Nanga Parbat: bez vrcholu ale celí

Už to vypadalo dobře, když jsme večer zalézali do spacáků s vidinou brzkého ranního lezení té nejexponovanější části, která nás včera zastavila.
To by ale nesměla přijít bouřka s vydatným tříhodinovým deštěm (ve vyšších partiích sněhem), která nikdy nic dobrého nepřinese…
Všude kolem nás se rozjely tekoucí sněhové řeky různých hlasitostí. A aby toho nebylo málo, do pohybu se daly i kameny. Prostě nic, o čem byste psali domů.
Stali jsme se tak jen diváky, kteří čekají a doufají, jak to celé dopadne.

Budík jsme nastavili na dvě hodiny ráno. Do té doby se však žlaby výrazně neuklidnily – spíš naopak. Dokonce ani teplota neklesla výrazně pod bod mrazu. A tak jsme usoudili, že dnes to nahoru nepůjde. Bylo by to příliš velké riziko, které nikdo z nás nechtěl podstoupit.
Teď ležíme v malém oranžovém stanu na úzké kamenné římse a posloucháme všudypřítomné dunění a řinčení. Snad to brzy přejde a my budeme moct udělat to správné rozhodnutí. Tady totiž zůstat nemůžeme…
Tom
P. S. Přidávám i jednu pozitivní fotku z doby, kdy tu ještě bylo dobře.

Den 3, Nanga Parbat, Rupal face

Bublina nadějí splaskla. Tudy s Tomem nemáme šanci prolézt. S večerem přišla buřina, která dotáhla déšť se sněhem a výrazné oteplení. Vše co se zdálo statické, se dalo do pohybu. Sníh změnil strukturu a stalo se z něj mokré bahno. Též skála, držená mrazem puká a se zlověstným vrčením padá dolů, přičemž naráží s ohlušujícím rachotem do stěn kolem nás. Co dvacet minut též projede kuloárem lavina, buď napravo či zleva, která připomíná fotbalové míče. Žádná prachovka, ale těžký kalibr, který semele vše, co se jí postaví do cesty.

Tohle nechtěné divadlo nám naservírovala Rupálská kráska. Bez varování v předpovědi, jen tak z plezíru. Máme kliku, že náš bivak je v hřebeni vysunut nad tuhle scénu. Jistě jsme v bezpečí, ale také na levačku, jelikož déle hnízdit tady, víc jak 1500m nad ledovcem nemůžeme. Další den čekat na umoudření nebes nelze, obzvláště když jsme teprve v první třetině výstupu.

Takže plán je následující. Zítra s pomocí všech svatých zdrhnout dolů, pokud možno bez ztráty květinky. Pak dva dny v BéCé a opět vzhůru ke hvězdám. Nejspíš ale dáme pokus směrem, o který jsme se pokoušeli před 8 lety. Tam je příznivější nástup s ohledem na způsob léta, které se mi zdá poněkud nešťastné. Však není všem dnům konec a zkusíme ten náš žebřiňák ještě kousek postrčit.
Maara

Příběh obyčejného léta No. XII.
Den 4, Nanga Parbat, Rupal face
Ufff jsme s Tomem dole a hodiny obav jsou minulostí. Přesto se vrátím na chvilku zpět. První pohyby za světla čelovky připomínaly disharmonii. Přeci jenom ležet přes třicet hodin v kozelci si vybralo svoji daň. Též plíce odmítají okamžitě naskočit. Přesto jsme si nemohli dovolit žádné zpoždění. Jakmile začne s úsvitem ozařovat stěnu slunce, probudí se démon. Nevíte, odkud přiletí, ale s jistotou číhá na svůj okamžik.

V noci téměř nemrzlo ani ve výškách. Jedná se o anomálii, ale stává se. Bohužel jsme si do ní nechtěně naběhli. Začali jsme slézat, kde strmý svah se v té tmě zdá ještě strmější a děsivější. Na vzájemné jištění není prostoru, jen lano a pohybující světlo dává tušit, že nejsem v tom prostoru sám. Přišlo na řadu slanění do tmou pohlcené díry. Nevracíme se stejnou cestou, jelikož ta je nyní v permanenci dvacetiminutových intervalů, zasypávána kamennými pozdravy shora. Takže nezbývalo než věřit, že vybraný směr nás dovede dolů. S bídnou viditelností se jen těžko odhadovalo, kam nám vystačí lano a kudy dál. Nehledě, že skála je ohoblovaná do hladka, jak sníh s kameny obrušují ve žlabu její stěny. Vše se povedlo bez úhony zvládnout. Jen nás doběhl časový odhad.

