Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
redakce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najdete nás na Facebooku


Zásady zpracování osobních údajů a používání Cookies



Kohoutí hřeben - sto roků poté





Kohoutí hřeben v jizerské žule a sto roků od prvovýstupu jeho hřebenem, který uskutečnili Rudolf Kauschka a August Steinjan. Docela kulaté výročí. Co bude za dalších sto roků?


Třeba už nebude Zeměkoule, rozpadne se na prvočinitele a Kohouťák s ní. Jak začít? No třeba citací klasiků - pánů Gustava Ginzela a Emila Nováka, nezpochybnitelných znalců Jizerských hor a zároveň horolezců z jejich přes 60 roků starého spisku - Topografie skal Jizerských hor:

 
Kohoutí hřeben patří k nejkrásnějším a nejzajímavějším skalám Jizerských hor a to hlavně pro svůj téměř „tatranský“ ráz. Hřeben dosahuje totiž asi sto metrů délky, je přerušován několika štrbinami, kterými můžeme hřebene rovněž dosáhnout a žulové plotny s vyčnívajícími živcovými krystaly spadají strmě k jihu. Vrchol skály je velmi lehce z náhorní strany přístupný a skála je skutečně tvořena jen mohutným hřebenem, který na některých místech spadá 18 - 30 metrů kolmo dolů. Podle toho si můžeme učinit představu i o strmosti svahu, na kterém se skála nalézá. Na její jihozápadní straně jsou nápadné ronové rýhy.
(Ginzel,G., Novák, E., 1962)
 
Seznam prvovýstupů Rudolfa Kauschky v Jizerských horách obsahuje 25 položek (Kittler, A., 2008). Další zdroj tento počet zvyšuje o další 3 položky (Kittler, A., 2019). Autor obou knih zde v Průvodci slezskou částí Jizerských hor (tedy dnes na polské straně) rozšiřuje seznam o jednu cestu na Pelikána (Grosser Pelikanfels) a dále přidává dvě položky na Kozí skalce (Südlicher Ziegenstein), obě s poznámkou u autorství „vermutlich“. Je pravděpodobné, že tuto informaci čerpal z podrobných deníků, které si Kauschka vedl, a ke kterým měl A. Kittler přístup.
 
Můžeme diskutovat, který z Kauschkových počinů v Jizerských horách byl nejrevolučnější, nejtěžší, nejhezčí, historicky nejvýznamnější. Mnozí by se jistě přiklonili k dostoupení kultovní skály Zvon (Glocke) - historický význam je nesporný, ale ruku na srdce, co mohli tak přestavěli (celkem tři místa - viz Wandern und Klettern - dále jen WuK) a to i místa, která už tehdy byla určitě lezitelná a v boji o vítězství na této věži měl být alespoň učiněn pokus o sportovnější dostoupení - tato poznámka platí i s vědomím, že stavění patří ke třem nejoblíbenějším německým sportům.
 
Zcela jedinečný svým charakterem lezení a možná i trochu nedoceněný svým historickým významem proto zůstává průstup Kohoutího hřebene (Hahnenkamm), od nějž v červnu 2023 uplynulo 100 roků. Tento v Jizerských horách neopakovatelný skalní útvar je součástí dalších žulových věží a masivů v jižních svazích Paličníku a pěkný přehled o rozložení skal dnes pořád poskytuje za pěkného počasí pohled z Pavlovy cesty na severních svazích protilehlé Smědavské hory.

 

Celkový pohled na Kohoutí hřeben a širší okolí - 1. Supí hlava, 2. Kohoutí hřeben, 3. Kohoutí plotna, 4. Věž pod Paličníkem (Šmejd), 5. Palička, 6. Paličník s výrazným komínem, 7. Skřítek, 8. Masiv Sluneční stěny, 9. Květnová věž, foto V. Vršovský, revize
Celkový pohled na Kohoutí hřeben a širší okolí - 1. Supí hlava, 2. Kohoutí hřeben, 3. Kohoutí plotna, 
4. Věž pod Paličníkem (Šmejd), 5. Palička, 6. Paličník s výrazným komínem, 7. Skřítek, 
8. Masiv Sluneční stěny, 9. Květnová věž, 
foto V. Vršovský, revize J. Hušek ml.

 

Protože obvyklý přístup ke Kohoutímu hřebeni je malé parkoviště (spíše skládka dřeva) u silnice z Bílého Potoka na Smědavu - těsně před Sedmitrámovým mostem (Siebenbohlenbrücke) a při namáhavém stoupání dorazíme nejdříve k masivu Supí hlavy (Geierkopf), nalistujme ve WuK stránku 107 (případně příslušné místo v české verzi Couranda a lezba), kde začíná Kauschkův dosti podrobný popis onoho památného výletu v roce 1923. 
 
Pro úplnost a zamyšlení jenom časový sousled - cesta byla vylezena v červnu 1923, WuK vyšlo z kraje roku 1924 (Kittler - „Frühjahr 1924“), byť vytištěna byla kniha již koncem roku 1923. To znamená, že termíny mezi odevzdáním rukopisu, tiskem a distribucí byly krajně napjaté. Nakladatel (Paul Sollors´Nachf.) nebyl žádný nějaký regionální podnikatel, ale zavedené nakladatelství, s poměrně dlouhou historií a bohatým repertoárem (viz odkaz č.1 - otevřené zdroje) a určitě si podmínky určoval sám. V knize je dokonce pojednáno i o prvovýstupu na Džbán ve Vranovských skalách (Molkenkrug, Felsen am Roll), který se uskutečnil 5.11.1923 (to už obrazně řečeno skoro odcházeli v tiskárně dělníci ze šatny ke strojům). 
 
Po návratu z Velké války (to se ještě nevědělo, že bude i další válka a tak se nečíslovalo) byl Kauschka jako bývalý úředník Rakousko-uherské monarchie zaměstnán i nově vzniklou Československou republikou a pracoval jako celní úředník. Poslední povýšení do pozice „Zolloberoffizial“ se uskutečnilo v roce 1920. Zároveň mu v květnu tohoto roku umřela osmiletá dcera. V červnu 1921 se mu narodila dcera Doris, což sice přineslo do rodiny určité uklidnění a naději, ale doma si ho žena moc neužila a musela se smířit s častou nepřítomností svého muže, který trávil čas v přírodě a na horách (blíže viz Kittler). Na praní a převlékání plen tedy Kauschka moc nebyl, v týdnu byl v úřadu a o víkendu (a to byl ještě v sobotu dopoledne taky v úřadu) většinou na skalách, nebo odjel do hor. Nabízí se tedy otázka, kdy obecně psal nejenom tuto knížku, ale i své další literární počiny (včetně básní) kdy vyřizoval agendu svého poměrně bohatého klubového činovnictví a taky třeba trénoval. No jediná možnost - dělal to v práci. Takže i když Kauschka neuměl ani slovo česky a (celkem oprávněně) cítil se v novém státním zřízení jako občan druhé kategorie, Československá republika vlastně jeho literární činnost docela slušně podporovala a bůhví, jak to s efektivitou výběru celních poplatků bylo. 
 
