Náš příběh se začal psát již v zimě roku 2021. Tehdy za mnou táta přišel se slovy: „Dostal jsem skvělý nápad. Co udělat prvovýstup na Il Mulo?“ Můj nechápavý výraz společně s otázkou: „A to je prosím tě kde?“ zjevně mluvil za vše. Po deseti minutách nadšeného vysvětlování jsem se dozvěděla, že se jedná o věž na jižní straně Cima Ovest, nedaleko od rifugio Auronzo v Dolomitech. A tak začala fáze jedna a tedy moje “oblíbené” vyhledávání všech podkladů. Prohledala jsem co se dalo a po několika týdnech jsem zkonstatovala, že náš vytoužený směr je volný. Teoreticky. Nyní již stačilo počkat na příhodnější podmínky a mohli jsme hrdě přejít k fázi dvě. A to k praktickému průzkumu.
Léto roku 2022 s sebou přineslo kromě skvělých výstupů v Rakousku a v Itálii i příležitost podniknout dobrodružnou výpravu za poznáním na Tre Cime. Neváhala jsem ani chvíli a společně s tátou jsme se pod Il Mulo vydali. Pohled to byl impozantní, ale při příchodu pod stěnu jsme oba dva shodně zkonstatovali: „Tak lézt by se tu dalo, ale občas by to chtělo nějaký ten nýt." Přístupový kanál byl plný suti a kamení, které rozhodně nevypadalo nijak staře. Ta skála byla doslova živá a nám bylo jasné, že bez vrtačky a alespoň jednoho pořádného jištění na štandu by to bylo příliš riskantní. Odcházeli jsme. Odpolední slunce nás pálilo do zad a my měli po cestě domů rozhodně o čem přemýšlet.
Některé myšlenky ale potřebují čas, aby se usadily a mohly v klidu zakořenit.
Řeč na Il Mulo přišla mnohokrát. Jenže kdo to zná, ten ví. Dostat se na Auronzo není krátká ani jednoduchá věc. Minimálně ne z Čech. „Ale byl by to skvělý podnik, kdyby se povedl,“ argumentovali jsme nastřídačku. Uběhl další rok a projekt stále zůstával jen na papíře.
Sen o vrcholu..., foto: Marťan
Skutečný oheň do žil nám vlil náš povedený prvovýstup na Coston d ’Averau v roce 2024. Celý předchozí večer jsme totiž s tátou Marťanovi popisovali projekt, který jsme si “na Čimách“ vykoukali. Úspěšné dokončení nové cesty v nás vykřesalo onu potřebnou jiskru, kterou jsme tak dlouho potřebovali. Jakmile jsme se umyli v potoce, naházeli jsme věci do auta a vyrazilo se směrem k Missurině.
Druhý den už jsme spokojeně viseli ve stěně. Práce nám šla od ruky jedna báseň a sluníčko svítilo. Jen kdyby v tom žlabu nebyla tak příšerná zima. „Příště si sem vezmu čepici a rukavice,“ svěřila jsem se tátovi s Marťanem na třetím štandu. O deset minut později jsem na zmrzlé prsty úplně zapomněla. Už potřetí se totiž ozvalo tátovo typické: „Tak to je chechtavka! Jestli do týhle skoby přiletim tak to celý vyrvu!“ Za dalších 30 minut se kanálem ozvalo spokojené vrčení vrtačky a já si konečně mohla oddychnout: „Uf, tak jištění máme a těžkou délku evidentně taky.“ Jakmile jsem k tátovi přilezla, společně jsme zkonstatovali, že by to mohla být zhruba sedma a spokojeně jsme si mnuli ruce. Čas ale neúprosně letěl a nám bylo jasné, že tentokrát to rozhodně nedoděláme. Doma na nás už čekala mamka, psi a skvělý smetanový dort. Což bylo slovo do pranice. Spokojeně jsme proto nechali projekt rozdělaný se slovy: „Za rok si to sem přijedeme docvaknout.“ Jenže tohle se prostě v horách řikat nemá.
Troška skobování, foto: Ája Coubalová
Rok 2025 přinesl tak nestálé počasí, že i táta říkal: „No do háje, my to snad nedoděláme.“ Jediné kloudné okénko pěkného počasí totiž bylo v červenci, kdy jsme dělali náš prvovýstup Stranger a Marťan byl zrovna na dovolené s rodinou. Srpen se nesl ve znamení deště a bouřek. První možnost se nám tedy naskytla až v září.