Poslední žlab, který nás čekal, již pohltily sluneční paprsky. Jestli doteď jsme měli kliku, že nic nespadlo přímo na nás, tak teď se šance výrazně zvýšily. Když není na výběr, musíte začít věřit v dobrý konec. Posledních 400 metrů jsme prolétli jak namydlený blesk. Zákaz přemýšlení co kdyby a jen soustředění neudělat chybu v pohybu. Jelikož kotrmelce dolů mají stejný konečný efekt. Poslední úsek půl kilometru po dojezdu lavin vyskládaných z ledových hrud, připomínal procházku růžovým sadem. Jestli teď nás to smete, tak to bude pech.

Nestalo se a přebíháme ledovec. Naproti nán s keckama na nohou jde Pako, který saťákem dostal zprávu, že ze stěny zdrháme. Takže nyní už píšu z BéCé, kde jsme nejprve uhasili žízeň. Pak umyli řádně celého člověka, já se oholil. Vyprali jsme, mezitím do scvrklých žaludků tlačili jídlo, jak se tlačí huse šišky do krku. Je těžko uvěřitelné, že nám stačilo z pekla do ráje jen 11hodin. A jakmile odpadla tíže, hned rarášek začne v hlavě poňoukat. Úplně zničený nejsme a paměť předchozích hrůz je ta tam. Volných dnů máme ještě dost a předpověď není zlá. Do stejného směru, za těchto podmínek nemůžeme, pokud máme v lásce své životy. Nicméně co zkusit za pár dní až se trochu oklepeme směr, který jsme s Tomem započali před osmi lety..??
Maara

C'est la Vie (Sela vi)
….neboli, to je život. Po příchodu do BéCé, konečně opadla zátěž těch předchozích dnů. Teprve zde, až mezi květenou, která se za těch pár dnů ještě více zkvětnatila a vytvořila tím pestrobarevný koberec, jsem si mohli říct, hora nás pustila. Její spáry sem již nedosáhnou. Pocit z výprasku předchozích dnů, vystřídala euforie připomínající znovuzrození. Takový pocit radosti z jednoduchosti bytí. Třeba jen blbé rozpustné kafe ve vlažné vodě, pak chutná jak z prvotřídního kávovaru. Gurmánská ňamina, z nejlepších namletých zrnek, které před tím ještě prošla traktem šelmy Cibetky. Též úkony, které zcivilizují a jsou zcela běžné, každodenní a nikdy se nad nimi není třeba zamyslet, najednou přinášejí radost. Třeba jen kartáčkem si vyčistit mordu. To je prostě žůžo-labůžo. Zajímavé, jakmile vlna bláhovosti opadne, přichází střízlivění. Nastává přistání z orbitu zpět na Zem.

Každý si musí říct co vlastně dál. Jedna stránka duše našeptává, vezmi pohodlí a padej domů. Ta druhá poháněná raráškem láká na příběh, který u plápolajícího krbu nelze nikdy najít. Co teď? Připomíná to dvě hádající se báby na tržišti, nenechajíce na sobě suché nitě, strkají do sebe a která že to má pravdu? Já měl po chvíli jasno. Podíval jsem se na předpověď počasí, kde výhled následujících dnů slibuje zlepšující s tendencí na delší čas. Pak jsem zkontroloval sebe, kde jsou dvě levé ruce i kozí nohy a hlava o nic pitomější než před tím. Neboli schránka je v pořádku, neunavená a v dobré kondici. Jsem rozdýchaný pro výšku, neboli na vyzvání opět připraven zasednout za vesla. Nejsem však sám. Mé podvědomí začíná sčítat Tomovo divné ošívání a projevy v jeho mimice. Otázka přímá, co pak se děje, nenachází zatím žádné jasné odpovědi. Však odpověď nijak dlouho nenechala na sebe čekat.

"Máro, já to balím".
Kýbl ledové vody přímo do obličeje, když to nečekáte.