No nic, trochu jsem odbočil (to udělám v tomto textu ještě několikrát), vraťme se ke Kohoutímu hřebeni a začněme u té Supí hlavy, kde Kauschka začíná svůj popis:
 
„Ze všech pěkných vrcholů, které se v Jizerských horách nalézají, je Supí hlava jedním z nejsnáze dostupných. Proto také frýdlantští horolezečtí kamarádi ukryli vrcholovou knížku tak, aby byla ochráněna před svévolným čmáráním, ale aby ji znalci přesto mohli najít.“ 
 

Je tedy pravděpodobné, že již od srpna 1920 byla na Supí hlavě umístěna vrcholová knížka - možná spíše nějaká plechová dóza se zápisníkem, bohužel asi ztracená, ale zázraky se dějí a třeba se někdy někde ještě vynoří.

Skála byla poprvé dostoupena lehkou cestou dne 15. srpna 1920 Franzem Hauptem, Kamillem Novotnym a Edwinem Hauptem, kteří téhož dne uskutečnili těžší výstup náhorní stěnou předskalí . Naproti tomu již dříve popisovaný výstup z údolní strany, obzvláště krásné, ne příliš těžké plotnové lezení, byl uskutečněn 17.října 1920 Augustem Steinjanem, Rudolfem Thamem a autorem této knihy.


V Horolezeckém průvodci Jizerské hory od autorů Fajgl, Simm, Vrkoslav je přepis K. Nowotny - tedy křestní jméno je „zamlčeno“ a dále je uveden Franz Haupt. Z nejasných důvodů je ignorován Edwin Haupt a tato chyba je dále přenášena do webových databází. Edwina Haupta vynechává i ručně psaný průvodce Emila Nováka.

Ukázka z „průvodce“ Emila Nováka - 1953
Ukázka z „průvodce“ Emila Nováka - 1953

 

V tomto případě bych se držel zdroje nejpovolanějšího a minimálně ve webových databázích (ČHS, SO) bych jméno Edwina Haupta doplnil. Kauschka zde upozorňuje na jeden ze svých prvovýstupů, s určitou neskrývanou pýchou, zde ale oprávněnou - Údolní cestu na Supí hlavu. Cesta je asi úplně první výstup plotnami v pohoří, ale ty nejsou tak strmé jako ty na Kohoutí hřeben a i dnes nejsou tak holé a bez vegetace, v porovnání s Kohoutím hřebenem. Lezec musí hledat stupy nezakryté mechem a lišejníky, jedná se o nádherný a monumentální výstup. A to i svoji délkou. Končí vlastně pod vrcholovou převislou stěnou, kde uhýbá doprava do Normální cesty a i přes svoji střední obtížnost je třeba v plotně zachovat chladnou hlavu. Myslím, že patří k místní klasice a rozhodně jej lze každému aspirantovi na označení „jizerskohorský lezec“ doporučit, či spíše přikázat. 
Supí hlava - Údolní cesta, foto V. Vršovský
Supí hlava - Údolní cesta, foto V. Vršovský

 

Dříve než se pohled horolezce z temene Supí hlavy dotkne vrcholu Paličníku, utkví na strmě se zvedajících skalních zubech, tvořících dobře 100 metrů dlouhý skalní hřeben. Je to Kohoutí hřeben, pojmenování, které se pozorovateli samo vnucuje. Jde bezpochyby o nejhezčí skalní hřeben v Jizerských horách a o to více je zvláštní, že tato mimořádná ozdoba Paličníku zůstala tak dlouho nedotčená. Nejspíše asi proto, že dostoupení jednotlivých sedel v hřebeni by bylo bezvýznamné, pokud by tento nebyl prostoupen celý.“


Celkem správně zde Kauschka vyjadřuje tezi, že opravdu důležitý výstup na tuto skálu vede po hřebeni, což se nabízí jako velmi lákavý a logický cil. Ostatně výběr z historie dalších prvovýstupů to jen potvrzuje.

V roce 1964 tam udělali místní lezci Melichar se Smejkalem těžkou Diagonální cestu, která už od spodu vypadá, že nebude procházkou a o dva roky později pak Míra Machovič vedle ní eviduje široký komín jako Východní za II-III.

Až v roce 1979 vychytali pěknou a logickou linii Harcuba, Šolek a Trost a ve spodní části východní stěny vznikla Slepičí cesta.
V roce 1982 autor tohoto textu v rámci příprav na nového průvodce Jizerskými horami přišel s Mirkem „Punťou“ Machovičem pod Kohoutí hřeben. Punťa si jen chtěl ověřit správnost nákresu a tak chodil pod východní stěnou, aby to nakonec uzavřel: “Tady jdou ještě dvě cesty, ty mají logiku. Uděláme je, aby už byly v tom průvodci. Ty uděláš tu vlevo, já tu vpravo.

Byly to doby, kdy do vybavení lezců postupně pronikaly první vklíněnce, většinou bastlené doma ve sklepě ve svěráku (alespoň to byl můj případ), s pofiderními smyčkami typu německého drátu („smrt za korunu“). Taky jsem jich několik v batohu měl, ale znal jsem Mirkův velmi odmítavý postoj k těmto novotám a neodvážil jsem se je před ním vyndat. Vybaven jen smyčkami (a taky jich tehdy moc nebylo) jsem nakonec tu cestu vylezl a na několika místech jen vzdychal, jak by tam padnul vklíněnec, který odpočíval dole v batohu, Punťa přidal pak tu druhou. O nějakých netypických jménech se s Mirkem nediskutovalo (znalci a pamětníci ví o čem je řeč) a tak vznikla Lomená spára a Přímá cesta.

O dva roky později doplnili místní matadoři Sojka se Šídou logické napřímení Slepičí cesty a vzniká Dělová roura. Náhodně jsem se k tomu přichomýtl, cestu jsem si s nimi vylezl, přežil velmi nepříjemný úzký komín (odtud ten název) a jsem rád, že ji mám odškrtnutou. Dnes bych se do komína už nevešel a venkem bych to určitě nedal. 

Dělová roura, prvovýstup, lezec se právě snaží nasoukat do závěrečného úzkého komína. foto V. Vršovský
Dělová roura, prvovýstup, lezec se právě snaží nasoukat do závěrečného úzkého komína. foto V. Vršovský

 

Až později vznikly v pravé části východní stěny další cesty, ale už to byly víceméně „linie druhé kategorie“ (bylo tam místo), které jen potvrzují Kauschkovo hodnocení.

