Tisková konference Reinholda Messnera

Dobrodružství znamená, že jdete do “nikam”. Nevíte, kam jdete. Je ticho. Ticho je jeho součástí. Atmosféra je jeho součástí. Nebezpečí je jeho součástí. Nejdůležitější věcí v tradičním horolezectví, i v lezení po skalách, je expozice. Jak daleko jste od bezpečí. Všichni potřebujeme bezpečí. Jinak máme strach. Bojíme se. Neradi jdeme dál. A co my jako tradiční horolezci při lezení po skalách děláme? Chodíme více do divočiny. A protože divočiny je čím dál méně, protože ze satelitu dnes můžete vidět každý bod světa, je dnes velmi obtížné dělat tradiční horolezectví jako horolezec. Ale je to možné. Po celém světě najdete možnost to dělat. A možná 3-4 % horolezců, dnešních horolezců, chodí do divočiny a jsou neuvěřitelně dobří, jako Adam Ondra, jako horolezci. Mnohem lepší než každá předchozí generace.

A to je normální. Každá generace k tomu využívá zkušeností minulé generace. A já nemám nic proti těmto ve světě lezeckém. Na světě jsou desítky tisíc lezeckých hal. Když jsem byl dítě, neměli jsme žádné lezecké haly. Také jsme boulderovali na malých balvanech, skutečných balvanech, některé ležely na úpatí hor. Ale my jsme hledali dobrodružství. Tradiční horolezectví je dobrodružství, ne sport. Pro sport potřebujete měření. Potřebujete olympijské hry, potřebujete světové hry, check-in hry a tak dále. Můžete to změřit. Tradiční horolezectví nikdy změřit nemůžete. A když se na to díváte jen obecně, máte dnes horolezce, halové, s olympijskými hrami. A co se děje ve vysokých nadmořských výškách, na vrcholcích 6 000, 7 000, 8 000 metrů, to se stává čím dál tím více turismem. Jdete do turistické agentury a koupíte si výstup, základní tábor, vrchol Everestu. Pokud všechno jde dobře, vrátíte se a jdete domů a zdolali jste Everest. Ale nebyl to Everest. Byla to falešná atrapa. Vypadalo to jako Everest. Není to Everest. A tohle je turismus. Turisté potřebují infrastrukturu.

Alpinisté chodí tam, kde žádná infrastruktura není, kam nikdo jiný nechodí, protože jsou mimo dosah, protože jsou ve smrtelné situaci, protože příroda umožní, v konečném důsledku, dimenzi, která vám dává šanci přežít nebo zemřít. Bez nebezpečí smrti alpinismus není alpinismus. V této dimenzi mě prakticky nikdo nevidí, ale já šel s vědomím, že příroda je milionkrát silnější než my, je to zřejmé.

Diana: Mám pro vás možná příklad. V roce 1985 absolvoval Reinhard s Hansem Kammerlanderem dvojvýstup na Gasha Bomes v Karákoramu v Pákistánu. V té době s nimi byl slavný filmař Werner Herzog a poté, co natočil film Temné spáry hory, je tam jedna scéna, kde Hans a Reinhard byli ve stanu, než se vydali na toto dobrodružství, a Reinhold řekl Wernerovi, že když se nevrátíme do deseti nebo jedenácti dnů, jsme mrtví, takže se můžete vrátit. Můžete si vzít všechny nosiče, tehdy to byla Rosalie, a vy se vraťte a já nechám peníze v hotelu Miss Davis v Islámábádu. A o to jde. Takže věděli, že když odejdou, mohou zemřít bez komunikace. A myslím, že to ve vaší mysli něco dělá. Víte, že můžete zemřít. A dnes je to jiné. Platíte za to, abyste nezemřeli. Takže na to dělají rezervační agenturu.

Dobré ráno, pane Messnere. Jmenuji se Zoran Ristić. Jsem redaktorem českého časopisu o hodinkách. Takže mé otázky se budou týkat hodinek. Můžu se zeptat, jestli jste fanda do hodinek a co pro vás hodinky znamenají? A můžete prosím povědět něco o té spolupráci s Montblanc?