"Eééé, počkej Tome, co blbneš. To bude dobrý, odlož tíže předchozích dnů, kam patří a běž se projít a vydýchat. Promluvíme si u večeře."

Prdlajs, ani připomenutí jednotlivých skutečností a kroků, které jsme již museli udělat, nepomohlo. Třeba návrat na začátek, proč jsme tady. Chceme si splnit sen. Připravovali se na něj a máme předpoklady za příznivých podmínek ho naplnit. Též v přípravě jsme nic nepodcenili. Dali následně platný pokus, který bez našeho zavinění kdovíjaké úspěchy nepřinesl. Zároveň nezničil další plnohodnotnou šanci, jelikož jsme celí a nikterak nás to nedobilo. Prostě cajk. Jen přišla v horách pár dnů nepřízeň, která je naprosto běžná.

Nazýváme je, nepředvídatelné momenty, které jsou a budou. Jistě, v civilizovaném prostředí, když vám "prší na hlavu", tak se schováte do bezpečné ulity. Pokud máte rozjetý závod, turnaj, práci, kterou právě konáte, tak se výrazně snadněji ukončuje, jelikož v okolí máte zázemí i pomoc. Obrazně řečeno, řeknete si stop a jde se do sprchy. V lezení to neplatí. Ve stěně to může znamenat dlouhé dny boje za velké nepřízni okolností, které jste si rozhodně nepřáli. K tomu pod masivním úbytkem fyzických sil a psychického teroru, kterému je vystaveno vašeho vědomí. Každý, kdo se vydá tímto směrem je s tím srozuměn.

Kdo ne, tak neví, co dělá. Obzvláště na opuštěném místě, kde máte pouze parťáka. Ten rozhodně není všemocný a opřít se o další záda, není kde. Čili tíže padá především na vás. Jedná se o zodpovědnost k sobě, ale hlavně i k tomu druhému. Tento ostrov odolnosti obehnaný hrází je zaplavován tlakovým přílivem. Jste v divokém prostředí, vystaveni všem možným rozmarům, bez možnosti rychlého úniku. Takže se stalo, co se stalo, že Tomova hráz psychiky povolila a voda zaplavila celé území. Cesty zpátky už není, jedině delší časový odstup, změna prostředí, které je vnímáno za bezpečné. Tam se dají nechat nervy opět usušit a učesat.

Achjo...., zpropadeně, ksakru běží v mé hlavě. Jak s tím mohu naložit? Přemlouvat... je blbost. I kdyby se mi na krásu povedlo, převrátit jeho přesvědčení, tak s prvním problémem je velká pravděpodobnost, že se vše rozloží na prvočísla. Pak budeme v loji oba. Co potom, když sám budu vytížen na plné obrátky. Jednoduše přilévání vody tam, kde už sám sotva v proudu plavu je zbytečné. Nával obrovského zklamání a zoufání se střídá rychlostí světla. Zastav ten mišmaš nálad a soustřeď se ty mameluku. Situace je taková, která mně štve, však zatím se netopím a mám čas uvažovat na tím, jaké možnosti zbývají. Tlukot srdce se uklidňuje a mírním napětí v krevním řečišti.

"Dobrá Tome, ty končíš. Z mého pohledu jen nerozumím, proč jsme celý ten cirkus rozbalili, vše zas balíme aniž by v manéži proběhlo hlavní číslo. Nehledě, že jsme se oba společně na něj nalákali. Jen kvůli tomu, že na potvoře Rupálské proběhlo špatné počasí? Vždyť nejsi v horách novic. Beru, že každý si v průběhu vybere svůj pokles nálad, ale hodit totální stopku? Nu což, nic s tím nenadělám, jen přijímám, že jsem ztratil parťáka do stěny. Tím je vlastně rozprava o společném cíli uzavřena."

Nyní nastává okamžik pro mé řešení, které vyhodnocuje zbývající možnosti. Jsem sám, ale mohu lézt. Mám na předpoklad fyzicky a dovednostně prolézt stěnou? Možná. Už jednou jsem vylezl sám Rupálem do 7300 Italskou cestou, než počasí mně nechalo zas couvat přes 3700 metrů. Jsem v kebuli připraven opět jít touto cestou do takového dobrodružství? Jediná možnost, kudy mám šance prolézt a vůbec o tom uvažovat, je opět italská cesta. Mohu do toho skočit, či otočka, stáhnout ocas a upalovat domů......