 

Nákres V stěny Kohoutího hřebene z průvodce Fajgl, Simm, Vrkoslav - 1999, s laskavým svolením nakladatele
Nákres V stěny Kohoutího hřebene z průvodce Fajgl, Simm, Vrkoslav - 1999, s laskavým svolením nakladatele

 

Není známo, že by v meziválečné a těsně poválečné době byla na vrcholu Kohoutího hřebene - velmi lehce přístupném „chodeckým“ terénem - umístěna vrcholová knížka. Nasvědčuje tomu i zvyklost zřejmá z dochované a archivované vrcholové knížky ze Supí hlavy z let 1969 - 1991 (viz odkaz č.3 - otevřené zdroje). V knížce se objevují i zápisy o absolvování Kohoutího hřebene, čímž byla částečně suplována absence knihy na něm. Lezci, kteří se vraceli z Kohoutího hřebene zpět kolem Supí hlavy ještě rychle vyběhli nahoru a zapsali se. Je tam např. i zápis ze dne, kdy bylo Hřebenové cestě přesně 60 roků. Ale usuzovat, jak velký podíl z celkového počtu absolvování Hřebenové cesty je v této knížce evidován by byla čirá spekulace. Proto nejsou tyto zápisy v následující statistice zohledněny.

První známá vrcholová knížka Kohoutího hřebene se objevila 30.7.1983. Byla úplně na vršku, tedy tam, kam se dostane každý a do dvou roků byla zničená - mokrá - někdo špatně vrátil krabici. Jako tehdejší správce oblasti jsem ji vzal domů, co šlo přepsat (skoro vše) jsem napsal do další knížky a jednu známou jsem poprosil, aby seznam cest napsala pěkným písmem a taky aby tam překreslila obrázek z pérovky (je to reálná scéna z jedné velké alpské stěny). Knížku jsem přemístil o trochu níže, kam už se každý nedostane a zatloukl jsem tam tyčku. Knížka byla zaplněna zápisy až do poslední stránky a vydržela tam do října 2007. Pokrývá tedy časové období od srpna 1983 do října 2007.


Dlouhé roky jsem na Kohoutím hřebeni nebyl (od roku 1989) a když jsem začal připravovat tento text a chystat se na výroční výstup, po téměř čtvrt století jsem na vrchol vystoupil. Byla tam už „nová“ knížka (po pravdě řečeno, už také mírně jetá), vložená na vrchol horským služebníkem Pavlem Horkým 6.8.2011. Období, mezi těmito dvěma knížkami - tedy téměř čtyři roky - je pokryto provizorním notýskem, který jsem nakonec díky Pavlovi měl také k dispozici, byť jeho vypovídací hodnota je mírně snížená.

Každý, kdo někdy dělal statistiku z vrcholových knížek, zná limity přesnosti. Úroveň zápisů je velmi rozdílná, desetileté dítě umí zvěčnit své jméno a popisy pocitů na celou dvoustranu, někdo píše své jméno hůlkovým písmem, Němci zásadně jako nečitelné podpisy. Většinou však lze alespoň odvodit kolik osob tvořilo lanové družstvo (a že během „Dnů VHT“ bylo těch kolchozů až dost). Ale při zpracovávaném časovém období 4 desetiletí jsou už výsledné údaje i při připuštění drobných chyb (hodnotitel se jednoduše musel při pochybnostech přiklonit k nějaké variantě) celkem vypovídající.


Zjišťoval jsem:
- počet „družstev“, které Hřebenovku absolvovaly, přičemž na jedné straně stupnice co je družstvo stojí lezci, kteří cestu absolvovali sólo (u Pavla Horkého odhad tak cca 80-90), bez lana a na druhé straně ony zmíněné kolchozy
- dalším údajem byl počet osob, které takto Hřebenovou cestu absolvovaly
-„neuvedeno“ jsou zapsané výstupy, bez uvedení cesty k dosažení vrcholu. Zčásti jsou to Hore zdary z 1.ledna - kdy to asi bylo brodění ve sněhu od shora, ale tento údaj pravděpodobně zahrnuje i některé výstupy Hřebenovkou, kdy lezci prostě nezapsali Hřebenovku, protože (skoro správně) předpokládali, že se jedná o jediný logický výstup. 
Doplňkově bylo zjišťováno, jak jsou opakovány některé cesty ve V stěny (nikoli všechny) a výsledky nebyly překvapivé.
Celkem oblíbená, protože lezitelná je Slepičí cesta (za sledované období 23 výstupů) a stejně tak i Východní komín, jako lehká alternativa výstupu na hřeben, s obejitím spodního obtížného úseku (rovněž 23 výstupů). Spárové cesty (Lomená, Přímá, Diagonální) mají jen několik opakování a objevují se u nich jména „notorických“ místních spárařů.

Samostatnou kapitolou je cesta Dělová roura, která má za sledované období jen 4 průstupy (včetně prvovýstupu). Jeden z nich není ve vrcholové knize evidován (informace pocházela z deníčků na Lezci) a ze soukromé korespondence s Davidem „Bobrem“ Obročníkem jsem se dozvěděl i důvody: „Zdar, lezl jsem to za Nedorim za parádní mlhy, takže Hřebenovku jsme určitě nelezli.“ Tedy opět ti notoricky profláklí spáraři a později ještě Bobr doplnil: „Nedorimu to v tom komíně svlíklo kalhoty pod sedákem a odřel si prdel. Já zas mám klaustrofobii takže jsem v díře málem 2x omdlel. Prostě sranda veliká“. Popis přesně vystihuje obtíže cesty a osobně se domnívám, že na křižovatce Dělová roura x Slepičí cesta visí spousta pytlů těch, kteří nastoupili s úmyslem Dělová roura a pod nástupem do úzkého komína si to „rozmysleli“.

Zcela nezpochybnitelný je však status Hřebenové cesty, kterou (i s vědomím možných nepřesností ve statistice) za sledované období 40 let absolvovalo přes 1300 družstev, v kterých bylo něco přes 3600 osob. Rudolf Kauschka by měl velkou radost, v Jizerských horách se určitě jedná o nejvíce jeho opakovanou cestu.

 

Evidence výstupů Kohoutí hřeben. Sestavil V. Vršovský
Evidence výstupů Kohoutí hřeben. Sestavil V. Vršovský

Tabulka v PDF ke stažení zde.


Po této velmi obsáhlé odbočce se opět vraťme ke Kohouťáku, kde už Rudla netrpělivě přešlapuje:

V roce 1922 u příležitosti výletu Horského spolku jsem vystoupal od západu do nejspodnějšího sedla a můj pohled znalce zde ihned objevil lákavý problém. Ovšem trvalo to až do 3.června 1923, než jsme se k tomuto skalnímu hřebeni přiblížili - i tentokrát od Supí hlavy, a s vážným odhodláním pokusit se o přelez tohoto hřebene.
Byla to krásná neděle jinak deštivého začátku léta, ze šedivé, mraky pokryté ranní oblohy se rodil čerstvý, slunečný letní den, chladný vítr ševelil v listoví stromů. Prošli jsme pod zcela odmítavou údolní stěnou nejspodnějšího zubu na východní stranu hřebene: Steinjan, jeho žena a já. Brzo jsme postřehli, že i z této strany hřebene, kde vyčnívala větrem ošlehaná jedle, je možné vystoupat k nejnižšímu sedlu. Ne příliš obtížně jsme vylezli porostlým žlabem vzhůru do prvního sedla a na závěr malým komínem dosáhli druhého sedla v hřebeni k rozpadávajícímu se zetlelému pařezu. Zběžný pohled dolů z prvního zubu (1. Zacke) nás přesvědčil , že jeho jižní stěnu lze sotva překonat.