Nejsem si jistý, jestli tomu rozumím... Teď už rozumím. Velmi jednoduché. Firma Montblanc mě požádala, abych dělal, jak se tomu říká, svědectví, myslím, že jeden nebo dva roky. A já to udělal. Je to normální práce. Byla to práce. Znamená to, že jsem musel jít na nějaké veletrhy. Musel jsem to jít probrat s novináři, cokoliv. Nejde o to, že bych potřeboval hodinky. Můžu si je koupit. Ale měli jsme smlouvu a dva roky jsem měl s Montblancem velmi dobrý vztah. A stále mám dobrý vztah. To není problém. Ale tohle je součást financování mých expedic. Dnes muzea, nebo včera muzea, dnes dům Reinholda Messnera. A musíte vědět, že jsem sám financoval sto expedic, měl sponzory, přednášel, psal knihy. A brzy jsem byl schopen prodat, co se na expedicích odehrávalo.

Nejsme fotbalisté a je nám to jedno. Ale stejně musíme financovat své expedice. Je docela těžké se s tím vypořádat, že chcete expedici udělat, ale musíte ji předtím financovat. Neexistuje žádný trh, kde vítěz dostane peníze. Pokud zdolám horu, nikdo mi peníze nedá. Ale existuje možnost prodat sekundární produkty. A sekundární produkty jsem v životě prodával docela brzy, abych mohl podnikat další a další expedice, získávat další a další zkušenosti a stát se lepším a lepším. Bylo to jako vztah s Montblancem.

Diane: Bylo to zajímavé, protože chtěli uvést na trh tyto hodinky s nulovým obsahem kyslíku. Takže jsme spolu seděli a byla to opravdu příjemná spolupráce. A oni si říkali: nulový kyslík? Nulový kyslík na Everestu. Takže tato spolupráce byla opravdu příjemná. Ale jak vám říkal Reinhold, je to vždycky oboustranně výhodná situace.

Takže tenkrát, myslím, v roce 80 na Everestu, jste nosil Rolexky, že?

Ano, v roce 78 si pořídil dvoje hodinky Rolex, aby je nesl až nahoru. 

Mohu se zeptat na model Rolex? Je to San Marino Explorer? 

Myslím, že to byl Explorer, ale můžu vám říct po tiskové konferenci, mám to v telefonu, tuhle informaci. Nekdy je to výhodná situace. Takže čas je důležitý. Čas, čas se dá měřit. Musíte znát čas, když jdete, musíte jít rychle dolů do stanu. 

Diane: Takže to byla vždycky výhodná situace, mít někoho, kdo leze, a sponzory. Takže oba byli jako ve vztahu vzájemně si pomáhat.

Reinhold: V této dimenzi je v historii lezení jeden velmi pěkný příběh. Když se Britové v roce 1922 pokusili zdolat Everest, vyzkoušeli dvě skupiny. Jedna skupina byla Mallory, možná nejsilnější horolezec ve skupině, a jedna skupina byli Norton a Finch. Druhá skupina nebyla tak silná jako první skupina. Jedna skupina používala kyslík, druhá skupina ne. Silnější skupina byla pomalejší a nešla tak vysoko a slabší skupina používala kyslík.

Od této chvíle si Britové a všichni horolezci na celém světě mysleli, že Everest je možný pouze s kyslíkem, s kyslíkovými lahvemi. Později ale pochopili, že jsou příliš pomalí na to, aby šli bez kyslíku. Zkusili to znovu bez kyslíku a v poslední části od 8 500 metrů nahoru zdolali 20 metrů vysoké nadmořské výšky za hodinu. 20 metrů nadmořské výšky za hodinu. To znamená, že kfdyž potřebovali vystiupat ještě 350 metrů, na dosažení vrcholu by potřebovali možná 20 hodin více či méně. Ale nemáte 20 hodin světla a neměli po celé hoře lampy, aby se správně orientovali. Takže byli nuceni pochopit, že bez kyslíku nemají šanci. Jen proto, že jsme pochopili, Peter a já, že musíme být ve dvacátých letech mnohem britštější. Protože jsme byli závislí na klubu, ne na národě, první expedice byly částečně hrazeny z národních peněz, částečně na Annapurnu, Everest, Nanga Parbat. A to byl úplně jiný praktický přístup.

