Vyhledávání
Google
poslední komentáře

nové v diskusi
praktické odkazy
nejčtenější články
horyinfo
HORYINFO.CZ
ISSN 1802-1093
grafika (c) Eva Jandíková
text a foto (c) autoři článků a fotografií
Vydává:
Ing. Petr Jandík - computer design studio vydavatel a šéfredaktor,
Pivovarnická 6, Praha 8,
IČ 10192182


Inzerce:
inzerce@horyinfo.cz

Postaveno na systému phpRS
Programování modulů Petr Suchý
Nové články: RSS kanál
Nové cesty: RSS kanál

HORYINFO je součástí ARCHIVU ČESKÉHO WEBU Národní knihovny ČR
WebArchiv - archiv českého webu
Najděte nás na Facebooku


Zásady zpracování osobních údajů a používání Cookies



Nástěnný Néstor


Retro

To jsem tak jednou procházel staré Hotejly a zaujal mne známý sloh. No jasně Vašek Širl. V čísle 3/1985, zrovna trochu stižen krizí středního věku napsal článek o tehdy skoro sedmdesátiletém Kurtu Fischerovi. Pikantní na tom je, že nějakých dvacet a více let poté se i sám autor dostal do role slpašeného penzisty naštvávajícího leckterého krizí středního věku stiženého lezce svým sólováním v Šárce a svižnými výstupy v Sasku a tak z toho tak trochu vyplývá optimistické: Nevěšte hlavu, ono to ještě půjde.


 

Geschützte Vertschneidung
Vašek Širl v roce 2007, Geschützte Verschneidung VIIa, foto: Petr Jandík

 


Každý, kdo leze déle než tyden, mi potvrdí, že v našich zemích jsou lezci středniho a staršího věku spíš výjimkou - aspoň ti, kteři opravdu lezou třeba sedmy či osmy na měkkém konci lana. Skoro se zdá, že vertikály jsou vyhrazeny adolescentům a pro zralé muže je důstojné jen hvězdicové cestováni po horolezeckých srazech a moudré hovory na téma "To když my jsme, to když my jsme...".
Vzpomínám si, že i já, coby zpupný junák z vojny přišedší, pohlížel jsem ke starším kolegům ve stylu "No ne, ten Ilja Š. - už mu bylo třicet a ještě přeleze sedmu!“
Pak mi bylo taky třicet, posléze i čtyřicet. A lezení vcelku pořád šlo. Pokud zrovna nešlo, mohl jsem se právem utěšovat, že mým vrstevníkům to zhusta nejde už vůbec a moje sebevědomí nedoznávalo vážnějších poruch. Prostě klídek, pohodička.
Tento blažený stav bohužel trval jen do jara po olympiádě, po té nejlepší z nejlepších (jak se dá také říci, že to bylo jaro 1981). Tehdy jsme si s kamarádem Jaroslavem D., takřečeným Ušákem, usmyslili popolézt Direttissimou na Langer Israel v saském Rathenu. Byl jsem zchátralostí věkem dost slabý a Ušák právě po vojně zase nepříliš silný - připadla nám proto klasifikace VIIIa přiměřená. Řečená cesta vede soustavou měnících se spárek, vcelku to opravdu šlo; tedy vlastně ani moc ne; objektivně vzato - bojovali jsme na hranici svých možností a když jsme po nervydrásajícím boji konečně dosáhli vrcholu, muselo být moje funění slyšet až na nádraží v Obervogelgesangu.Po zádech mi stékal chladný pot čurůčkem, smáčeje mi hýždě. Naštěstí neutuchající cvakot fotoaparátů z blízkého Basteiského mostu nás poněkud vzpružil a zabránil nám klesnout vyčerpáním; rozdali jsme něco úsměvů a vzdušných polibků do davu turistů a že tedy slaníme.

