách (10.08.2006)
Reprezentační poločas (26.07.2006)
Ďůro alpinismo (26.05.2006)
Pallavicini na Grossglockner v zimě (01.01.2006)



Komentář ze dne: 18.09.2006 14:18:34     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Belial (@)
Titulek: Fajn chlápci z Moravy
Ti fajn chlápci z Moravy byli Sam a Milan z HO. Vsetín. Shodou okolností jsme tam byli ve stejnou dobu jako vy. Taky se jim to na potřetí nepodařilo a Sam při sestupu přišel o batoh a 90% věcí co byly uvnitř. Končili na Solveyce. Celý týden bylo hodně hnusně. Hlavně že vše dobře dopadlo. Ten týden se ve Wallisu zachraňovalo celkem hodně. Mám fotky ze záchranky na Polluxu.
0 0

Komentář ze dne: 18.09.2006 21:56:09     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: Fajn chlápci z Moravy
Sláva fajn chlápkům za péči. Nechcete se o ty fotky podělit a poslat je, nebo třeba taky něco napsat? Lano se vždycky hodí, ne? :-)
0 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
nejbližsí akce
22.02.2019 - 24.02.2019
SP v ledolezení Denver
28.02.2019 - 02.03.2019
SP v ledolezení MS mládeže Oulu
08.03.2019 - 10.03.2019
SP v ledolezení MS Kirov

Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Chceš mít trvale zimní, nebo letní čas?

zimní (95 hl.)
 
letní (76 hl.)
 
je mi to jedno (70 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 241