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil ve správnou dobu. Mohli jsme dělat všechno. Mohli jsme to dělat mnohokrát. Další generace nemůže dělat všechno, protože většina hor je obsazená. A také, když dnes vystoupíte po nové trase na Mount Everest, dosáhnete vrcholu a můžete si tam potřást rukou, podat ruku mnoha lidem. Sejdete dolů na sjezdovku. A to už není takový pocit odhalení, jaké jsme měli my. Byli jsme úplně v neznámu. A to je klíč k dobrodružství. Být odhalený a nést odpovědnost za každý krok, který uděláte. A všichni mrtví lidé za posledních 200 let v horolezectví ukazují, že horolezectví, tradiční horolezectví, je opravdu nebezpečné. Nejen trochu. Je to opravdu nebezpečné. Má to co do činění se smrtí. A když vezmu v úvahu možnost, že zemřu, je to něco jiného.

Zdravím všechny. Jsem Kuba (Turek) z Instagramu. A mám dvě otázky.

První je pro Reinholda. A moje otázka zní, co si myslíte o pověrách v lezení? Protože v mých očích se tomu říká závěrečná expedice. Je to docela ambiciózní. A moje druhá otázka je osobní. A je pro Reinholda. A také pro Diane. A zní, jakou trasu doporučujete pro středně pokročilé alpinisty v Alpách? 

Moc jsem to nepochopil. Pověry? To je velmi zajímavá otázka. Ta první. Jestli tomu dobře rozumím. Před alpinismem se zrodil tradiční alpinismus, lidé po celém světě, zejména také v Alpách, si mysleli, že tam nahoře žijí zvláštní duchové, nebezpeční, ne zvířata, ale duchové. A lidé tam nechodili. Úcta k přírodě byla tak velká, a to vidím pozitivně, že se nikdo hor nedotýkal. Až s s osvícenstvím. Víte, co je osvícenství? Francouzská revoluce, 1880 a 1789. S osvícenstvím byli všichni tito duchové sesazeni z hor. Protože existovali pouze v myslích lidí, nikoli ve skutečnosti. A tak je sesadili.

Britové byli prvními horolezci. Protože byli prvními, kdo byl osvícen v lidské historii. A Britové byli prvními, kdo zažil industrializaci. Industrializace se v Německu nerozvíjela. Začínala ve Velké Británii. Velká Británie tehdy byla na špici světa. Britové měli prostředky v roce 1800, víceméně 1800. A tak si mohli dovolit utratit peníze, aby se tam vydali. Italové a Němci, před 200 lety, měli jen málokteří peníze na to, aby se vydali na tato zvláštní místa. Vévoda z Abruzzi, šlechtická, velmi bohatá rodina, měl možnost jet na K2 v roce 1909. Jako příklad.

Ale alpinismus začal s Brity, kteří přišli z ostrova Británie do Ženevy, a odtud se vydali lézt, aby zdolali všechny čtyřtisícové vrcholy. A skutečně se vydali dobýt tyto vrcholy, stejně jako později dobývali kolonie. Tak kolonizovali Alpy. A teprve v druhém období, poté, co Britové zdolali většinu čtyřtisícových vrcholů, na konci Matterhornu, přišli další horolezci z Německa, Itálie, Rakouska a později, mnohem, mnohem později, z Polska. A za chvíli bylo možné přesně vidět, které země vedly v alpinismu. Třeba Francouzi, pak Němci, ale na začátku Angličané.

Teprve po druhé světové válce, převzali vedení v alpinismu Francouzi. Terray a Lachenal zdolali druhým výstupem severní stěnu Eieru v roce 1947. Poté byli prvními, kdo zdolal osmitisícovku (Annapuúrna 1950).

V 70. letech přišli Britové a byli první, kdo zdolal velké stěny na osmitisícovkách, jako například na jižní stěně (Anapúrny), Boningtonova expedice v roce 70. V roce 75 zdolali jihozápadní stěnu Mount Everestu. Nešli lézt na vrchol. Šli tam, aby zdolali stěnu, jako já. A já jsem později byl jedním z těch, kteří zdůrazňovali tento styl, alpský styl. To znamená stále méně a méně zázemí. Žádní šerpové, žádná fixní lana, žádné tábory a částečně se jim podařilo snížit vybavení z 10 tun na nějakých 50, 60 kilogramů.

