Peter Habeler - Piolet d'Or za celoživotní přínos

Narodil v roce 1942 v Mayrhofenu v Zillertalu, jedním z údolí v rakouského Tyrolska. Od dětství se volně potuloval po těchto horách, povzbuzován svým dědečkem po smrti otce, a zdolával své první vrcholy, jako například Olperer: díky místnímu horskému vůdci Toni Volggerovi se naučil techniky horolezectví: „Když mi bylo deset nebo jedenáct let, potkal jsem tyhle horské vůdce. Vzali mě do hor. Byl jsem malý, drobný kluk.“ Rozhodl se, že se sám stane vůdcem, čehož dosáhl v roce 1965. Jako vynikající lyžař se o rok později připojil k rakouskému výcvikovému týmu lyžařských instruktorů.

V roce 1962 udělal se Seppem Kreidelem prvovýstup jihozápadním pilířem Reichenspitze (3 303 m). Tato cesta obtížnosti VI (nebo UIAA VI-) je považována za jednu z nejnáročnějších volně lezených cest z počátků alpského lezení v Zillertalu a byla zopakována až o více než čtyři desetiletí později, v roce 2003. Setkání s Tyrolákem Seppem Mayerlem v roce 1963 mu umožnilo pustit se do svých prvních velkých alpských výstupů, zejména v Dolomitech (Comici na Cima Grande, Vinatzer na Marmoladě a Philip-Flamm na Civettě, v té době považované za jednu z nejtěžších cest ve Východních Alpách).
V létě roku 1967 byl společně se svým krajanem Michlem Meierem pozván organizací ENSA do Chamonix. Při této příležitosti zopakovali na Mont Blancu trasu Bonatti–Gobbi na Grand Pilier d’Angle a na Pilier central du Frêney (třetí výstup).

V roce 1970 se výstupem Salathé Wall (12. výstup) s britem Dougem Scottem (držitel ceny za celoživotní dílo z roku 2011) stal prvním Evropanem, který zdolal velkou stěnu na El Capitan v Yosemitech. Při výuce lyžování v Jackson Hole ve Wyomingu se seznámil s nejvlivnějšími americkými horolezci té doby, jako byli Yvon Chouinard, Royal Robbins a Chuck Pratt: „Měl jsem to štěstí, že jsem potkal ty nejlepší lidi na světě… Vysvětlovali nám své triky na úpatí El Capu. Royal mi ukázal, jak na to, a já se to rychle naučil.“

V Yosemitech, foto: archiv Peter Habeler

V roce 1965 prožil Habeler setkání, které mu změnilo život: Reinhold Messner z italské části Tyrolska. Jejich partnerství zanechalo trvalou stopu v horolezectví po zbytek 20. století. „Pro mě byl hrdinou,“ říká Messner. „Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem se s ním vydal na cestu… A pak jsme si byli čím dál tím blíž.“ Každý z nich v tom druhém našel stejnou motivaci a stejnou touhu následovat stopy horolezců, jako byli Hermann Buhl a Walter Bonatti. „V Messnerovi jsem viděl člověka, kterým jsem v té době byl já sám,“ vzpomíná Habeler.

Poté, co zdolali velké alpské stěny, vylezli v roce 1969 na Yerupaja Chico (6 121 m) v Peru. Předtím byli nuceni se vrátit (kvůli nekvalitní skále) jen pár metrů od vrcholu Yerupajá Grande (6 635 m), poté co jako první prolezli novou, extrémně náročnou cestu dosud nezdolanou východní stěnou a východním hřebenem.
Jejich tým se dostal do popředí mediálního zájmu v srpnu 1974. Po rychlém výstupu severní stěnou Matterhornu obrátili svou pozornost na světově proslulou severní stěnu Eigeru, právě v době, kdy tam Clint Eastwood natáčel film „The Eiger Sanction“. Vyrazili v 5 hodin ráno, ve 14 hodin dorazili k Výstupovým spárám a o hodinu později na vrchol: „Největším zážitkem nebyl samotný výstup, ale setkání s Clintem Eastwoodem! Díky němu jsme zrychlili, protože jsme věděli, že nás sleduje.“ Během pouhých 10 hodin vstoupil vrcholový alpinismus do nové dimenze. Předchozí rekord lezeckého družstva byl 18 hodin a byl ustanoven v roce 1950; teprve o 30 let později byl znovu překonán (v roce 2004 Stephane Siegristem a Ueli Steckem za 9 hodin)!
Když uplatnili svou filozofii „rychle a lehce“ a „čestnými prostředky“ při výstupu na nejvyšší vrcholy, podařilo se jim o rok později uskutečnit první výstup alpským stylem na osmitisícovku – Gasherbrum I (neboli Hidden Peak), 8 080 m (druhý výstup) – během pětidenní výpravy tam a zpět. Své vybavení omezili na naprosté minimum, nesli s sebou pouze malý bivakovací stan a vařič, ale žádné technické vybavení ani lana, a lezli sólo současně. Pro Habelera to byla první zkušenost ve velmi vysoké nadmořské výšce: „Nebylo to tak těžké. Nejtěžší bylo tomu uvěřit.“ Po tomto úspěchu si dvojice stanovila ještě vyšší cíle: „Gasherbrum I znamenal začátek dobrodružství, o kterém jsme v roce 1975 neměli tušení, kam nás zavede.“