Aby toho ale nebylo málo, vjezd na Auronzo bez předchozí rezervace byl nově zakázán. Pro jednou jsem však využila svou obecnou znalost anglického jazyka a v pravidlech jsem objevila jednu roztomilou kličku, díky níž by mělo být možné dostat se nahoru bez rezervace. Přímo na místě se na mě jeden ze zdejších zřízenců mračil jako samo peklo, ale po deseti minutách přesvědčování a ukazování webových stránek nás pustil. Za dvacet dva minut už jsem byla i s autem zpátky dole u mýta a táta s Marťanem nahoře nosili věci do bivaku. Za dvě a půl hodiny už jsme všichni spokojeně upíjeli kafe na Auronzu a koukali na náš zítřejší projekt. Marťan si spokojeně vychutnával své pivo a bafal z dýmky. Pohoda vládla. Prozatím.
Bivak, foto: Ája Coubalová
V noci jsme nezmzli, vítr nás neodfoukl a proto jsme už v půl šesté byli nachystaní a pomalu jsme vyráželi. Zima byla ale hrozná. „Do háje, nevzala jsem si čepici ani rukavice,“ konstatovala jsem na nástupu. V deset už jsme byli na polici nad místem, kde jsme minule skončili. Husté mraky se válely všude kolem a místy mrholilo. „Fajn, kouknu se dál. Ájo, ty foť a zkus najít, jak to vypadá s tim deštěm.“ pravil táta, když jsme na něj věšeli vrtačku. „V tomhle počasí toho asi moc nevyfotim,“ mručela jsem nespokojeně a zkřehlými prsty jsem z batohu lovila foťák. „No doprčic, tak ve čtyři má přijít pěknej slejvák a bude to velký.“ zavolala jsem na tátu, když se o hodinu později vyklonil z nově zhotoveného štandu. „Sjedu za váma!“ zavolal a za deset minut už stál u nás. „Nahoře to zdaleka nekončí. Máme před sebou minimálně dvě dost tuhý dýlky.“ pravil a bylo na něm vidět, jak doufal, že to přeci jen malinko zlehkne. “Tak sjedem a doděláme to zejtra, co?“ ozval se Marťan. „Ne, první koukněte jaký má bejt počasí. Nehodlám spát na tom hřbetolamu, pokud zejtra budou padat trakaře,“ pravil celkem rezolutně táta.
Stěna vpravo je Croda di Rifugio, foto: Ája Coubalová
„Od tří tisíc bude sněžit jinak pršet,“ informoval nás Marťan. „Tak to ne, jedeme dolů. Hned!“ a urychleně jsme začali slaňovat. V posledních metrech nad zemí už nás skrápěl hustý déšť. V bivaku bylo sice krásně sucho, ale černá hradba mraků, visící nad Auronzem, působila hrozivě. Naházeli jsme věci do batohu a letěli jsme dolů. Na parkovišti jsem uprosila jednu milou německou rodinu, která mě svezla až do údolí k autu. Na nic jsem nečekala, a za chvíli už jsem to mastila nahoru pro ty mé dva chudáky. Než jsme sjeli dolů k jezeru, bouřka už zuřila naplno. Druhý den bylo ráno jasné, ale chladné a okolní hory pokrýval čerstvě napadaný sníh.
1. štand, foto: Michal Coubal
Letos nám počasí konečně přálo již na začátku července. Na místo jsme se dostali stejně jako minule a hned druhé ráno od příjezdu do itálie jsme už viseli ve stěně.
„Tentokrát mám rukavice i čepici,“ pochlubila jsem se tátovi, tahaje obě dvě zmiňované věci z pod trička.
„Jen jsem ti to neřekla, protože by ses mi určitě smál.“
„Nesmál,“ pravil táta mrzutě
„Já si je doma jenom zapomněl.“ a vydal se do délky, kterou jsem minule již nestilha přelézt.
„Posledně jsi to tipoval na sedm plus, tak se na to pořádně soustřeď, abychom tu klasu dobře odhadli.“ připoměla jsem mu a brala jsem do rukou foťák.