Diana: Ale mně se líbí tento přístup, že na vrcholu hory jsou duchové, víte proč? Protože například na Kailash je zakázáno lézt, ano, protože je to tak svaté. A líbí se mi tato myšlenka, že nějaká hora zůstává svatá a je nezlezena. Protože když je nezlezená hora, je to mystičtější a můžete mít svou vlastní otázku, proč a proč je to tak svaté. A často dostávám otázku, i od novinářů, jaký je Reinhold doopravdy jako člověk? Jaký je jako partner? A musím říct, že nevím. Protože pro mě je také jako nezlezená hora. A zůstal, i nějaká jeho část zůstává nedotknutelná. Neříká mi všechno. A myslím, že je to v pořádku. My, lidé, možná víte, chceme vždycky vědět všechno. Ale myslím, že někdy je v pořádku uchovávat tajemství. A je to také hezké. Protože to dává prostor v naší mysli k vymýšlení vlastních příběhů. A tak je pro mě Reinhold mou nezdolanou horou. A možná někdy i mou svatou horou.

Dobrý den, pane Messnere, chtěla bych se vás zeptat, jak se od té doby, co jste se vzdal extrémních expedic, změnil váš osobní vztah k horám? Mluvil jste o dobrodružství, o nebezpečí, o pocitu divočiny. A tak vám chybí tyto aspekty, které balancují a riskují mezi přežitím a smrtí?

Ne, můj život, můj život se mnohokrát změnil. Začínal jsem jako horolezec a byl jsem opravdu zapálený horolezec zaměřený na skály. A v tomto období mezi mými 15 a 25 lety, bylo to 10 let extrémního lezení, jsem se snažil lézt nové cesty, ne na vrcholy. Vrcholy tehdy neměly žádný význam. Nové linie, které byly tak obtížné, že je ostatní nemohli vylézt. Na jedné cestě se stalo, že jsem hodně riskoval, riskoval jsem příliš, udělal jsem chybu, ale naštěstí jsem přežil. Tu 10 let nikdo nedokázal nikdo zopakovat. Teď to lezou mladí horolezci. Docela snadno, s úplně jinou obuví, s lepším vybavením, s lepším jištěním a tak dále.

Messner jako skalní lezec, foto z přednášky

 Potom jsem přišel o prsty na nohou, ne o všechny, ale o sedm, na Nanga Parbatu v roce 70. Konec lezení na skalách. Pořád jsem dokázal lézt na docela vysoké úrovni, ale už jsem nikdy neměl šanci dosáhnout úrovně, kterou jsem měl předtím. A po čase jsem se rozhodl přejít do nového období života. Byl jsem k tomu nucen. Zůstal jsem fascinován horami, specializoval jsem se na vysoké nadmořské výšky. A 15 let jsem byl vysokohorským lezcem. Zaměřil jsem se na to, absolvoval jsem několik skalních výstupů, ale střední obtížnosti. A většinu času jsem věnoval lezení na osmiítisícových vrcholech. Lezení na Aljašce nebo kdekoli jinde. Po zdolání všech osmitisícových vrcholů jsem nebyl unavený, ale měl jsem pocit, že mne to teď nudí. Věděl jsem, jak to zvládnout. A po výstupu na Mount Vinson v Antarktidě a po zkušebním výstupu se saněmi jsem se rozhodl přejít Antarktidu, přejít Grónsko dlouhou cestou, přejít poušť Gobi, přejít Taklamakan. A obzvlášť po poušti Gobi jsem byl tak unavený, že jsem v 60 letech s batohem, tak jsem si řekl, že už to stačí.