O tři roky později se ocitli na úpatí Everestu jako členové rakouské expedice směřující na nepálskou stranu hory s tímto šíleným plánem: zdolat nejvyšší vrchol světa bez kyslíku. Habeler se však právě stal otcem a jeho motivace nebyla tak extrémní jako Messnerova. Nakonec požádal ostatní členy expedice, aby se k nim připojili a pokusili se o výstup s kyslíkem, ale oni odmítli: „Tehdy jsem se rozhodl vyrazit s Reinholdem podle plánu, jen abych ostatním dokázal, co dokážu. A všechny mé ostatní výhrady úplně zmizely. Bylo mi úplně jedno, jaké fyzické nebo psychické následky to může mít. Hnala mě výhradně slepá zuřivost, která mě nutila jít dál! […] I když jsme si byli neuvěřitelně blízcí a tvořili nerozlučný celek, na jedné věci jsme se shodli: pokud by se jeden z nás ocitl v potížích, ten druhý by musel udělat vše pro to, aby zajistil svou vlastní bezpečnost, i kdyby to znamenalo opustit toho druhého.“

Všechno však dopadlo dobře a stali se prvními lidmi, kteří dosáhli na „Střechu světa“ bez použití doplňkového kyslíku: „Větší strach jsem měl před samotným výstupem. Jak jsme stoupali výš, připadalo mi to, jako bych lezl v Alpách. Na problémy s kyslíkem jsem nemyslel; soustředil jsem se na každý krok, který jsem udělal. […] Messner i já jsme si mysleli, že to zvládneme, pokud budeme cestovat nalehko, bez těžkých batohů, a to byl klíč k našemu úspěchu: nést jen malý batoh a věřit si, pomalu postupovat, zastavovat se, znovu vyrazit… a dosáhnout vrcholu.“

Po Everestu ho Messner pozval, aby se k němu připojil při výstupech na další osmitisícovky, ale on to odmítl, protože se raději věnoval své rodině a lyžařské škole v Zillertalu. O mnoho let později Messner (držitel ceny za celoživotní přínos z roku 2010) přiznal, že „bez Petera bych se nestal tím, kým dnes jsem.“
V 80. letech se však Habeler vrátil do Himaláje, kde zdolal Nanga Parbat (1985), Čo Oju (1986) a především v roce 1988 s Američanem Carlosem Buhlerem a Baskem Martínem Zabaletou Kangčengjungu severní stěnou. Právě tento poslední výstup zůstává jedním z vrcholů jeho kariéry, a to v době, kdy se cítil v nejlepší formě svého života. V den, kdy tým dosáhl vrcholu, vyrazil Habeler závratným tempem a na vrchol dorazil dříve než jeho společníci. Přihnala se bouře. „Čekal jsem; nebylo slyšet ani hlásku,“ říká Habeler.
„A věděl jsem, že jsou pryč. Silně sněžilo – nebylo vidět ani na krok.“ Nakonec uslyšel křik. Buhler a Zabaleta byli vyčerpaní, ale naživu. Buhler měl omrzliny na nohou a Zabaleta kašlal krev. Následující den se Habeler s velkými obtížemi snažil najít fixní lano, které by trojici umožnilo uniknout z horních částí hory. Nakonec lano našel, pohřbené pod metry sněhu. Lavina zničila jejich třetí a druhý tábor. Do bezpečí se vrátili jen o vlásek. „Kangčengdžunga je fantastická hora a pro mě ta nejtěžší. S Martínem a Carlosem jsme vytvořili velmi dobrý tým. Expedice na Everest byla velkolepá, ale ta na Kangčengdžungu byla jen naše a v mé paměti zůstala jako ta nejdojemnější.“

V následujících desetiletích zůstal v horách aktivní. V roce 2017 se vrátil na severní stěnu Eigeru s mladým rakouským zázračným talentem Davidem Lamou (1990–2019), jehož horolezecké ambice podporoval už od útlého věku. Ve věku téměř 75 let zdolal výstup znovu za jediný den!