2. délka, foto: Ája Coubalová
Že sedm plus to nebude ani náhodou mi došlo při prvních několika tátových krocích, během nichž jsem pořádně ani nestihla mačkat spoušť. Dynamický doskok na ostrou lištu si vybral svou daň.
“Kurva, mám roztržený všechny prsty!“ ozvalo se po chvíli naštvané hudrování.
„Jaký sedum plus,“ vyprskla jsem, jakmile jsem se s jazykem na vestě doplazila na štand. „Tohle je osma jak řemen!“ vynadala jsem mu a taky jsem si měřila svůj malíček, ze kterého mi odkapávala krev. „Tak aspoň že nahoru to vypadá hezky,“ dodala jsem při pohledu na nakloněnou stěnku nad námi. „Jen se neraduj, v tom převísku se ještě stoprocentně pobavíme,“ povzdechl si táta, když nás Marťan dolezl a vylovil z batohu naší vytouženou tejpku. Popravdě nechápu, jak to dělá, ale zase měl pravdu. Během následující hodiny se ze stěny nad námi ozývalo bušení kladiva, vrtání vrtačky a občas kolem proletěl nějaký ten šutr o velikosti pěsti.
5. délka, klíčové místo. Dvojskok v převisu s ještě nepoškozenými prsty., foto: Ája Coubalová
„Tak sem ten nejt prostě přijít musí. Ty skoby jsou tu fakt na nic.“ ozvalo se shora. My s Marťanem jsem se mezitím snažili neproměnit na rampouchy. Vítr fučel a vesele se proháněl kolem obrovských žlutých převisů po naší levici. Jakmile měl táta hotovo, vydala jsem se za ním i s batohem. „Určitě je to alespoň sedm plus nebo osm mínus,“ ohodnotila jsem tátův počin a absolutně jsem nechápala, z čeho ten nejt sakra zavrtal. „Taky mám ten dojem. Otázkou je, kam dál.“ řekl a koukal nad sebe.
Doskok, foto: Ája Coubalová
Tuhle větu nesnášim. Obvykle to znamená, že problém není jen nad náma ale i vedle nás. Kolmé stěny nekončily. Ba naopak, táhly se dál a dál.
„Ale tady už někde přece musí bejt vrchol,” zopakovali jsme si už asi po sté. Dvě hodiny utekly jako voda. Táta se vylezl podívat o patro výš. Tahle kolmá převislá a rozbitá hromada kamení prostě nebrala konce!
„Tam ne. To prostě nejde”. V tu chvíli nám nebylo moc veselo. Tušili jsme, že už musíme být kousek pod vrcholem, ale přitom to tak vůbec nevypadalo.
Na 7. štandu inteligence zprvu došla, naštěstí však ne na dlouho, foto: Ája Coubalová
"Sedneme si a zkusíme si trochu vydechnout,“ navrhla jsem a vytáhla vodu a sušenky. Přísun živin a tekutin trochu projasnil naše smysly. Vytáhli jsme schéma a fotku stěny a začali jsme študovat, kde se v té proklaté zdi vlastně nacházíme. Po krátké debatě jsme usoudili, že lávka mizící vpravo za hranou by měla být schůdná. „Tak to prubnem,“ rozhodl táta a pomalu začal postupovat po polici dál.
„Štand!“ ozvalo se po čtvrt hodině a všudypřítomná ozvěna ten blahodárný zvuk ještě mnohokrát zopakovala. V ten moment mi bylo jasné, že teď už to půjde.
“Měli bychom to pojmenovat Zeď nářků,” řekl táta, jakmile jsme se sešli na posledním štandu. A tak jsme zase jednou měli štěstí, že bychom ho mohli přehazovat vidlemi a na triku parádně těžkou cestu v Dolomitech.
Konečně hotovo, foto: Ája Coubalová
Jen kdyby tam pořád nebyla taková zima.
Il Mulo - Zeď nářků, schéma, foto: Michal Coubal
Il Mulo - Zeď nářků, zákres cesty, foto: Ája Coubalová, Michal Coubal
Pohled na Lavaredo, foto: Ája Coubalová
Mražený Marťánek na 6. štandu, foto: Ája Coubalová
7. délka. Občas proletěl kámen, občas skoba. Horolezec žádný., foto: Ája Coubalová
Police na 7. štandu, pohled na jih k jezeru Auronzo, foto: Ája Coubalová