Patnáctá osmitisícovka - Messner Mountain Museums

A vybudoval jsem muzeum, kde vyprávím historii horolezectví. 10 let jsem se věnoval poslední věci, kterou jsme spolu s Dianou dělali, studiu svatých hor. Svaté hory jsou po celém světě a snažil jsem se zjistit, proč jsou pro místní lidi tyto hory svaté. Na některé z nich jsem mohl vylézt, na některé bylo zakázáno vylézt, jako například Machhapuchare v Nepálu, tohle je moje nejkrásnější hora, protože je nezlezená. Vidím to jako Diane. Nezlezená hora je fascinující více než zdolaná hora. A když jsme se pak setkali, rozhodli jsme se, že budeme spolu chodit, nejen společně na treky, ale společně podnikat menší expedice. Už nejsem schopen jít na osmitisícový vrchol bez kyslíku. A s kyslíkem už nikdy nepůjdu. Takže jsme něco udělali společně. Ale nejdůležitější věcí, kterou jsme spolu udělali, byla kniha. A poté dům Reinholda Messnera, což je víceméně institut, kde přineseme, odhalíme tento objev, který nyní děláme zde v této místnosti. Cítím zodpovědnost jako Evropan, jste také Evropani, za záchranu toho, co evropští horolezci, počínaje britskými, dali dohromady za 200 let alpinismu. Alpinismus je pro mě synem konání a vyprávění. Bez vyprávění bychom alpinismus neměli. Neexistují žádné jiné sportovní aktivity, které by měly tak obrovské množství literatury jako horolezectví. Máme 10 000, možná 20 000 knih o horolezectví. A některé z těchto knih, knihy o Terrayovi, knihy o Bonattim, jsou literaturou, a nejen knihami. Vyprávění o této aktivitě je to, co bychom chtěli přinést dál, aby další generace pochopily, že obojí je důležité. Pochopení, znalost historie a převzetí hodnot, které nám průkopníci zanechali pro budoucnost. To je lezení. Rozuměli jste?

Dobrý den, já se zeptám česky, protože neumím anglicky natolik dobře, abych to řekl přesně. Pan Messner řekl, že alpinismus je dobrodružství a ne závody a že se to vlastně neměří. Nicméně by mě zajímal jeho pohled na výstupy roku, téma zlaté cepíny. Které se udělují každoročně hodnotným výstupům a co si myslí o tom pravidlu, že vlastně byť i hodnotné výstupy, kde se nevrátili všichni v pořádku, jako třeba z Langtangu Mára Holeček a Ondrej Húserka, že se tyhle výstupy v neoceňují.

Beru to tak, jak to je. Docela jednoduše. Není to nic, co bych si přál. V devadesátých letech jsem sám udělal chybu – když už jsem měl za sebou všechny osmitisícovky, založil jsem cenu, která se jmenovala Sněžný lev. Jeden ročník jsem ji udělil. A když jsem ji měl ve druhém roce udělovat znovu, začal jsem být hodně skeptický vůči tomu, co se odehrává v zákulisí, aby na tu cenu někdo dosáhl. A nadobro jsem ji zrušil.

Později přišel jeden Francouz s oceněním Zlatý cepín. A jsou dva Zlaté cepíny: nejlepší výstup roku – což se měřit nedá, ale dobře, s několika lidmi se dohodnete, že tenhle výstup byl nejlepší – a pak za celoživotní dílo. Prvním, kdo dostal Zlatý cepín za celoživotní dílo, byl Walter Bonatti. Já jsem přijal druhý. Musím přiznat, že jsem si ho vzal. Ale vůbec pro mě nebyl důležitý. Protože si pořád myslím, že horolezectví není měřitelné ani v téhle rovině.

Od Britů, hlavně od Malloryho, pochází to slovo – fair means, čistými prostředky. Mallory byl absolutně proti jakékoli soutěži. Soutěž by s horolezectvím neměla mít nic společného. Jinak se to stane příliš nebezpečné. Protože jestli spolu lidi začnou závodit na K2, to je nepřijatelné. Když máte určité výstupy za sebou, můžete si říct, že tenhle byl nejlepší nebo nejdůležitější v roce. Ale beru to jako druhotnou věc. Kdyby se z toho stala přímá soutěž, byl bych proti a veřejně bych se od toho distancoval.

Obecně se ví, že spousta lidí se nevrátí. To je běžně známá věc. Znamená to, že horolezectví je opravdu nebezpečné. Když se podíváte na historii lezení, na celou její historii: z horolezců, kteří byli ve své době v čele – a špičkový horolezec je na vrcholu zhruba patnáct let – polovina zemřela v horách. I v posledních pěti letech: David Lama, Jess Roskelley, syn Johna Roskelleyho, a Hansjörg Auer – všichni tři zahynuli v lavině. Znal jsem gruzínského horolezce Archila Badriašviliho z Kavkazu, taky měl Zlatý cepín. Dělal nám na Kavkaze průvodce, pak jsme letěli domů. Po příletu jsme se dozvěděli, že ho zasáhl blesk a zemřel.