Kauschka pochopitelně ve WuK nečísloval sedla tak, jak je dnes v průvodci v nákresu. Zde je to použito v rámci úpravy volného překladu pro větší srozumitelnost. Při prvovýstupu nastoupili na hřeben z východu, lehkým žlabem a přes lehký stupeň (komín v tom moc není) do druhého sedla. To je místo - rozuměj tedy 2.sedlo, kam se dnes obvykle nastupuje ze západní strany hřebene a kde se obvykle teprve lezci navazují a začínají s lezením. 

Původní nástup z východu, dnes méně užívaný, navážeme se až v sedle, foto V. Vršovský
Původní nástup z východu, dnes méně užívaný, navážeme se až v sedle, foto V. Vršovský

 

Zapomněli jsme si obout lezecké boty a málem jsme ponechali u našich věcí i lano. Nyní jsme viděli, že zapotřebí bude obojího. Stěna druhého výšvihu začíná zarostlým stupněm, ve kterém bude nutno se pohybovat opatrně. Nacházíme zde stopy okovaných bot, to znamená, že zde už někdo musel být, pravděpodobně frýdlantští kamarádi. Po zhodnocení směru z bezprostřední blízkosti jsme usoudili: Paráda, to musí každopádně jít. Přinejmenším půjde dosáhnout travnatého polštáře, jenž se uchytil na drobném stupni. Sklon skály nám připadal schůdný, ale když jsem potom skutečně položil ruce na plotnu bez chytů a zkusil okované boty zatížit, dostalo najednou vše zcela jinou podobu. S ochozeným krajním kováním jsem tu neměl co pohledávat.

Pod lezečkami z té doby si je nutno představit lehčí boty (sandály), které byly podlepeny konopným lanem. Ty tedy zůstaly dole, kde jejich věci hlídala paní Steinjanová (v originále doslova “nechali věci u strážkyně našeho majetku“).
Dnes již zde začíná čistá skála, bez lišejníků a mechů, ale v době prvovýstupu to tak nebylo. Navíc opravdu první dva kroky jsou ve strmějším terénu - pak se plotna velmi mírně pokládá. 

Lezec v prvním výšvihu, těsně nad dnešním jediným fixním jištěním. V místě pod ním asi byl onen zmiňovaný „drn“, kde pravděpodobně Kauschka „zřídil stanoviště“. foto V. Vršovský
Lezec v prvním výšvihu, těsně nad dnešním jediným fixním jištěním. V místě pod ním asi byl onen 
zmiňovaný „drn“, kde pravděpodobně Kauschka „zřídil stanoviště“. foto V. Vršovský

 

Historická skoba, která ale nepochází od R.K. Dodnes na místě - obtížně provázatelná. foto V. Vršovský
Historická skoba, která ale nepochází od R.K. Dodnes na místě - obtížně provázatelná. foto V. Vršovský

 

V osmdesátých letech do tohoto místa tehdejší správce umístil vrtanou skobu. Byla to doma dělaná skoba s kroužkem, délky cca 10-12 cm, takový typický výrobek na „utíkání v Tatrách“. Jako postupové jištění zcela určitě vyhovovala a eliminovala to pracné provazování staré skoby. Jednou byl ale správce konfrontován s neuvěřitelnou scénou. Při náhodné návštěvě sledoval udiveně situaci, kdy u skoby seděl lezec (a pěkně po pískařsku s nohama „u kruhu“) a jistil odtud postup nad sebou. Dnes je již dlouho toto místo osazeno pořádným a vzorovým jištěním. 

Současný stav jištění v prvním výšvihu. foto V. Vršovský
Současný stav jištění v prvním výšvihu. foto V. Vršovský

 

„Začalo to dobře. Nyní se před námi zvedá další plotna, už trochu strmější. Nejvhodnější mi přijde lézt s pomocí pravé hrany. A tak se, jako kočka, drápu vzhůru, až se dostanu se na další výšvih této hrany.“  

.. a jako kočka se drápe vzhůru (100 roků pořád stejný styl), foto V. Vršovský
.. a jako kočka se drápe vzhůru (100 roků pořád stejný styl), foto V. Vršovský

 

"Je to velmi působivé místo, odkud náhle padá pohled hluboko až k úpatí skály. Nyní znovu opatrně, přesto nezadržitelně vzhůru k vrcholu třetího zubu, který umožňuje pouze jezdecký posed. Hřeben zde spadá do hloubky pěti metrů do čtvrtého sedla, které je vyplněné dvěma velkými bloky. Obratně dolézá i kamarád. Lezení po strmé plotně, bez chytů a stupů, bylo nádherné.“ 

Sestup do čtvrtého sedla, pro druholezce trochu „nervózní“ operace, foto V. Vršovský
Sestup do čtvrtého sedla, pro druholezce trochu „nervózní“ operace, foto V. Vršovský

 

S těmi pěti metry bych byl malinko skromnější, minimálně metr bych ubral, ale když se tvoří hrdinské činy, na nějakém metru nesejde. V originále dolézá „der schwere Freund“, z čehož lze vydedukovat, že prvolezec lezl nalehko a druholezec nějak nafasoval ty okované boty - 2 páry. Jestli do nějakého batohu, nebo svázané tkaničkou přes krk, to je na fantazii čtenáře.

„Naše víra v úspěšné dokončení výstupu znatelně stoupla. Nyní by nás už neměl odmítnout ani poslední úsek ploten. Jsou rozdělené širokým pásem zeminy, s malými smrčky a jeřáby, na dvě části. Náš cíl je zcela jasný: Pokud se dostaneme na malou poličku, je vítězství naše. Právě tento první úsek plotny se jeví jako nejtěžší. Ale my už se nenecháme ničím zastrašit, i když jsem si při přelézání ostrých bloků v sedle narazil levé koleno tak, že jsem musel zůstat chvilku ležet, dokud neodezněla největší bolest.
I zde se opět držím na oblé pravé hraně plotny. První metry jdou celkem obstojně, potom ale následuje jedno strmé místo, které mohu zdolat jen s nasazením veškeré své vůle. Prsty rukou a nohou se jako přísavky drží na skále, aby nesklouzly z této plotny bez chytů. Po tomto těžkém místě znovu následuje lehčí úsek až k porostlé polici, kde mohu dobře jistit druholezce. Ještě nás čeká druhá část plotny. My ale cítíme, že v tomto málo používaném způsobu lezení naše schopnosti každým metrem rostou a cítíme se být jistější.“

Kauschka si lezení v plotnách užívá a se stejným zápalem o drama s dobrým koncem nám tento zážitek zprostředkuje - zjevně bylo místo u jeho stolu v kanceláři celního úřadu velmi inspirativní.