Dnes stále žije v Mayrhofenu, kde každý den leze nebo lyžuje, blízko svých hor: „Možná to zní hloupě a nepatřičně, ale tak to bylo tehdy a tak to je i dnes. Hora byla vždy mým přítelem, nikdy mým nepřítelem.“
Tolik profil Petra Habelera na stránkách Piolet s’Or .

Peter Habeler a Česko

Na jaře 1994 navštívil Petr Habeler akci "Skály Jizerských hor" v Bílém potoce pod Smrkem. Měl přednášku v kině v Hejnicích a potom se pohyboval v centru této akce - tedy v táboře v Bílem potoce. Pavel Fajg potvrdil, že v rámci této návštěvy Jizerek vylezl s Wolfgangem Ginzelem na Zvon a zasadil strom. "Na to, jaká to byla osobnost, se choval neskutečně přátelsky a skromně. Jeho návštěvu se nám podařilo zorganizovat díky Láďovi Jiráskovi a jeho kontaktům", napsal nám Pavel Fajgl. 

Jirka Hušek zapátral ve vrcholovce Zvonu a tam na straně 57 lze najít následující zápis potvrzující výstup W. Ginzela s Petrem Habelerem . Severní stěna a Dvojspára.

Habeler zapsaný na Zvonu

Peter Habeler v Jizerkách s Pavlem Fajglem

Díky iniciativě Ladislava Jiráska a jeho spolupráci s OEAV byl Peter Habeler v Čechách poměrně častým hostem na pražských festivalech alpinismu. Stále dobře naladěný extrovert, výřečný, stále ochotný se kdykoliv s kýmkoliv vyfotit. V roce 2011 převzal cenu Pražský křišťálový cepín za celoživotní kariéru. Roku 2016 měl přednášku na festivalu alpinismu ve Slovanském domě spolu s Reinholdem Messnerem a Wolfgangem Nairzem, dostal cenu Johanna Stüdla za nejlepší přednášku a od představitele nepálské horolezecké asociace  Ang Tsherig Sherpy dostal ještě s dalšími pamětní medaili Diamon Jubilee. To bylo poprvé, co byla cena udělena jinde než v Káthmándú.
O rok později opět na festivalu v Národním domě na Smíchově měl nejdelší standing ovation v historii festivalu za film „…chci vidět svět shora" (výstup na Eiger s Davidem Lamou).

Překvapení prezidenta festivalu: po filmu přišel Petru Habelerovi popřát jeho dřívější žák,
později vyvaděč na Eigeru David Lama., foto: Petr Jandík

Slza v oku dojatého Petera Habelera, foto: Petr Jandík

Další rok měl v Národním domě na Vinohradech přednášku o Zillertalu a předával ocenění Marku Holečkovi a Adamu Ondrovi. Poslední návštěva byla 2022 ve Slovanském domě. Promítal se film Servus TV k jeho osmdesátinám, který komentoval a o dva hlasy před Heinzem Zakem dostal opět cenu Johanna Stüdla za nejlepší sobotní přednášku.
 

Horolezec roku - Peter Habeler a Adam Ondra, foto: Petr Jandík

Z přednášky: Peter Habeler lezoucí na Sardinii, foto: Petr Jandík

Z přednášky: Pilíř Freney na Mont Blancu roztočil Habelerovu lezeckou kariéru, foto: Petr Jandík

Nezničitelný Peter Habeler, foto: Petr Jandík

Na závěr příhoda na Smíchově. Jako obvykle jsem tam dělal reportáž a chytil jednu momentku v předsálí. Peter si toho všiml, přilítl ke mně, sebral mi foťák a dal ho někomu kolem ať nás vyfotí oba :-). Tak velkou gratulaci nejen k velké kariéře, ale i k neobyčejné svěžesti a aktivitě i v pokročilé fázi života.  

Peter Habeler v předsálí festivalu, foto: Petr Jandík

Že jsi mne fotil, se teď vyfotíš se mnou, foto: nevím kdo