Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
inzerce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najděte nás na Facebooku

Google+



Ak-Sjumer, Bílá hora


Ak-Sjumer (Bělucha), 4605 m.n.m.Výstup na Běluchu v Altaji

Jsme devátý den pochodu na cestě k hoře. Samozřejmě, šlo by to i rychleji, kdybychom slepě nevěřili místním a nevydali se jiným údolím. Mapu máme vytisknutou z internetu, takže tomu odpovídá i její čitelnost. Vlastně ani nevíme jakého je měřítka. Ale v zemi, kde se vzdálenost udává ve dnech to je stejně jedno.


Dnes jsme vstali o půl deváté ráno. Klasicky snídáme polívku s chilli. Jednu z posledních polívek. Nebe je modrý, tak to je dobrý. Před desátou vyrážíme, směr ledovec Ak-kem.

Ak-Sjumer ze sedla Karaťurek
Ak-Sjumer ze sedla Karaťurek, foto: Přípluv


Jdeme pod Bílou horu, Běluchu, místním Altajským národem vyznávajícím šamanismus nazývanou Ak-Sjumer. Má tři vrcholy. Hlavní východní je vysoký 4506 metrů a je to nejvyšší bod Sibiře, západní vrchol má 4440 metrů nad mořem. Ten třetí není viditelný, není hmatatelný. Je to duchovní vrchol. Celou dobu pochodu po suti vidíme její severní stěnu. Vysokou, strmou a zaledněnou.

Severní stěna hory od jezera Ak-kem
Severní stěna hory od jezera Ak-kem, foto: Přípluv


Jdeme pět hodin. Po kamenech a suti, většinou do kopce. Místy jsou kameny namoklý, chvílemi se objevuje led. Na zádech každej pětadvacet kilo. Vybavení pro více než dvoutýdenní pobyt v horách a přilehlých údolích.

Pohled na jezero Ak-kem
Pohled na jezero Ak-kem, foto: Přípluv


Čas od času se objeví kamenný mužík, bohužel ne vždy na cestě. Vzhledem k tomu, že linie cesty kopíruje ledovec, je možnost zabloudění minimální. Ono taky není pořádně kam sejít z cesty.

Pohled na jezero Ak-kem
Pohled na jezero Ak-kem, foto: Přípluv


U čela ledovce stoupám za jedním kamenným mužíkem, až zjišťuji, že stojím na ledovým mostě nad trhlinou. Řvu na Karafa, ať to obejde spodem a stylem baletky bez dechu překonávám asi dvacetimetrovou vzdálenost na svah ze šutrů. Sákryš. Takže zase po kamenech a do kopce. Ještě tři hodiny.

Docházíme na Tomskie stojanki. Ta se nachází na moréně před čelem ledovce. Mezi kamenama je několik plácků na stany a je tu jedna plechová budka, kde si člověk může uvařit, má-li co a na čem. Protože jsme se ale rozhodli pro výstup bez výrazných podpůrných prostředků, vaříme venku. Ono taky, v plechový boudě vyplněný dřevem rozjíždět benzínovej vařič, to by nás asi někdo zabil. Krom nás tu je ještě šest stanů.

Tomskie Stojanki
Panoráma - kliknutím se zobrazí větší


Začínají padat kroupy, v noci přichází regulérní sněhová bouře. Stan nám leží na hlavách. A pak se z něj stává ledový krunýř…

Sobota
Obcházíme ledovec a z boku na něj stoupáme. Na ledovci je hodně napadaného kamení, které se protává do ledu a vytváří kolem sebe malá zelená jezírka. Po hodině se dostáváme k ledové stěně, vysoké zhruba 250 metrů, se sklonem mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti stupni. Aby to nebylo málo, tak je stěna dole zakončena trhlinou. Tak toto je Delane pass.

Výstup na Delane Pass
Výstup na Delane Pass, foto: Přípluv


Prvních deset metrů je fix, tak si říkáme, co se budeme tady mordovat nad trhlinou, dáme ten kousek po něm. Dělám si prusíka a nastupuju. Lano je chvílemi zamrzlé v ledu, což mne docela štve, ale jen do doby, než nahoře zjistím, že jeden šroub ze dvou, na kterých to drží vytál a leží vedle. Druhej šroub jde vytáhnout dvěma prsty. Karafovi tuto novinu ani nesděluju, píchám do oka lana cepín a doufám, že to bude držet. Dělám štand a Karaf leze nahoru. Vzhledem k malému množství materiálu máme spodní štand na jednom šroubu, pak dva postupový body po dvaceti metrech a štand na dvou šroubech. Tři šrouby máme od nás, ty jdou do ledu úplně samy, dva šrouby jsou loni z Kavkazu, ty tam zašroubovat je porod, nehledě na to, že jeden je tak úzkej, že se absolutně nedaří protáhnout jej šťárátkem (který jsem doma udělal ze svařovacího drátu), ale ani vyklepat. Za těch pár minut dokonale zmrzne, takže při šroubování na něm člověk leží celou vahou těla a docela se zapotí.