Najednou v mysli zase chaos. Jako by bodalo uvnitř tisíce vos. Sen, touha, možnosti, riziko, stále jak klikou od flašinetu točím a přehrávám dokola tu otravně unylou píseň. Na předchozích výpravách byly příčiny různé pro čelem vzad, ale tenhle stav jsem ještě nikdy nezažil. Mám tendence vzteky bouchnout, ale ničemu bych tím nepomohl. Připadám si jak natlakovaný papiňák bez výpustného ventilu. V ruce mám esa, ale s pocitem, že držím vzduch. Stále oddaluji rozhodnutí, zda položit ďáblovo lupení na stůl, či mám s nimi hrát dál. Ovšem o pravdu, kterou si zatím nechci říct nahlas, stejně někde zakopnu. Vnitřní rozpoložení duše usilovně hledá poslední oporu, však správná odpověď nepřichází. Realita vylézá na povrch a je drsná, nesmlouvavá. Nemám vnitřní sílu ani odhodlání jít na to sám. A svět se bez povšimnutí, točí klidně dál. Do zadele...,ufffffffffffffffff.
Maara

Příběh bez konce
Ohlédnutí za příběhem je dobré nikoliv z nostalgie nad odchozím časem, který nevratně vzal, co už se nevrátí. Přestože na některé okamžiky nahlížím jako na šťastné chvíle, které bych rád pořád opakoval. Nebo na ty jen dobré, které vyplnily čas bez zásadního přínosu a ztrát. Ale i nechtěné, kterým bych se rád obloukem vyhnul. Jedno je jisté, nesnažím se dlouho setrvávat ve stavu trudomyslnosti, smutnění, či jen tak přešlapovat do té doby, než tráva vyroste. Jelikož nic z toho nepřináší posun dopředu a každým kmitočtem mě osobní metronom posouvá blíže ke konci. Dobře vím, že tomu nelze utéct a k tomu netuším, za jakým úderem čeká tma. Takže se snažím nedat ani jeden, jen tak nazdařbůh.

Nicméně co jsem mohl udělat, neudělal, nebo přímo vyvoslil, si snažím vždy rozebrat, abych si do stejné situace nenaběhl znova. Přesto se přiznám, jsem přeborník opakování stejných chyb, většinou jen o píď modelově odlišných. Jako nejdůležitější poselství předchozích okamžiků beru, co přinesl vítr do plachet. Je možné dál navázat na předchozí kroky a kde se otevírá další prostor. Mocný pomocník je představa. Můžeme ji nazvat různě, třeba inspirací, múzou, vnuknutím, či sněním. Čím je složitější cesta, tím složitější překračování překážek. Však když se již vydáte za lákavou vizí, slibující někde v dáli cukrovou vatu, mandle v čokoládě a k tomu andělé troubící ódy na troubele, tak jedna z nesložitějších nástrah je má hlava samotná.

Představu beru za vzácný dar, který může pomáhat dál. Samozřejmě též může být protivníkem, který vyhraje ještě dřív, než se do něčeho pustím. Jelikož malování bubáků ve skříni, nevyžaduje velké úsilí a může narůst do obřích rozměrů. Přitom jsem nezkusil ani pootevřít dveře a nakouknout, zda tam strašáci skutečně jsou. Jinak řečeno, ještě než něco reálně nastane, bobkuji v síni. Pak již argumenty proti najdu vždy a hle je jich nespočet. Nebo od začátku rovnou zaměřím pohled na obzor, s otázkou, je ještě něco za ním?

Tím se výseč jen rozšiřuje a zájem roste. Když to shrnu. Pokud mám pochybnosti a nevystavím je zatížení, tak nemůžu říct je to pro mě schůdné či nikoliv. I nepříznivá odpověď neznamená nic špatného a nevratného. Někdy pro další pohyb je potřeba něco navíc vykonat, nebo si jen počkat na správný okamžik. Takže, jedna část pod Nangou bylo pro mně vydýchat se ze zklamání. Přestat si opakovat, že se jednalo o zmařený čas. Též kdyby bylo bývalo, je jistě nebe na zemi. Zklidnit tepající žílu na čele, z 190 úderů, na klidných 60 ťukanců. Nehledat vinu, viníka, obviňovat se. Jednoduše přijmou skutečnost. Další fáze nesnažit se za každou cenu zalepit výpadek hned něčím náhradním, nepřipraveným. Prostě si dané kroky rozmyslet. Narážím na okamžitou emoci, jdu si pro vršek sám a basta.