Z Langer Israela se slaňuje právě přes cestu, kterou jsme lezli nahoru, a hle - zrovna tam nastoupila další dvojka. Lezci postupovali rychle a plynule, mnohem šumnèji než my. Takže když jsem slanil k poslednímu kruhu cesty, kde se přesedá, prvolezec už tam dobíral. Byl to šlachovitý opálený chlapík, podle kostýmu domorodec, jiskrného pohledu, zpod cyklistické přilby (v té zemi obvyklé) se mu draly prameny šedivých vlasů - ten darebák byl přinejmenším o 15 let starší než já! Usadil jsem se k němu a pozdravil harašivým saxónským jazykem. Chlapík se usmál - viděl jak jsem zpocený - a pravil “Těžké, že?" - "Bať, pro mne víc než dost", odvětil jsem bez nadšení. "Ale ono to opravou není noc lehké", nedal se ten dotírající šedivec. Vlez mi na hrb, dědku, pomyslel jsem si, kam to spějeme, když už i starci vyvádějí sedmy! Ale nahlas: "No jo, ale ty jsi přece jen o dost starší", a znovu jsem si vybavil, jak ten šedovlasý šlachovec lezl lehce. "No, kolik bys mi hádal?“
Což o to, samolibý starče, v této zemi lze potkat veterány zocelené četnými brannými závody a fartleky. Vypadal na skutečně zachovalého pětapadesátníka a tak jsem řekl: "osmačtyřicet'" - "Che, teď mi bude třiašedesát'" a pásl se na mém údivu. Co tady pak pohledávám? Mezitím už ke kruhu dorazil i jeho spolulezec (poněkud mladší), také Ušák shora. Všestranně zhnusen jsem přesedl a sjel až na zem, oddávaje se černým myšlenkám. (Jestlipak tomu chlapovi fungují i všechny ostatní fyziologické funkce pořád tak, jako to lezení? Hrůza, mě budou v jeho věku už určitě vozit na vozíčku atd. atd.)

Na zemi, v malebném zátiší s pohozenými ranci, seděla tmavovlasá dívčina, věku tak pomaturitního až vysokoškolského, vlhkým zrakem oddaně vzhlížejíc do stěny. Jat neblahou tuchou jsem jí položil otázku, tentokrát raději už ne v agresivní hřmotné saxónštině (akusticky připomínající řetězovou bouračku náklaďáků se štěrkem), nýbrž v něžně monotónním vestfálském dialektu s přízvukem od Villingen-Schweningen, nevtíravě, ba mazlivě pleskajícím jako když se sypou herinky z putny: "Hoj, dívčino, ten muž tam nahoře vpředu vzhůru stoupající, to je tvůj otec či děd?". Pobaveně po mně koukla a jen vydechla "Ale ne...“ - a mně bylo v tu ránu všecko jasné - "Ušáku, jdeme, jsme jim tu pro srandu"-a mazali jsme jinam a pryč.

Inu tak; rána přebolela, pár let uběhlo a zase je po jedné olympiádě, po té nejhorší z nejhorších (jak se dá taky říci, že to bylo na podzim 1984), pokoušeli jsme s kamarádem Pepou S. štěstí v odpor vzbuzující jižní stěně Lehnriffu ve Schmilce. Stěna je to jemně členitá, převislá, na pohled i docela vkusná, ale ten materiál se přírodě jaksi nevydařil - l velké chyty tam budí hrůzu už na dálku a což teprve na omak. Věru - málo je tak osolených a lámavých zdí. Vedou tudy paralelně dva
hvězdičkové výstupy - Silberwand a Goldene Wand, tedy Stříbrná a Zlatá stěna, obě klas. VIIc, ale moc se nelezou. My s Pepou jsme zrovna šaškovali na nástupu té Stříbrné, když vedle přišla skupinka strýců domácí národnosti, shromáždila se pod Zlatou a posléze ze svého středu vyslala štíhlého opáleného šlachovce s šedými vlasy, zpupně vlajícími zpod cyklistické přilby.
Ano, uhodli - byl to zase náš známý z Israela. Zase lezl mnohem plynuleji a šumněji než našinec (sakra už!). Na vrchol jsme dorazili asi tak současně - poznal mne také a podal mi ruku s úšklebkem: "Tak jak se máš? Pořád aktivní?" Doprčic, tohle říká chlap, co by mi mohl dělat tetu? "Ále, lezu jak se dá, už se do skal dostanu méně". - "Máš ještě dost času", dorazil mě ten Néstor. Vždyt už se blíží jeho sedmdesátka! Ach jó, tak jsme zase v tichosti vyklidili pozemek. Ale tu kočku už sebou neměl!
Hned následující víkend jsme s Pepou vyrazili do Rathenu, že konečně smrkneme cestu "Gerade" na Východní Feldkopf. Je to velmi dlouhá cesta, nádherná expozice, jemnou členitou stěnou chyty oplývající, ale použít se dá tak každý desátý. Holt, zase kamenolom, ale kamenolom krásný, významný, žádoucí, klasifikace VIIIb.