„Na úzkém vrcholu posledního výšvihu, vrcholu našeho vítězství, kvetou bohatě brusinky. Povalujeme se pohodlně v příjemném slunci a necháváme mezi nahými prsty nohou bzučet chladivý vítr. Kolem nás se tyčí a šumí vrcholky nejvyšších buků, mihne se strakapoud a vysoko, podoben orlu, krouží nad námi velký dravec. Hluboko pod námi v krátkých přestávkách slyšíme vrčení automobilů v závodě do vrchu na Smědavu. Jakoby váhavě se přibližují k zatáčkám u Sedmitrámového mostu! Je tohle vůbec ještě sport? Nahoře, za Brzdou, ale rychle mizí v prachu, až se tomu divíme. Nebezpečný život i tam dole, ale my nezávodíme. V tiché lesní samotě žijeme náš život, který nás naplňuje.“

Na posezení na vrcholu v závěru hřebene se asi za sto roků moc nezměnilo. I dnes je možno z vršku pozorovat vršky vysokých buků a charakter lesa se od dob Kauschky moc nezměnil. Na historické lesnické mapě, která zachycuje stav po revizi v roce 1880 je Kohoutí hřeben přibližně v oddělení 90. Podle barevné škály je zařazen do věkové třídy „81-100 roků a více“ a v uvedených porostech se dle dostupných historických průzkumů pravděpodobně hospodařilo pouze jednotlivým výběrem. Dnes jsou okolní lesní ekosystémy součástí národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, kde je ponechán úplný prostor pro přírodní procesy.

Okolní lesní porosty se moc nezměnily, jen dnes požívají významné ochrany, foto V. Vršovský
Okolní lesní porosty se moc nezměnily, jen dnes požívají významné ochrany, foto V. Vršovský

 

 

Mapa lesních porostů z okolí Kohoutího hřebene - 1880
Mapa lesních porostů z okolí Kohoutího hřebene - 1880

 

Lezci na vrcholu nebyli ušetřeni zvukové kulisy automobilových závodů. A i když se v roce 1923 asi jednalo o jednorázový závod aut do vrchu, není dnes nijakou zvláštností z vrcholu Kohoutího hřebene „sluchově“ sledovat novodobé závodníky, kteří zkouší sílu svých strojů (převážně motocyklů) a svoje dovednosti v zatáčkách silnice na Smědavu. Svět je vlastně v něčem pořád stejný. Kuriózně v den stého výročí byly na Smědavské silnici opět závody - tentokrát směrem dolů a na longboardech. Kdo si dohledá např. na Youtube nějaká videa (třeba z roku 2022), může se rozhodovat, co je větší adrenalin, zda lezení po skalách nebo jízda rychlostí až 60 km/h na dlouhých prkýnkách s kolečky a bez brzdy. 

Vrchol Paličníku z vrcholu Kohoutího hřebene. Střed skály protíná výrazný komín, téhož dne další Kauschkův cíl, foto V. Vršovský
Vrchol Paličníku z vrcholu Kohoutího hřebene. Střed skály protíná výrazný komín, téhož dne další
Kauschkův cíl, foto V. Vršovský

 

„Z vyhlídky na vrcholu Paličníku doléhají hlasy turistů, už ne moc vysoko nad námi. Jsme dnes tak odhodlaní k činům, že nechceme ani tohoto šedivého trůnu dosáhnout nejjednodušší cestou. Stoupáme od místa našeho odpočinku bez obtíží kamenitým terénem do lesa a nasměrujeme se brzy doprava k vysokým srázům hlavní věže Paličníku. Šikmo přes plotny, občas po stupních trochu na východ, až konečně stojíme na úpatí komína, který slibuje lezitelnou cestu na vrchol. Nejdříve nám chtěly keře a zetlelé stromky ztížit nástup, potom nás mínila setřást převislá spára, ale bylo to marné. Konečně se vzpíráme pohodlně vzhůru v širším komíně k můstku, který jej zastřešuje, a vyšvihneme se přes železné zábradlí na vrchol. Byla nalezena nová pěkná cesta na krásný vrchol našich hor.“

Vrchol Paličníku byl již v době Kauschkova výstupu (a to mnohem dříve) vybaven železným schodištěm a zábradlím. Viz třeba průvodce od F. Hüblera z roku 1902 kde se píše: „Na vršku se nachází železné zábradlí, zřízené Německým krkonošským horským spolkem (D. R.-G.-V. - Deutschen Riesengebirgs-Verein), jakož i dřevěný kříž s vlajkou“. Komín vyúsťuje přímo na krátkém můstku mezi vrcholovými skalisky a mohlo by to být trochu komické, kdyby se tam mezi postávajícími turisty, kteří obdivují mimořádně krásný kruhový výhled, s funěním objevil nějaký lezec (a zřídil si tam stanoviště a dobíral).

„Velká lezecká túra, která může začínat na jižním úpatí Supí hlavy a končit na vrcholu Paličníku, patří pro svoje významné plotnové lezení k nejdelším a jedinečným v Jizerských horách. A ten, pro koho námaha a obtíže při lezení nejsou to nejdůležitější, ji rád označí jako nejdelší a unikátní skalní túru domoviny. (Plotny Kohoutího hřebene jsou průměrně 15 m dlouhé a 40 stupňů strmé).“

Jak už to v lezeckém životě bývá, večer v hospodě u piva (v tomto případě asi v pondělí v kanceláři Celního úřadu) jsou brutální obtíže zapomenuty, zlehčovány a všechno byla pohoda. I přes popis velkého nasazení, zvykání si na neznámý způsob lezení, natlučené koleno a vynaložení veškerého umění zde Kauschka nakonec doporučuje výstup (dnes by se řeklo) softmoverům a těm, co nehoní „čísla“. 