Výstup na Delane Pass
Výstup na Delane Pass, foto: Karaf


S turisťákem na druhým dolézám ke Karafovi, vyměním si cepín za jeho dva technický a vesele stoupám dál. Ono, dát si v tahu sto dvacet metrů je pěkná zabíračka. Kor, když mám na zádech ještě tu těžkou krysu. Vedle nás slaňuje Ruská čtveřice, dva dny čekali na počasí, aby mohli na Běluchu. Nepustila je. „Pogoda plochaja…“ Nahoře jsme po čtyřech délkách. Dobírám Karafa a s němým úžasem pozorujeme obrovský sněhový plato s množstvím trhlin před námi. Lednik Mensu. Úplně jinej svět než dole. Neuvěřitelný. Tak někde tady je ten třetí vrchol Běluchy. Ten duchovní. Chrám Altaje.

Lednik Mensu a pohoří Altaj
Panoráma - kliknutím se zobrazí větší


Jdeme navázaní po vyšlapaných stopách, trhliny jsou obrovský a dno vidět není. Jejich hloubka bude tak padesát až sto metrů. Cesta po sněhu je dlouhá a náročná, ještě jak jsme navázaní na nějakých třicet metrů od sebe, mám zbytek lana na sobě. Nic moc teda.
Aniž si to uvědomujeme, tak překračujeme hranice do Kazachstánu. A aby se neřeklo, začínáme stoupat. Ve sněhu a do pořádnýho kopce. Někde tu výšku ale nabrat musíme. Stoupání začíná již tradičně trhlinou, kterou je tentokráte nutno přeskočit. Rozběh v mačkách ve sněhu s krysou na zádech a cepínama v ruce je docela sranda. Trhlina není moc široká, ale sakra hluboká.



Čeká nás stoupání okolo dvou set výškových metrů. Zpočátku si počítám kroky po padesáti, pak dělám vydýchávací přestávky. Po půl hodině začínám dělat přestávky po třiceti krocích. Karaf vzadu ani moc neprotestuje. Poslední půlhodinu si zpívám, neboť jsem se patrně zbláznil. Ke všemu tady dost fouká a cesta je zavátá. Trhliny radši nepočítat. Tak toto je cesta na Berel camp. Což je základní tábor při výstupu na Běluchu. Najednou vidíme stopy, dost mimo, ale dá se k nim dojít. A potom stany. Teda, špičky stanů, protože jsou zakopaný ve sněhu. Jsou tu dva spojený a jeden samostatnej. Takže po sedmi hodinách v trati bereme cepín, na ten nabodáváme lopatu, původně na uhlí, ale po několika úpravách z ní je geniální lavinová lopata či dead-men čí kolík ke stanu, a začínáme prohlubovat jednu díru na stan.

Áčko
Áčko, foto: Přípluv


Díra vykopána, stan postaven, vypnut přes hůlky, cepíny a lopatu. Jde si s námi pokecat soused ze spojených stanů. Je jich tam šest a čekají tady na počasí. Už dali tři pokusy, ale vždycky se vrátili. Domlouváme se, že zítra vyrazíme za nimi.
Viditelnost se snižuje tak na třicet metrů. Je neuvěřitelná zima. I přes to, že jsme zakopaní skoro celí, tak nám se stanem mlátí vítr a padají na nás zmrazky. Oblékám se do všeho co mám. Mám úplně rozpraskaný rty, ale to jsem čekal už o nějakej den dřív.