A za tuhle stránku věci nemůžeme nést odpovědnost. Nemůžeme svoji činnost obhájit. Natočil jsem o tom film – jestli to, co děláme, je správné, nebo špatné. A říkáme tam, nejen já, ale spousta lidí v tom filmu, že za to, co děláme, odpovědnost nést nemůžeme. Ale udělali jsme to. Nelituju toho. Udělali jsme to. Jenže teď, v osmdesáti, se mi snadno říká, že jsem to udělal správně. Rozhodnout se pro to dnes a do budoucna bude hodně těžké.

Jenže žádný jiný učitel neexistuje – větší učitel, silnější učitel než hory. Takže tuhle skutečnost můžete přijmout a jít se učit. Nebo nejdete a tuhle zkušenost nemáte. 

Messner na vrcholu Everestu, foto z přednášky

 

Dobře, děkuji. Mám doplňující otázku, když zmiňujete svůj přechod. Vidíte rozdíl mezi posouváním vertikálních a horizontálních limitů, pokud jde o strach, nebezpečí nebo jak si představujete, jak to funguje?

Přechody jsou jiné než horolezectví. Z velké hory můžete spadnout a zemřít. V Antarktidě si můžete sednout a stále tam jste. Pokud spadnete do trhliny, je to možnost, zejména v Grónsku, která je nebezpečná. Ale jinde není nebezpečí tak vysoké. Ale vystavení riziku je mnohem vyšší. Jste mnohem dále od jakékoli pomoci. A při těchto přechodech jsem měl možnost vidět, jak se tento svět mění. Už 50 let vidím tání ledovců v Alpách. V Dolomitech vidím, že permafrost mizí. Permafrost rostl od poslední doby ledové. A velké kusy hor se řítí. Jako před 5 000 lety. Víme například, že v loňském roce v Antarktidě rostl led více, a všechny ledovce v Alpách ztrácejí led. A v posledních letech jsem začal diskutovat o globálním oteplování z širšího hlediska, s širším pohledem. Lidská historie světa je nic. Jsme tu 200 000 let jako lidské bytosti, které se pomalu a pomalu pohybují po dvou nohách. Dříve jsme vlastně nebyli lidskými bytostmi. Ale 200 let, 200 000 let je nic. Antarktida rostla miliony let a zmizí, pokud bude mizet miliony let. Přejel jsem Grónsko dlouhou cestu z jihu, ne přesně z jihovýchodního bodu na severozápadní bod. 2 200 kilometrů. A také jsem pochopil, že tato ledová čepička uprostřed je z 3 000 metrů silného ledu. A velmi těžkého. A kvůli této tíze led vyvíjí tlak na základnu a tam nějaké sněhy padají dolů a mizí do oceánu. Ale se sněhem, který se vrací shora, led roste.

Pokud si někteří američtí politici myslí, že mohou jet do Grónska, aby získali jeho podzemní bohatství, tak ostrovu nerozuměli. Myslím, že ani nevěděli, kde tento ostrov je. Možná bych tam měl jít a říct, že jsem Grónsko přešel. Ale ať si ho vezme. My všichni. Nepotřebuji Grónsko. Potřebuji ho jen k získávání zkušeností, ne k tomu, abych ho měl. K uzavření dohody. V politice dohody neděláme. O politice diskutujeme. Hlasujeme. Snažíme se zachránit svět pro všechny. Nepotřebujeme, aby někdo přišel a dělal dohody s naší přírodou. Ale jsem velmi šťastný, že jsem se stále rozhodoval, rozhodl jsem se a měl jsem sílu začít znovu po lezení po skalách, po výstupu ve vysoké nadmořské výšce, po zahájení Svaté hory, abych překročil tato ledová pole na stejných polích. Z toho zážitku si myslím, že přechod Antarktidy byl můj nejsilnější zážitek, protože jsem byl opravdu mimo. Uprostřed jsme byli 1000 kilometrů od každé strany. Nikdo v celé oblasti. Na jižním pólu stanice, ale daleko.