Kohoutí hřeben 3.6.2023 - Půlnoc. Stejné místo jako na foto č.5 - lezení v plotnách za svitu čelovky nabízí nevšední zážitky a novou výzvu. foto Naďa Rösslerová
Kohoutí hřeben 3.6.2023 - Půlnoc. Stejné místo jako na foto č.5 - lezení v plotnách za svitu čelovky
nabízí nevšední zážitky a novou výzvu. foto Naďa Rösslerová

 

 

Kohoutí hřeben 3.6.2023 - po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli (tedy pokud nebyl před výletem někde na pařbě?)foto Naďa Rösslerová
Kohoutí hřeben 3.6.2023 - po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli
(tedy pokud nebyl před výletem někde na pařbě?), foto Naďa Rösslerová

 

Hřebenová cesta na Kohoutí hřeben patří desetiletí k velmi oblíbeným skalním túrám v pohoří. Střední obtížnost (alespoň z dnešního pohledu) ji zpřístupňuje široké mase lezců (a dokládá to i statistika za roky, kdy v Bílém Potoce probíhala akce „Dny VHT“). Spojením s výstupem Údolní cestou (rovněž od Kauschky) na Supí hlavu - stejně se jde okolo - je už téměř naplněno to Kauschkovo doporučené provázání cest do jedinečné skalní túry v Jizerských horách. Zbývá už jen dokončit jeho nápad a prosoukat se na Paličník mezi turisty nápadným komínem. Takto spojené to ale asi leze málokdo, lezecký program se spíše dokončí na Věži pod Paličníkem (Šmejd), případně Paličce a Skřítkovi. Jen drsňáci a sběratelé věží se víceméně po vrstevnici, ale strašným terénem plahočí ke Sluneční stěně, Květnové věži, případně až ke Kuřím věžím. 

Zápis ve vrcholové knize - cca 1 hodinu po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli (tedy pokud někde na té pařbě neobjednával další rundu?) foto Naďa Rösslerová
Zápis ve vrcholové knize - cca 1 hodinu po půlnoci. Před sto lety ještě ležel asi Kauschka v posteli
(tedy pokud někde na té pařbě neobjednával další rundu?) foto Naďa Rösslerová

 

Autor tohoto textu se domnívá, že Hřebenová cesta je nejvýznamnější prvovýstup Rudolfa Kauschky v pohoří. Nominálně stejně obtížné, případně obtížnější cesty má již většinou za sebou (Uhlířova čapka - Údolní spára - V, Uhlířova čapka - Západní spára -V-VI, Jeskynní věž - Kauschkova - V, Zvon - Kauschkova spára - VI,) a čeká ho již jen v roce 1927 prostoupená Údolka na Divou Maří -V-VI.
Ale průstup plotnami Kohoutího hřebene především ukázal nové možnosti lezení v tomto specifickém horolezeckém terénu a byl to opravdu vizionářský čin.

Hozená rukavice však zůstala dlouhé roky na zemi. Opomenu zde Ebertův nástup na Zahradní stěnu (čtyřkové obtíže spočívají spíše v nástupním převísku než ve vlastní plotně), kdy po více jak čtyřiceti letech ji zvedli místní borci Jaroslav Petrův a Ladislav Hamáček, a to opravdu krásným a dodnes velmi oblíbeným průstupem Stržové plotny. Elegantní cesta s jedním kruhem vznikla - aha - Průvodce ani webové databáze tento údaj neuvádí. Trocha pátrání (tedy dnes e-mailové komunikace) a údaj je přímo Láďou Hamáčkem doplněn. Stalo se tak 27.5.1967 a u prvovýstupu byl údajně ještě třetí lezec: „A kupodivu se neuvádí třetí člen družstva a to byl nějaký Sýkora. Syn Libereckého komunisty, nějaké zvíře. Ten se později zabil v autě.
Cestu jsem lezl poprvé v roce 1978, to ještě nebyla v žádném průvodci a informace o ní se tradovaly ústně. Bylo to ještě v době předfriendové a pamatuji si, jak jsem si do vodorovné spáry, z které se nastupuje do vlastní plotny, v předvečer výstupu vyrobil doma dřevěný klín. S nostalgií starce si rovněž vzpomínám, že ty krystaly byly tehdy nějaké neoklouzané a nenaleštěné a že to byl opravdu velmi ulehčující pocit, když jsem si cvaknul kruh. 

Stržová plotna - autor textu v roce 1978 - poprvé to je vždy nejhezčí (a taky trochu nejnapínavější), foto Pavel Fajgl
Stržová plotna - autor textu v roce 1978 - poprvé to je vždy nejhezčí (a taky trochu nejnapínavější),
foto Pavel Fajgl

 

Oblíbená a určitě hodně frekventovaná cesta, u které bohužel nejsou k dispozici žádné záznamy z vrcholové knihy, je dnes mírně olezená, krystaly trochu vyleštěné, ale pořád lezitelná v obtížích V stupně.  

Stržová plotna - těsně pod kruhem, teď by se už nemělo spadnout, foto archiv V. Vršovský
Stržová plotna - těsně pod kruhem, teď by se už nemělo spadnout, foto archiv V. Vršovský

 

Kolem této plotny musel Kauschka opakovaně projít, a proto se nabízí otázka, proč se o ni nepokusil. Místní znalci se domnívají (a já s nimi vcelku souhlasím), že důvodů je několik.
Cesta středem plotny je sice nominálně stejně obtížná jako Kohoutí hřeben, ale lezecké obtíže jsou určitě o něco výše - u Kohouťáku je možná zohledněna i délka. Podstatné ale je, že Kauschka v Jizerkách neumisťoval na svých cestách „vrtané“ skoby - kruhy. Spárka pod dnešním kruhem určitě neumožňovala umístění zatlučené skoby a bylo to patrné již od spodu a Kauschka by musel počítat s dlouhým nejištěným výstupem. Zásadní ale je, že Stržová plotna není vrchol, je to vlastně masív a z pohledu tehdejších lezců tedy žádný cíl. Její čas tedy přišel až koncem šedesátých let. 
Na nějakou dobu se opět v plotnách rozprostřelo ticho a v roce 1974 přišel další průlom - možná trochu z historického hlediska nedoceněný (a mimo jiné velmi trefně nazvaný) Kauschkův odkaz na Viničnou plotnu. Plotnový úsek vlastně jen spojuje dvě spárky a není dlouhý, z hlediska obtížnosti je to však úplně nová úroveň ve srovnání s Kohoutím hřebenem, nebo Stržovou plotnou.

Neznámí lezci - osmdesátá léta, v zimních podmínkách. Prvolezec se neobtěžuje založením jištění ve spárce, buď si věří, nebo sněhová pokrývka (sněhomatka) pod plotnou mu přijde dostatečná. foto V. Vršovský
Neznámí lezci - osmdesátá léta, v zimních podmínkách. Prvolezec se neobtěžuje založením jištění
ve spárce, buď si věří, nebo sněhová pokrývka (sněhomatka) pod plotnou mu přijde dostatečná.
Foto V. Vršovský

 

 

Ladění plotny v jarních podmínkách. Kruh je už blízko, ale tak daleko - a navíc ho „dobráci“ otočili. Retro snímek - endérácká helma a sémišbagáně, foto Dana Kuncová
Ladění plotny v jarních podmínkách. Kruh je už blízko, ale tak daleko - a navíc ho „dobráci“ otočili.
Retro snímek - endérácká helma a sémišbagáně, foto Dana Kuncová

 