Neděle
Budík na telefonu, nastaven na třetí hodinu ranní, nezvoní. Jsem zapomněl, že tam nemám nastavený to správný časový pásmo. Chlad mi ale nedovolí hlubokej spánek a tak nás o půl čtvrté budí hlasy venku. Ještě zapnutí ve spacáku řešíme, že by jsme jako měli vstávat.
„Chce se ti tam?“
„Ne.“
„Půjdem?“
„Jo.“
Kosa je pořádná, boty mám zmrzlý na kost, jsou z nich takový skelety. Jenže nejdou utáhnout. Víceméně klasický scénář rána v zimních horách. Snad jen s tou výjimkou, že teď vrcholí léto.
Vyrážíme za ruskou skupinou. Borci, protože to tu už mají prochozený, nahodili tempo, jak kdyby byli placení od výkonu, my za nimi funíme. Jsme navázaní a jdeme při čelovkách. Traverzujeme lavinózní svah a neustále stoupáme. Překračujeme dvě trhliny, v jejich útrobách by mohla bydlet průměrná vesnice, jak jsou veliký. Po hodině a něco jsme u předsunutého základního tábora, kde stojí dva stany, z toho jedno áčko. Protože se tady není kam zakopat, tak to není zrovna vyhledávaná destinace a všichni raději staví stany o dvě stě metrů níž na Berel campu.

Ak-Sjumer (Bělucha), 4605 m.n.m.
Ak-Sjumer (Bělucha), 4605 m.n.m., foto: Přípluv


Svítá a je vidět jižní stěna Běluchy. Výstup po pravé straně má být za 3B, nalevo to je za 3A. V Ruské stupnici. Rusové jdou prostředkem, kličkují mezi trhlinami a vůbec to nevypadá, že ví, kam jít. Zespodu se valí mraky a pomalu se kazí počasí. Otáčíme se s Karafem na sebe.
„Napadá tě to taky?“
„Jo.“
Otáčíme to. Bez zbytečnejch plků, protože nám to je doopravdy jasný. Je to škoda, otočit to tři sta metrů pod vrcholem, kor, když jsme sem nastoupali už skoro tři a půl tisíce výškových metrů. Ale radši budu živej.

Karaf na sestupu
Karaf na sestupu, foto: Přípluv


Vracíme se zpátky ke stanům a vaříme polívku. S chilli. Jídlo po čtyřiadvaceti hodinách. Z polívky moc nemám, protože nejsem schopen pozřít nudle. Tak srkám vývar, v tomto případě slanou vodu, která po chvíli v podstatě zamrzá. Tak jdu alespoň pomocí cepínu získávat hůlky a balit stan.

Přípluv na sestupu
Přípluv na sestupu, foto: Karaf


Trhají se mraky, máme nádherný výhled, ale vždy jenom chvíli, pak jsme zase ve sračkách. V osm hodin jsme připraveni jít dolů, když se vrací známá šestičlenná skupina, že dneska zase nic. No co, tak zítra. Tolik času bych teda chtěl mít taky.
„Pogoda plochaja…“


Svítání
Svítání, foto: Karaf


Navazujeme se a scházíme na ledovec. Protože jsme se rozhodli, že dneska budeme spát na trávě, nebo alespoň na dohled nějakýmu stromu, tak nás čeká sakra dlouhá cesta.
Po slezení Delane Passu scházíme po ledovci na Tomskie stojanki, bereme vodu, dávám kámen k pomníčku několika horolezců. Definitivně sundáváme mačky, čímž nám zase těžknou batohy a po suti sestupujeme směrem k jezeru Ak-kem.

Svítání
Svítání, foto: Přípluv


Sněží. Pak padají kroupy. Jak jsme níž, tak už jen prší. Co jsme šli nahoru přes osm hodin zvládáme ujít za necelých pět. Kameny kloužou, každou chvíli padáme. Ono, padnout z kopce ksichtem do hromady šutrů s báglem na zádech je fakt paráda. Při jednom vydařeným pádu si Karaf roztrhl rukáv o mačky, co má na bagáži. Díky jejich tuposti si neroztrhl ruku, ale šlic tam má dobrej. Já jsem taky takovej nestabilní, tato cesta mne fakt sere. Po nějaké době to vzdávám a scházím na ledovec. Tam se jde relativně dobře, je tu dokonce vychozená cestička. Pak se jenom musím přes horskou říčku dostat zpátky na šotolinu, div jsem nespadl do vody. Na noc docházíme k vyschlému jezeru těsně pod jezerem Duchů. Na ostrově na řece stavíme stan a vaříme. Bramborovou kaši s chilli. Pro efekt dáváme hodně vody, tak vypadá, že je toho víc.
Dnes jsme fungovali patnáct hodin v kuse. Chodili a lozili. A padali.
Karaf, s neurčitým výrazem ve tváři, hledí na Běluchu.
„Bělucho, jednou se sem vrátím. Až budu mít víc jídla…“

13.10.2006
Robert Přípluv Götz


Tento článek je příspěvkem do soutěže. Ohodnoťte jej pomocí tlačítek dole a rozhodněte, má-li za něj jeho autor dostat lano od Mammuta. Díky.