Reinhol Mesnner podepisuje české vydání své knihy Malloryho druhá smrt, foto: Petr Jandík

 

 

Pane Messnere, ve svém dnešním projevu jste několikrát zmínil strach. Chtěl bych se vás zeptat na strach jako vnitřní kompas. Když jste se během svého života ocitl v život ohrožující situaci, co jste udělal, co byl poslední signál, který vás donutil otočit se nebo jít dál?

Především vám děkuji za slovo strach jako kompas. To je správný obrázek. Strach je kompas. Strach nám říká, kam až a ne dál. A my, lidské bytosti, máme omezené možnosti a tento strach je součástí naší přirozenosti. Bez strachu horolezec zemře. Nemá šanci. Ale strach přichází, pokud si už nejste jistí. Potřebujeme jistotu. Na expedici se vydávám, pouze když jsou strach a odvaha v rovnováze. Vždycky je tam trochu strachu, protože nemůžete mít všechno pod kontrolou. Připravoval jsem se, byl jsem historicky velmi dobře připraven díky vybavení od partnerů, ale přesto jsem udělal nějaké chyby. Abych vylezl na všech čtrnáct osmitisícovek, musel jsem absolvovat jednatřicet expedic, protože jsem třináctkrát neuspěl. A zkoušel to znovu a znovu. Jsem rád, že jsem to zkoušel tolikrát, protože jsem se učil z neúspěchů, ne z úspěchů. Úspěch je někdy snadný a vy ani nevíte, proč jste uspěli. A příště uděláte jednu chybu, protože jste se z neúspěchů nepoučili, a je po vás.

Někdy to bylo počasím. Jednou jsem to třeba zkoušel v zimě. Na jihovýchodní stěně Cho Oyu. Byli jsme dva, někde v osmi tisících, možná o něco níž, a byla tam obrovská konkáva plná sněhu. Bylo cítit, že ten sníh jen čeká, až se ho někdo dotkne, aby mohl spadnout dolů. Podívali jsme se na sebe. Nic jsme neřekli. Jen jsme se na sebe podívali a vrátili se. A když jsme byli o pár dní později v základním táboře, ten sníh tam pořád ležel.

A říkali jsme si, že jsme možná dostatečně neriskovali. Ale obvykle jsem si dokázal říct, dobře, rozhodli jsme se jít dolů. Je konec. Zkusíme to příští rok znovu. Jednou tento partner, který nefungoval, nebyl tak důležitý, ale jeho vlastní zdravotní situace si vyžádala nějaký spor. Měl jsem možná absces v játrech a bylo mi velmi špatně, nevěděl jsem o tom, protože jsem dostal odpověď pouze v Káthmándú, protože tam jsem našel lékařskou péči, a vzhledem k tomu, že tam žádnou lékařskou péči nemáme, existuje také velké nebezpečí, že je potřeba malá skutečnost, čaj, který není v pořádku, že přijdete o život.

(doplněk redakce: Messner v prosinci 1982 vedl jihotyrolskou zimní expedici na Cho Oyu (8188 m) právě jihovýchodní stěnou, bez kyslíku. Byla to jeho >první společná expedice s Hansem Kammerlanderem. Dostali se na horní okraj jižní stěny, kde je čekala plošina k vrcholu nabitá prachovým sněhem po boky a hrudník – a 18. prosince 1982 se otočili kvůli lavinovému nebezpečí. Ta „obrovská konkáva se spoustou sněhu" je přesně ona. O> pět měsíců později, 5. května 1983, na Cho Oyu Messner vylezl s Kammerlanderem a Michlem Dacherem, částečně novou cestou. První zimní výstup patří dvojici Poláků Berbeka-Pawlikowski 1985 v expedici Andrzeje Zawady) 

 

Reinhold Messner na tričku, foto: Petr Jandík

 

 

 

Reinhold Messner při návštěvě Kavkazu 1983, kouká, v čem můžou taky Rusové chodit, foto: Petr Jandík

 

Autogramiáda Reinholda Messnera a Petera Habelera, foto: Petr Jandík