Viničná plotna se strmě zdvíhá přímo ze stejnojmenné lesní cesty a všichni lezci kolem ní chodili, než do ní v roce 1974 Löffler, Klíma a Hadrich nakreslili první cestu. Její význam neubírá ani fakt, že se původně u kruhu stavělo (spíše se jednalo jen o pozdvižení rukou za kruh). Patřila (a asi stále patří) do povinného repertoáru místních lezců a také si ji všichni postupně odškrtali. A tím si také potvrdili, že plotny jsou lezitelné, jsou lákavým a na výzvy atraktivním cílem. Prostoru bylo dost, nastal zlatý věk plotnového lezení a netrvalo dlouho a v plotnách se začaly dít věci a vznikaly cesty, které rekreačním lezcům berou dech a specialistům a psychicky odolným jedincům umožňují podnikat velmi náročné výstupy - jen namátkou:

1982 - Jizerská melta
1983 - Poslední tandem, Babí léto (těžké a morálové lezení, původně bez dnes dodaného kruhu) 
1985 - Ruleta
1986 - plotny na Ořešník (Zlatá střední, Truc starého pána)
1987 - Kouzelné botičky (podle autora textu nejhezčí plotna) 

Ukradený dárek - vypadá to, že je to poležené..... foto J. Hušek ml.
Ukradený dárek - vypadá to, že je to položené..... foto J. Hušek ml.

 

 

....ale není, leze Petr Besta, foto J. Hušek ml.
....ale není, leze Petr Besta, foto J. Hušek ml.

 

Ale to už je úplně jiná kapitola, než vzpomínka na stoleté výročí Hřebenovky na Kohoutí hřeben.


Vladimír Vršovský

psáno pro:  
https://rudolfkauschka.wordpress.com/
a
https://www.horyinfo.cz/


Následujícím osobám patří díky za ochotu při revizi textu, doplnění historických a vlastivědných údajů a poskytnutí fotografií: i. A. O. - P. Fajgl, P. Horký, J. Hušek ml., T. Kolesa, D. Obročník, A. Rössler, O. Simm, M. Vrkoslav

 

Odkazy na literaturu, neboli Verwendete Literatur:
1. Ginzel G., Novák E. - Topografie skal Jizerských hor, Severočeské muzeum - přírodovědné oddělení, Liberec, 1962
2. Kauschka R. - Wandern und Klettern, Paul Sollors´Nachf. Reichenberg, 1924
3. Couranda a lezba, český překlad, nepublikováno
4. Kittler A. - Rudolf Kauschka, 1883-1960, Eigenverlag A.Kittler, 2008
5. Kittler A. - Schlesisches Isergebirge - Kletterführer, Eigenverlag A. Kittler, 2019
6. Novák E. - Kletterführer der Isergebirgsfelsen, Manuscript - 1953, nepublikováno
7. Fajgl P., Simm O., Vrkoslav M. - Horolezecký průvodce Jizerské hory, Nakladatelství a vydavatelství Milan Vrkoslav, 1.vydání, 1999
8. Hübler, F. - Führer durch das Jeschken - und Isergebirge, Theile des Lausitzer und Mittelgebirges, durch Reichenberg und Umgebung. Herausgegeben vom Deutschen Gebirgsvereine für das Jeschken- und Isergebirge. 
Verlag Paul Sollors, Reichenberg, 1902

Otevřené zdroje:
1. http://www.boehmischeverlagsgeschichte.at/…hf/
2. https://www.horosvaz.cz/…102
3. https://www.horosvaz.cz/achiv-vrcholovych-knih/jizerske-hory/jizerske-hory/ 

 





[Akt. bodový průměr: 1,57 / Počet hlasů: 21] 1 2 3 4 5

| Autor: Vladimír Vršovský | Vydáno dne 15. 08. 2023 | Počet komentářů: 7 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Vladimír Vršovský

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme

Související články:
Co to je? Kde to je? Kdo tam je? (26.03.2024)
Retro: Světový pohár v boulderingu (01.06.2023)
Stoleté (04.01.2022)
100 let Jamesu v Spišskej Belej (17.08.2021)
40 let Cesty přes rybu. (28.07.2021)
Campanile basso (2) (22.06.2021)
100 let Kapelníka (14.06.2021)
Campanile Basso (1) (12.06.2021)
Hoši z KZP (19.04.2021)
24. březen – Den Horské služby (04.04.2021)
Hermann Huber 90 (04.11.2020)
Chvála Pavouků (10.05.2020)
Krzystof Wielicki oceněn za celoživotní přínos (15.06.2019)
Grivel slaví 200 let! (10.10.2018)
Letadlo Josky Smítky (23.01.2018)
Výročí českého organizovaného horolezectví (13.11.2017)
120 let českého horolezectví (05.11.2017)
S Drobkem o lezení... (20.03.2017)
50 let od smrti Josefa Čihuly (07.02.2016)
Žabí Kôň (10.08.2015)
Jak objevili němečtí horolezci skály českého Ráje (25.06.2015)
45 let od tragického konce Expedice Peru (27.05.2015)
Retro – o prvním vánočním výstupu na Maják 1942 (23.12.2014)
Závodili na betóně (04.11.2014)
Horolezecké muzeum Zámek Adršpach (21.08.2014)
Připomenutí: 8. 8. 2013 zahynul Zdeněk Hrubý (08.08.2014)
45 let od prvního čs úspěchu v Himálaji (11.07.2014)
Chroust – smutné kulaté výročí (23.06.2014)
O Zuzaně i věcech jiných (20.12.2013)
Štědrodenní výstupy na Maják (18.12.2013)
Boty a sedák z pravěku (01.12.2013)
Radan Kuchař jak ho možná neznáte (02.10.2013)
Zápis "Města" č. 4 z roku 1978 (26.09.2013)
Stěna smrti prostoupena před 75 lety (24.07.2013)
Dokument: Zápis 4/1976 předsednictva HS MV ČSTV Praha (25.03.2013)
České Švýcarsko si připomíná 125. výročí ohleduplného horolezení (20.03.2013)
Historická vrcholovka z Laňky (22.08.2012)
Tatranský prvovýstup před 40 lety (17.07.2012)
Kniha Rudolf Kauschka 1883 - 1960 (15.05.2012)
Zimní El Cap v roce 1974 (03.04.2012)
Historická vrcholovka z Dračí (13.03.2012)
Fritz Wiessner (26.02.2012)
Světový pohár v ledolezení 2000 (21.12.2011)
Revoluční rok Tomáše Rakoviče (20.10.2011)
2. 9. 1961 prostoupili první Čechoslováci severní stěnu Eigeru (02.09.2011)
Členem JAMESu by chtěl být každý (16.08.2011)
První osmitisícovka (03.06.2011)
Prvovýstup na Makalu (15.05.2011)
Osmdesátiny Oldy Kopala (02.03.2011)
Wanda Rutkiewiczová (04.02.2011)
2. 1. 1909 se narodil Riccardo Cassin (02.01.2011)
Řád pro Kneze a Kara (30.12.2010)
Prvovýstup na K2 (02.08.2010)
První česká chata v Alpách (26.07.2010)
Prvovýstup severní stěnou Eigeru (24.07.2010)
První žena na Matterhornu (21.07.2010)
8. 6. 1924 Irwine a Mallory spatřeni naposledy (08.06.2010)
Tragický Huascarán (31.05.2010)
První Čech na Everestu (17.05.2010)
První výstup na Dhaulagiri (14.05.2010)
24. 3. Den Horské služby v ČR (24.03.2010)
Založení Alpine Club (24.12.2009)
První česká himálajská expedice (16.10.2009)
Národní archiv zachrání vrcholové knížky (11.06.2009)