Zajímavý byl myšlenkový pochod v tento okamžik. Nejprve nastal okamžik vybavování si cesty a obtíží které budu potkávat. Dále technicky, co všechno budu potřebovat se sebou. Až jako poslední mi doteklo do té duté nádoby pocitové vzpomínky. A nejen ze sóla v Rupálu. Najednou se objevily ty skryté varovné signály z poza růžových obláčků zapomnění. Před šestnácti lety, jsem se též vydal na sólovou pouť. Zdenála doběhly při našem pokusu o prvovýstup v 7400 metrech silné bolesti břicha spojené s neschopností příjmu čehokoliv k jídlu i pití. Po našem složitém dvoudenním boji a proslanění dolu, mělo vše dohru. V BaseCampu mu praskly žaludeční vředy, což byl následně pěkný krvavý chlív. Helikoptéra o další dva dny vše vyřešila zdárným transportem do nemocnice, kde krom Zdendy, armáda transportovala i svého raněného koně. Takže jsem zůstal bez parťáka, o kterého bylo postaráno. No a k mání nikdo použitelný už nebyl.

Ale k příběhu. V té době už na Gašebrunu I. nebyla žádná pohybující se výprava. Všichni byli z kopce dole a na odchodu k domovům. Nechtělo se mi jen tak čekat na nosiče než přijdou za čtyři dny z Ascole. Přeběhl jsem ledovec a od šeti tisíc si sám prošlapával novou stopu, jelikož výrazně přisněžilo. K vršku se rval nocí, abych se kolem poledne rozhlédl z místa, kde nebylo již dál kam stoupat.

Po dvou bivacích na vršku a dalším jednom dole na ledovci. Tam mi zespodu Kamílek a Kuba Vaněk přišli naproti. Tímto mávám při vzpomínce na druhý břeh kamarádům Kubíkovi a Péťovi Macholdovi, kteří odešli společně na druhý břeh při průstupu západní stěnou Baruntse. Dodnes nikdo neví, kde jsou. Já mám teorii o baru na Waikiki. Mají můj saťák a tajně doufám, že jednou zavolají. O pár let později jsme s Radárkem dokončili jejich započatou linii, ale to stále odbíhám. Proč celé tohle opisuji? Abych si vybavil ten čtyřdenní výplach. V celém těle mnou až do konečků prstů prostoupil ten pocit. Jeden by řekl, ale máš alpsky sólo na osmitisícový vrchol, za trochu toho nepohodlí to stálo, ne?

Rozhodně nestálo. Na vršku jsem měl obrovské obavy ze sestupu dolů a hluboký tesk. Dopadla na mně v plné síle samota, opuštěnost, nepřátelské prostředí. Když jsem si již v bezpečí Basecampu rovnal myšlenky, tak výsledek byl dost tristní. Vylezl jsem cestu, která v té době měla již desítky výstupů. Jen další zapsané vyšší číslo na vršku. Nic nového jsi nepřidal, ale za to riskoval vše. Samotný počin výstupu je uložen s chutí kyselého nálevu. Právě tenhle okamžik udělal řvoucí alarm. Proč chceš lézt vylezenou cestu na Nangu, když vůbec ani v náznaku nehledáš, co je za horizontem. Chceš jen překrýt předchozí bolístku, hodně slabou zapáchající náplastí. Takže dost, takhle ne. Pro některé poznání musíš dojít sám a je jen těžko přenositelné.

“Tome, jdeme do prčic!

Páč kopec neuteče a bude zde i příští rok. Přátelství si rozbít nenechám a neudělám to jen kvůli jinému pohledu na věc. Proto jsem zde ve dvou, spojeni lanem i důvěrou, že v nelehkých chvílích se podržíme, nikoliv podrazíme. A že máme i tentokrát parádní taškařici za sebou. Je na co vzpomínat. Všem velké dík za milou podporu a vracíme se s Tomem domů, do Podolí, do lékárny....

Maara