Pomalu jsme se ráno přikodrcali pod nástup. Lámavé stěny byly určeny pro mne jako raziče cesty na nesprávném konci lana, ačkoliv bych mohl Pepovi dělat tatíka. Ale to jen tak na okraj - přijdeme tedy pod nástup a ajta! V polovině už kdosi cvičí, vlastně ani necvičí, prostě pěkně a plynule a šumně stoupá. Ani nemusíte hádat, kdo to zase byl - ovšem, že zas ten splašený penzista! Už jsme se ani nedivili - jen jsme zahalekali na pozdrav a dali se do díla. Samozřejmě nemusíte ani hádat, jak nám to šlo - těžko, ba přetěžko, stěna kladla odpor, chyty nám byly malé, kruhy daleko od sebe, hanba mluvit. Ten starý fronťák (z knížky jsme se dozvěděli, že se jmenuje Kurt Fischer) byl už pochopitelně dávno někde ve stinném šenku a my jsme slézali s neveselými pocity, které s sebou budeme vláčet až do lezeckého důchodu a litovali jsme, že řečený Kurt Fischer nenavštěvuje víc i Česko, aby srážel hřebínek mnoha zpupníkům, kteří by to potřebovali přinejmenším stejně jako my!
A je to pravda pravdoucí - dosvědčit mi to mohou Jaroslav Dolana, strojník těžního stroje na dole Hamr I, jakož i Josef Sulke, dřevorubec z Jizerských hor. A pokud by někoho zajímalo jak to starý Fischer dělá, že je furt tak dobrý, nemohu sloužit - já se ho neptal, on se mi nesvěřil.

 V. Širl v časopise HOTEJL 3/1985


Vaška coby splašeného penzistu si můžete připomenout třeba v tomhle článku

 

Ráno v Šárce
Ráno v Šárce, foto: Martin Šalek

 






[Akt. bodový průměr: 0,00 / Počet hlasů: 1] 1 2 3 4 5

| Autor: redakce | Vydáno dne 12. 06. 2012 | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: Václav Širl

Našli jste ve článku chybu, nebo překlep? Budeme vděční za upozornění. Napište nám. Děkujeme




Komentář ze dne: 12.06.2012 10:13:44     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Kóďa (kodytek.petr@seznam.cz)
Titulek: Krása
Super po čtení v úterním dopoledni. Redakci díky za archeologickou činnost. Víc takových.

PS.: Vašku nezkusíme to ještě někde a někdy rozlézt??? :-) Hoooooj.........
0 0

Komentář ze dne: 12.06.2012 12:09:30     Reagovat
Autor: neregistrovaný - Hlína (@)
Titulek: Jo, jo
Nojo, pamatuji se na starýho Rybáře. Je to už milión roků (asi tak v těch dobách, co Vašek popisuje), lezli jsme na Goldstein zářez od starýho Wahnsinna. On vedle nás stoupal tuším Bílou stěnou (nějakejch vosumbé) a stoupal opravdu šumně. No že by na něj byl úplně pěknej pohled - oblečenej, jak kdyby zdrhnul z muzea proletariátu a šacoval jsem mu tak 50 kilo (teda i s botama a materiálem). A pochopitelně dole seděla křepelka ve věku potencionální vnučky.
0 0

Vložení nového komentáře

Nový komentář nemá souvislost s jinými komentáři. Chcete-li odpovědět na existující komentář, najeďte si na něj a klikněte v jeho hlavičce na slovo Reagovat

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 

    

V rámci komentářů nelze používat tagy HTML.

Pro vložení tučného textu, odkazu nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [url]http://www.domeny.cz[/url], [email]jmeno@domena.cz[/email]

horyinfo.cz je mediální partner Českého horolezeckého svazu
hledej
Horoškola
nové cesty
komentáře cest
nejčtenější cesty
nejkomentovanější
Oznámení o akcích posílejte redakci
anketa
Chceš mít trvale zimní, nebo letní čas?

zimní (578 hl.)
 
letní (492 hl.)
 
je mi to jedno (396 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 1466