Komentář ze dne: 16.08.2023 09:30:00     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Dag (@)
Titulek: Krásné
Slza v oku, vzpomínka na dobu, kdy mi ještě nebylo 60, ani 50 a byl "psychicky odolný", nebo snad máčo na hlavu (?) a ukecával mokré lezačky, ať na tý Stržový, Viničný... zasněžený plotně držej.
0 0

Komentář ze dne: 22.08.2023 18:02:21     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jx null (@)
Titulek: jo
Na to, jaka to je blbost, tak to muselo dat tolik prace a nakonec to je i paradni clanek. Dekuji za nej.

Ta Strzova plotna je podle me vyrazne tezsi nez Kohoutak. Kohoutak jsem lezl jednou naboso (kdovikde jsem nastupoval), kdyz jsem jel okolo na kole, a nejvic jsem se bal pri hledani sestupu. Ve Strzove plotne jsem mel naopak i v lezeckach velmi stazeno a v te vodorovne spare jsem ovazoval nejaky bukovy klacek podlozeny sutrem. To uz ma ke Strzove plotne bliz ta Vinicna (krome mista u kruhu).

Jo a tim se dostavam ke svemu dotazu: To s temi tremi nejoblibenejsimi nemeckymi sporty je nejaky vtip, ktery neznam?

A jizliva poznamka nakonec: Urednik ochrany prirody (snad jsem se nespletl) si dela legraci z celniho urednika, ze se v praci nepretrhne. Pokud jsem z dani prispel na tento clanek, tak mi to nevadi.
0 0

Komentář ze dne: 22.08.2023 23:36:36     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Petr Jandík (redakce@horyinfo.cz)
Titulek: Re: jo
Ahoj, od vědce tého kalibru bych nečekal, že bude něco tvrdit aniž by si předtím zjistil fakta. Hlína je již nějakou dobu v penzi a tím pádem na ten článek přispěl svým volným časem a s daněmi to nijak nesouvisí.

A ty platíš daně v Česku? Nějak jsem zaznamenal, že pracuješ v Oxfordu.

0 0

Komentář ze dne: 23.08.2023 14:59:32     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Hlína (@)
Titulek: Re: jo
Petr to sice následně vysvětlil (tedy to, že již 2 roky jsem "praktikující důchodce"), ale přesto si dovolím ještě dodat, že i v době, kdy jsem byl "úředník v ochraně přírody" jsem na psaní takovýchto textů neměl určitě v práci čas. Posledních pár roků mého působení ve státní službě bylo opakovaně provázeno nepřímou úměrou, tedy snižování počtu lidí, spojené se zvyšování objemu agendy. Naštěstí jsem měl tu určitou svobodu stáří a když to už pro mě nebylo únosné, řekl jsem dost a šel jsem pryč. To je velká výhoda tzv.pracujících důchodců.
K dotazu na tři nejoblíbenější německé sporty - na férovku a bez pořadí:
fotbal, spolková a klubová činnost, stavění.
Já jsem se nějak ztratil už v počátku tvého komentáře, jednoduše jsem nepochopil, k čemu se vztahuje hodnocení "blbost": cesta od Rudly (??), provedená statistika z VK (???), ... fakt jsem se ztratil.
Přátelsky
Vladimír
0 0

Komentář ze dne: 24.08.2023 16:36:10     Reagovat
Autor: neregistrovaný - jx zero (@)
Titulek: Re: Re: jo
Odpovim obema najednou:

To bude nejaky omyl. Ja nejsem vedec, ani z Oxfordu.

"Blbost" jsem myslel tak, ze z toho clanku uplne cisi nadseni, s jakym to autor psal.

Za tri nemecke sporty dekuji a hlavne dekuji, ze jste to oba vzali plusminus s humorem. Ja kdyz si to po sobe posledne precetl, tak jsem se lekl, ze by se to dalo vylozit i nejak spatne.
0 0

Komentář ze dne: 23.08.2023 13:16:19     Reagovat
Autor: neregistrovaný - AlenaČ (acepelkova@gmail.com)
Titulek: Především...
Hlíno moc díky za parádní počtení. Well done!
0 0

Komentář ze dne: 10.09.2023 18:20:39     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Dag (@)
Titulek: Stržová - green deal
Sem byl po cca patnácti (?) letech lézt v Jizerkách.
Po přelezení dvou extrémních dvojek jsem zamířil na Stržovou, aby jako hodnotnější.
Koukám, středem je to nějaký zelený? Levá bude lepší!
Mezi neurony mého mozky, co ještě neodumřely, se vznášela vzpomínka: " Odštěp, hup, pak pár náročnějších kroků po krystalkách ke kruhu, cvak, ještě pár lezeckých kroků a pak, neb je to konkávní, čím dál víc pochodem k vrcholu."
V průvodci výška 18m.
Vzal jsem tedy na půlku přeložený dvojče (s tim lezu kwaky) 50 a hurá.
Šlo to všechno kupodivu v pohodě až nad ten kruh.
Tam místo "hotovo" mozek signalizoval "průser!"
Mech, mech, mech. Našlapoval jsem na ojedinělé krystalky, co z toho mechu koukaly stoupal, stoupal po nic, až už nekoukal vůbec. Nějak jsem odtraverzoval do prostředka, kdy byly ještě plochy skály.
Pár metrů pod vrcholem mi jistička nahlásila, že je konec lana. Ujistil jsem jí, že je to fuk, neb jištění je hluboko a neznepokojuje se a zruší to.
U knížky jsem nevěděl, jestli jsem lezl pravo mebo levo, strany jsem měl pomotané. BYl jsem totiž v posvátném údivu, že ještě žiji a vděčností k těm čtyřem strážným andělům, co mi dva drželi nohy a dva zvedali za prdel. Jen tak si vysvětluji, že když mi to třikrát po mechu klouzlo, jsem neskončil jističce u nohou.
Jistička se změnila v druholezku, dolezla ku kruhu a zvolala, že nemusí mít všechno a slaňuje.
Sem se nedivil.
Nějak se nám mechy urodily! Jsou všude?
To mi asi opáčko Kohoutího, po mnoha letech, neláká!
Natož nějaký Zahradní, tam jsem byl vyděšenej jak králík i bez mechu.
2 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
HI shop
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
Oznámení o akcích posílejte redakci