[Akt. bodový průměr: 0,00 / Počet hlasů: 193] 1 2 3 4 5

| Autor: Robert "Přípluv" Götz | Vydáno dne 17. 10. 2006 | Počet komentářů: 11 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Přípluv

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme




Komentář ze dne: 17.10.2006 17:54:56     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jk
Titulek: Altaj
Akorát závidím, taky jsme tam letos chtěli, ale nějak to časově nevyšlo.

Na některých stažielných mapách měřítko je, pokud není, a chceš ho - odměříš vzdálenost dvou bodů na mapě, totéž v Google Earth, podělíš, a máš měřítko.

Poznámka/rejp pro Petra Jandíka: - fotky jsou zašuměný v originále, nebo to došumujete při zmenšování? :-) Např. mlha na "Přípluv na sestupu, foto: Karaf" má dost výraznou texturu.

Jinak fotky pěkný
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 18:53:19     Reagovat
Autor: [pjandik] - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: Altaj
Vždycky došumuju cizí fotky, aby ty moje vypadaly líp :-), ale nikde to neříkej. :-)
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 20:25:24     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Přípluv (@)
Titulek: fotosy
Ještě ke všemu, fotky, co pochází od Karafa jsou mlácený na kinofilm a skenovaný ne zrovna výkonným a dobrým skenerem...
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 21:53:02     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jk
Titulek: Re: fotosy
Škoda, jinak kompozičně a světelně jsou pěkný.

Ještě jsem zapoměl - fajn článek :)
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 21:28:27     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Vena (@)
Titulek:
super článek ;)
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 21:58:03     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Dura (@)
Titulek: dik,
Diky za krasny cteni, pridavam se k davu a kricim ze skvely. text i fotky. akce jako remen. tech vzpominek..
0 0

Komentář ze dne: 17.10.2006 22:00:50     Reagovat
Autor: neregistrovaný - conny (@)
Titulek:
hezky :)
0 0

Komentář ze dne: 02.03.2007 19:46:03     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Správný název
Správný název nejvyšší hory Altaje je Üč-Sümer. Viz článek Génius slepých uliček ht tp://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2007030001.
0 0

Komentář ze dne: 02.03.2007 20:39:45     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Dag (janpus@SEZNAM)
Titulek: Re: Správný název
Sice jen hádám, ale myslím že to bude obdobně, jako s názvy v jazycích Asie. Tedy fonetický, přibližný přepis daný jazykem do kterého přepisujeme místní písmo.
"Džuan" je k nám dostane přes angličtinu jako Juan a podobně. Ale o jazycích téhle země vím nic. Což mi je líto. Jdu žhavit Googla. :-)
0 0

Komentář ze dne: 02.03.2007 20:44:24     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Dag (@)
Titulek: Re: Re: Správný název
Hádám a kecám. :-)
Dalším důležitým prvkem "altajskosti" je altajský jazyk. Všechny etnolekty a dialekty altajštiny patří podle lingvisty Baskakova do východní hunické odnože turkické větve altajské jazykové rodiny. V Altajské republice se hovoří jižními etnolekty (altaj kiži, teleut, telengit, teles), které jsou řazeny do kirgizo-kipčacké podskupiny této odnože. Na jejich základě byl také kodifikován spisovný altajský jazyk. První transkripce altajštiny vznikla ve 40. letech 19. století v souvislosti s působením pravoslavné misie na Altaji. Ve 30. letech 20. století se altajština přechodně psala upravenou latinkou (jako turečtina) a v současné době se píše azbukou, která má o čtyři písmena navíc: j (na začátku slova se čte jako j nebo ť, uprostřed pak jako ď), ÿ (čte se jako německé ü), ö (čte se jako německé ö), є (čte se jako souzvuk n a g).
0 0

Komentář ze dne: 23.03.2007 08:15:41     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Přípluv (@)
Titulek: Ak-Sjumer vs. Üč-Sümer
Když jsme tam byli, defacto bez mapy, průvodců a znalostí, došli jsme k názvu Ak-Sjumer, nechali jsme si to napsat od několika místních horolezců. Po návratu a půl roce jsem zjistil, že Ak-Sjumer znamená bílá (Ak) hora (Sjumer) - tedy, to jsem věděl, ale že se takto dá nazvat vlastně kterákoliv hora se sněhovou pokrývkou. A že přesný název je Üč-Sümer. Měnit to už nebudu, ale beru, že to je trochu jinak...
0 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Chceš mít trvale zimní, nebo letní čas?

zimní (429 hl.)
 
letní (371 hl.)
 
je mi to jedno (309 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 1109